Na svém Instagramu Matěj sdílí nejen to, co ho na rodičovské překvapilo a jak zvládá péči o dítě a domácnost, ale také se zabývá dělbou práce v domácnosti, zastává se žen, kterým partneři nepomáhají a otevírá další palčivá témata rodičovství i partnerství.
Foto: Matěj Červ
Na svém profilu hodně otevíráte téma dělby práce v domácnosti. Jak to v praxi funguje u vás v rodině? Máte předem dohodnuto, že například manželka luxuje, vy vytíráte, nebo to řešíte podle situace a konkrétních časových možností?
U řady činností už víme, co kdo preferuje a co naopak tolik nemusí. Takže třeba já mám na starosti myčku a luxování a manželka má pod palcem vše okolo prádla. Ale zároveň to není nijak pevně dané, takže to i částečně upravujeme dle situace.
Nikdy neřešíte hádky ohledně toho, kdo udělal méně a kdo zrovna více?
Vyloženě hádky naštěstí ne, oba si uvědomujeme, kolik činností je doma potřeba udělat, ale samozřejmě se někdy stane, že jeden z nás má pocit, že toho zrovna udělal víc. Pak si to v klidu vyříkáme a většinou zjistíme, že nespokojenost měla původ ve vyčerpání.
V jaké rodině jste vyrostl? Vedli vás rodiče k tomu, že žena není služka?
Základ do života jsem si určitě odnesl ze své rodiny. Ač nějaké tradiční rozdělení rolí u rodičů vlastně bylo – mamka vařila a starala se o prádlo, tak táta rozhodně neseděl s pivem na gauči, ale zas se staral třeba o luxování nebo nakupování. Vlastně to tak mají nastavené doteď. Myslím, že to, jak se k sobě chovají naši rodiče a jaké standardy nám ukazují, zásadně ovlivňuje náš další život. Já jsem měl štěstí na pozitivní příklad.
Dříve bylo běžné, že otec s rodinou netrávil moc času a byl jen občas na hraní. Jak to fungovalo u vás, když jste byl malý kluk?
Takhle to u nás rozhodně nefungovalo, většinu času jsme trávili společně jako rodina. S tátou jsem byl opravdu hodně, hráli jsme fotbal, basket nebo jezdili na kole. Táta pracoval na směny, a i když byl po noční, tak mě často vyzvedl ze školky už dopoledne, abychom spolu mohli něco podniknout.
Na Instagramu mimo jiné sdílíte příběhy žen, kterým partner nepomůže ani v situacích, kdy jsou po úrazu nebo nemoci. Je nějaký případ, který vás opravdu šokoval, překvapil, zarmoutil?
Těch příběhů je bohužel opravdu velká spousta. Řada příběhů mě zasáhla, ale pokud bych měl vybral jeden tak asi ten, kde partner vyžadoval po nemocné manželce s horečkou, aby šla vytřít bordel po staré myčce. Nad některými situacemi se dá opravdu jen kroutit hlavou.
Dá se to omlouvat výchovou, kterou dotyční prošli?
Nevím, jestli vyloženě omlouvat, ale vliv to bezesporu má. Ale stejně je na každém jednotlivém muži, jestli se chce z těchto generačních vzorců dostat, nebo zůstane pohodlný a svede to na klasické „ale u nás to taky takhle bylo“.
Jak je možné, že si ženy takové chování nechají líbit? A co byste jim jako muž poradil?
Myslím, že častý případ je, že si na to tak nějak zvyknou a přijde jim to vlastně normální. A důvod, proč s tím něco nedělají, když už se ten problém podaří identifikovat, je možná finanční závislost. Člověk na rodičovské dovolené prostě moc financí nemá a pokud nemá možnost se například opřít o svoje rodiče a bydlí třeba v partnerově domě a prostě nemá kam jinam s dětmi jít, tak je velice těžké udělat takhle závažný krok. Pokud se nakonec rozhodne ze vztahu odejít, chce to obrovskou vůli a odvahu. Poradil bych jim určitě obrátit se na někoho blízkého, kdo jim může poskytnout třeba dočasné zázemí. A pokud to nejde, tak je určitě možné kontaktovat nějaká krizová centra či azylové domy. Některé případy jsou tak závažné, že je to určitě na místě.
Často se setkáváme s tím, že dnešní ženy si nemají na co stěžovat, protože mají pračky, myčky apod. Jak se na toto tvrzení díváte vy jako muž na otcovské?
Dle mého názoru je to absurdní. Zaprvé nevím, proč by se měl člověk cítit provinile, že využívá vymoženosti moderní doby. Pokud by to některé pomůcky či spotřebiče byly dostupné i dříve, tak by je určitě používaly i předchozí generace. A zadruhé, ano, když tato technika nebyla, tak mytí nádobí a praní prádla zabralo více času, ale bylo to bohužel na úkor aktivně stráveného času s dětmi, které se musely dříve někam „odložit“. Takže, sice nám tyto domácí práce třeba v dnešní době zaberou méně času, ale ten drahocenný čas máme možnost strávit se svými dětmi, což je k nezaplacení.
Foto: Matěj Červ
Máte srovnání. Je pro vás těžší chodit do práce, nebo se starat o dítě?
Myslím, že se to nedá zobecnit. Tak jako jsou v práci lehčí a náročnější dny, tak úplně stejné je to i doma s dětmi. Pokud všechno dobře vychází, dítě je zdravé, dobře se vyspí, nají, tak to může být snadnější, ale naopak, když je dítě třeba nemocné nebo se bojuje se spánkem, tak může být práce spíš formou odpočinku.
Jakou činnosti si doma nejvíc užíváte a jakou naopak nesnášíte?
Nejvíc si užívám asi obecně interakci se synem, už krásně mluví, takže když mi třeba něco říká, a když si spolu hrajeme. Rád s ním trávím čas. Starat se takhle o dítě se asi taky bere jako taková povinnost, ale já si právě ten vědomý čas s ním hrozně užívám. Tam patří i třeba chození na hřiště, do parků a na procházky. Velmi náročný bývá proces jídla – vymyslet, co každý den uvařit a pak doufat, že to bude synovi chutnat. Je pro mě vyčerpávající, když mu zrovna nechutná a nic nesní. Jsem nervózní, že má hlad a musím po tom první jídle všechno poklidit a začít vařit něco jiného.
Až se vám za pár měsíců narodí druhý potomek, půjdete na půl roku do práce. Těšíte se, nebo převládají obavy?
Upřímně převládají spíše obavy, jak to všichni zvládneme. Jak zvládnu najednou to odloučení od rodiny, jak zvládne být Marťa celé dny s dvěma malými dětmi sama a jak Adam přijme nového člena rodiny. Teď jsme pořád všichni spolu doma, takže to bude opravdu nezvyk, ale bohužel to jinak nejde. Neskutečně se ale na malého těšíme a věřím, že společně všechny překážky překonáme.
Už na to Adámka připravujete, případně budete nějak?
Zatím připravujeme hlavně sebe v teoretické rovině, jak to s malým co nejlépe komunikovat. Jak ho na to připravit, aby to pro něj bylo co nejméně náročné. Dle jeho povahy tipuju, že by se mohl sourozencem cítit ohrožený a že je velmi důležité s ním upřímně a otevřeně mluvit a ukázat mu, že se naše láska k němu nezmění ani s příchodem dalšího člena. Snažíme se hledat v různých zdrojích konkrétní tipy, jak potom s malým správně mluvit, aby se necítil, že je na druhé koleji. Vím, že to bude asi těžké, ale zvládneme to, protože máme dostatek lásky pro oba a rozhodně jim to plánujeme ukázat.
Foto: Matěj Červ
Po půl roce budete doma s oběma dětmi, nebo půjde to starší do školky?
Minimálně ze začátku budu určitě doma s oběma dětmi. Zatím si vůbec neumíme představit dát Adámka do školky. Cítíme, že na to zatím není připravený, což je přeci jenom u kluků běžné.
Jak moc velkou výhodou je pro vás jako otce na otcovské to, že manželka pracuje z domova?
Obrovskou. Myslím, že je to úplně jiná disciplína být doma s dětmi sám, v porovnání s tím mít v případě potřeby po ruce manželku. Takhle jsme doma oba, můžeme se v klidu najíst, napít, zastoupit se, když je potřeba. A je taky důležité, že spolu můžeme všechno probrat. Řekl bych, že taková ta dospělá konverzace právě přes den spoustě rodičů chybí. Jsem vděčný, že to takhle můžeme mít a vím, že to není samozřejmost.
Nevyžaduje syn manželku, když potřebuje pracovat?
Pro pracujícího partnera to každopádně není jednoduché. Manželce už se ale podle mě podařilo adaptovat, takže se zvládne soustředit na práci, i když malý vyžaduje její pozornost dost často. Když má třeba nějaká hovor, tak jdeme s malý ven, snažíme se celý den naplánovat podle manželčina pracovního programu, ale i tak je to někdy chaotické. Pracovat s batoletem u nohy chce fakt pořádnou dávku trpělivosti a soustředěnosti a někdo by mohl říct, že je asi lepší chodit do kanceláře. U nás ale i přes tyhle překážky silně převažují ta pozitiva. To, že nás má malý doma oba, za to stojí.
Zdroj: autorský rozhovor s tátou na rodičovské Matějem Červem
Nový komentář
Komentáře
Potřeboval zvednout sledovanost na instáči, to je celé.
To, že žena není služka snad nemusí vysvětlovat. To snad každý normální muž ví.