Foto: Shutterstock
Bylo to jedno z těch klidných odpolední, kdy má člověk pocit, že má svůj život konečně pevně v rukou. Mám svého muže, dvě děti a pocit, že je všechno správně. Nenudím se, ale jsem šťastná. Když mi zazvonil telefon s neznámým číslem, chvíli jsem váhala, jestli ho vůbec zvednout, ale nakonec jsem to udělala, aniž bych tušila, že tím na okamžik otevřu dveře do minulosti, kterou jsem považovala za vyřešenou.
Hlas na druhé straně jsem nejdřív nepoznala. Nebyl důvod, proč bych měla. Patřil člověku, který z mého života zmizel tak dávno, že jsem si jeho přítomnost už téměř nepamatovala. A přesto to byl on. Můj otec. Muž, který odešel, když mi bylo deset, a už se nikdy nevrátil. Když jsem se snažila ho kontaktovat, dělal mrtvého brouka.
Teď mluvil klidně, skoro opatrně, jako by zkoušel, jestli má ještě právo se ozvat. Řekl mi, že ho opustila žena, se kterou léta žil, že zůstal sám a že je nemocný. V jeho hlase nebyla dramatická naléhavost, spíš tichá rezignace, která se mi zvláštním způsobem dostala pod kůži. A pak dodal, že nemá nikoho jiného a potřebuje pomoc, protože se o sebe nedokáže postarat sám. Jinými slovy, že jsem jediný člověk, který mu na světě zbyl a může mu pomoct.
Seděla jsem s telefonem v ruce ještě dlouho poté, co hovor skončil, a snažila se pochopit, co vlastně cítím. Nebyl to jen šok. Bylo to něco mnohem hlubšího, co se ve mně pohnulo, aniž bych to dokázala hned pojmenovat. Jako by se po letech znovu ozvala ta část mě, kterou jsem kdysi umlčela, abych mohla jít dál.
Vzpomínky přicházely pomalu, ale neúprosně. Viděla jsem sama sebe jako malou holku stojící u okna, která čeká, že se dveře otevřou a všechno bude zase v pořádku. Pamatuji si, jak jsem si dlouho myslela, že se vrátí, že to celé je jen nějaké nedorozumění, které se brzy vysvětlí. Jenže dny se měnily v týdny a týdny v měsíce, až mi postupně došlo, že některé věci se prostě nevracejí.
Nikdy nezavolal, nikdy nenapsal, nikdy se nepokusil zjistit, jak se mám. Naučila jsem se o něm nemluvit a časem jsem se naučila o něm ani nepřemýšlet. Nebo jsem si to alespoň myslela. Ve skutečnosti ve mně zůstal jako tichá prázdnota, která se ozývala v momentech, kdy jsem si přála mít vedle sebe někoho, kdo tam nikdy nebyl. A přesto jsem si dokázala vybudovat život, na který jsem byla hrdá. Naučila jsem se stát sama za sebe a dlouho jsem věřila, že minulost už nade mnou nemá žádnou moc.
Ten telefonát mi ale ukázal, jak moc jsem se mýlila. A teď nevím, co mám dělat, protože stojím před otázkou, na kterou neexistuje jednouchá odpověď. Mám se k otci otočit zády a dělat, že se mě jeho život netýká? Nebo mu pomoci, protože je to přeci jen můj táta – krev mé krve? Jenže já k němu vlastně nic necítím, vždyť je to vlastně cizí člověk... Uvědomuji si, že stojím před důležitou otázkou, na kterou neexistuje jednoduchá odpověď. Jak se zachovat k někomu, kdo mě kdysi opustil, a teď se vrací jen proto, že nemá jinou možnost? Bojím se, abych neublížila jemu, ale ani sobě.
Jak vidí příběh Lucie psychoterapeutka Petra Chvátalová
Příběh Lucie není vůbec ojedinělý. Ve své praxi jsem se s podobnými příběhy setkala již několikrát. To, co tato žena prožívá, je nesmírně těžké. Mísí se v ní pocity zodpovědnosti, protože se jedná přeci jen o jejího rodiče, i když ji jako dítě opustil a nedal jí, co od něj potřebovala. Na druhou stranu ale cítí odpor a odmítání. Proč by se měla starat o člověka, který se k ní otočil zády a nyní chce, aby nesla důsledky jeho rozhodnutí? Navíc v Luciině zpovědi zaznívá důležité sdělení – ke svému otci nic necítí, je to pro ni vlastně cizí člověk.
Lucie by si především neměla připouštět žádnou obavu, že by svému otci ublížila. Už jen fakt, že nad svým rozhodnutím přemýšlíte ukazuje na vaši dobrotu a laskavost. Jenže to ještě neznamená, že se musíte obětovat až do vyčerpání. Navíc vaše rozhodnutí nemusí být ve stylu buď, anebo. Je tu i možnost nepřebrat osobní péči, ale pomoci zařídit, aby bylo o otce postaráno. Můžete mu například najít ošetřovatelku, kontaktovat sociální pracovnici a nastavit péči tak, aniž byste se musela aktivně účastnit. To není zrada, ale nastavení hranic, zachování sebeochrany.
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní osoby pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
To jsou všechno silné řeči, ale ona taky existuje vyživovací povinnost dětí vůči rodičům. Což obnáší nejen finanční podporu, ale také osobní péči o rodiče či zajištění dalších potřeb, jako je bydlení či zdravotní péče. Pamatuje na to občanský zákoník a málokdo to ví. Jinými slovy ten otec z článku se může obrátit na soud s žádostí o určení výše výživného nebo jinou formu podpory, a tam se pak budou posuzovat konkrétní okolnosti. Lucie v takovém případě bude muset prokazovat, že se její otec zachoval nemorálně a neplnil své otcovské povinnosti. Soud by samozřejmě také řešil, jestli je ještě někdo další, kdo by měl vůči otci povinnost ohledně péče a výživného, třeba nějaké další děti nebo manželka. Shrnuto - tohle je problém pro právníka, ne pro psychoterapeuta.
Ano, otočit se zády. Mojí známé neplatil bývalý manžel alimenty na dítě. Byla u právničky to sepsat a ta ji mimochodem poradila ,aby si schovali všechny dokumenty ,že se otec nestaral. Protože jsou právě takové případy ,kdy se na stáří některý z"rodičů" co se nestaral ,rozpomene že má dítě a chce právě tu pomoc ,kterou sám nedal. Třeba doplácet na domov důchodců....
Nepomohla bych. Nadiktovala bych mu číslo nějakých sociálních služeb a to je asi tak všechno. Kdyby nepotřeboval pomoc, neozval by se. Takové vyčůránky člověk v životě nepotřebuje.
Líbí se mi rada psycholožky, aby mu pomohla najít placenou pomoc v jeho bezmocnosti (jestli je na tom tak zle). Zařídit mu prostě péči, ale víc se neangažovat
Najednou si vzpomněl, že má dceru, vypečený tatínek. Proč by měla pomáhat někomu, kdo se o ni plus mínus dvacet let nezajímal?
Možná to bude vypadat hodně drsně, ale já bych se s tím člověkem nezačala stýkat. On si svůj život vybral bez ohledu na dceru.