V dětství jsem měla pár nesplnitelných přání. Jeden čas jsem chtěla být následovnicí Joy Adamsové a starat se o lvy v Africe. A taky jsem chtěla být tanečnicí, naprosto mne uchvátil film Chorus line, chtěla jsem být jednou z nich na tom konkurzu a vyhrát. Z těchto dvou přání byli pravděpodobnější ti lvi, protože tanečnice byla vždy skoro éterická bytost, a do éteričnosti mi hodně chybělo. Vlastně spíš přebývalo. Touha to byla přísně tajná, živě jsem si dokázala představit všeobecné veselí u rodičů a v příbuzenstvu, kdybych jim o svém přání řekla. Ještě moje děti by poslouchaly veselé zkazky o tom, jak jejich mamča chtěla být tanečnicí. Roky plynuly, já se smířila, přání zůstalo hluboko v koutku duše.

Až přišel i do našich končin orientální tanec. Byla jsem v prvním kurzu, který se tehdy u nás otevíral. Vytrvala jsem a vyhrála nad svým tělem, které bylo lenivé a hýbat se nechtělo. S nadhledem jsem přešla to všeobecné veselí, očekávala jsem ho už v dětství správně, ale nyní jsem se s ním uměla vyrovnat. Vyhrála jsem nad tím škodolibým smíchem, protože všechny ty tety, strejdové, babičky ani netušili a netuší, co mi tanec přináší. Už dávno vím, že jsem vyhrála v i životě, můj muž mne od začátku podporoval, ani náznak toho, že by pochyboval o tom, že budu tančit. A můj život už pár let? Tančím spoustu hodin týdně, dokonce se tancem živím. Splněné tajné přání je má výhra.

Jo a ti lvi? No, jsem přece Simba J

Milá bojovná Simbo J, 
děkuji za hezké vyznání.
A lvi? Co vy víte, třeba přijdou do vašich končin.

Posílám 500 bodů do VVS

Reklama