Když jsem před lety viděla film s Bucem Willisem Šestý smysl, otřásla jsem se hrůzou. Mohla jsem se konejšit tím, že to byl jen film. Dokud jsem nenarazila na lidi, kteří tvrdí, že stejně jako Willis ve filmu vidí nebo alespoň slyší duchy...
Už si ani nepamatuju, jak k tomu došlo, ale začali jsme si s mými známými ze Států, kteří u mne onehdy bydleli během své návštěvy v Praze, povídat o duchaření. Normálně o takových věcech odmítám mluvit a tvrdošíjně prohlašuji, že na to prostě nevěřím (protože jsem srab) a od filmu Šestý smysl se vyhýbám všem hororům i čemukoliv, čím bych se dobrovolně mohla připravit o spánek.
Kamarád Ben nicméně začal vyprávět historku, kterak kdysi dávno ještě za dob svých studií jel navštívit příbuzné v Kalifornii. Bydleli prý ve velkém starém domě. Ve dne podle Bena dům vypadal docela krásně, ale v noci mu prý bylo nepříjemné neustálé skřípání a vrzání dřevěných podlah a dveří.
Přepnul si kanál a díval se s ním na telku
Jednou ho domácí požádali, aby jim pohlídal večer děti, protože si chtěli sami vyrazit na večeři. Ben souhlasil, děti nakrmil, uložil ke spánku a šel se dívat na televizi. Přibližně o půl noci prý slyšel to podivné vrzání, jako by někdo stoupal nahoru po starých dřevěných schodech. „To jste vy? Už jste zpátky?“ volal dolů na tetu a strýce. Nikdo se však neozýval. Zvedl se tedy a šel se podívat dolů. Nikde nikdo. Když se však vrátil zpátky do obývacího pokoje a sedl si k televizi, uvědomil si, že hraje jiný program, než na který se původně díval. A to prý nebylo všechno. Houpací křeslo vedle něj se začalo klidně pohupovat.
„Prostě jsem vědě, že tam se mnou někdo je, ale zvláštní bylo, že jsem z toho nebyl nijak zvlášť vyděšený. Prostě jsem si zpátky sednul a koukal s „TÍM“ na televizi, dokud jsem neusnul,“ vyprávěl Ben.
Druhý den jsem jeho historku vyprávěla svým dvěma kamarádkám. Myslela jsem, že si budou ťukat na čelo, ale místo toho jedna z nich úplně vážně poznamenala: „No, jo. Tak to měl ještě štěstí.“ Pak se otočila na druhou a řekla jí: „To ti tvoji jsou příšerný! Dělaj hroznej kravál! Když jsem u tebe minule spala, tak jsem si v pokoji zapomněla zavřít dveře a vzbudili mě!“
„Já vím, přerovnávaj mi furt v kredenci nádobí,“ povzdychla si ta druhá.
Zírala jsem na ně jako blázen: „To myslíte vážně, nebo si ze mě střílíte?!“ Obě se na mne zamračily. Kamarádka tvrdila, že má doma duchy rovnou dva. Prý jde o starý manželský pár, který kdysi v bytě bydlel...
Tvůj duch je v pohodě
Když mí američtí přátelé odcházeli, zavtipkovala jsem, že na tu historku o duchovi, který se koukal na televizi v houpacím křesle, do smrti nezapomenu.
„No jo, ale ten tvůj duch je v pohodě,“ prohodil Ben jakoby mimochodem.
„Jakej můj duch?“ ptám se.
„No ten tvůj, co ho máš doma. Je hodnej, takovej starší pán. Má o tebe starost.“
Když viděl, jak blednu, tak se začal smát. Ještě před odletem mi od jeho ženy Beth došla smska: „Hele, neber si to tak s tím duchem. Ben to nemyslel vážně. :-)“
Zpráva mě sice uklidnila, ale doufám, že se tím jen nesichrujou, aby příště nemuseli spát v hotelu!
Nový komentář
Komentáře
lenyska — #16 To budou skřítci, ti to dělají. Dej jm pod postel na noc nějaké papání a uvidíš, že ráno bude snězeno. Třeba je tím odradíš od schovávání věcí.
já mám taky ducha domácího... schovává mi občas nějaké věci, které pak nacházím na úplně stupidních místech, ale nic zlého mi nedělá, snad taky proto, že mám doma dva kocoury... říka se přece že kočky zlo vycítí, a ti mí ukecaní kočičáci by mi to určitě řekli
Mívali jsme, na Žižkově. Máma tam vídávala nějakého chlapa chodit do spíže (asi tam schovával před starou rum :)) a vůbec tam pořád někdo coural a někdy byly vidět stíny bez lidí. Ale nic zlého se nedělo.
Kamarád mi ale vyprávěl strašidelnější historku - na nějaké akci přespávali v staré tělocvičně, a tam byl slyšet dusot, jako by někdo běhal kolem do kola. Dalo by se to svést na pracující parkety, kdyby ovšem dupot nepokračoval na přilehlou betonovou chodbu jedněmi dveřmi a nevracel se druhými...
Tady film je:
http://www.ulozto.cz/4374480/sesty-smysl-1999-cz-avi
Nemám...
, ale chci!
taky jsem film neviděla,tohle téma mne zajímá
tenhle film jsem neviděla...
není někde ke stažení nebo k on-line shlédnutí??,
femme — #6 Na základce jsme tam byli na výletě, nijak mi to nepřišlo, nejsem strašpytel, ale dnes bych tam nešla, nějak z etických důvodů nebo proč.
A co to bylo před léty, jak jeli ti manželé a na Cukráku v Praze k nim přisedli duchové? Byla toho plná televize, al nic jim nedělali špatného, naučili se spolu žít.
Tak nevím, cože to bylo Stříbrňáci?
rusalka2008 — #4 No jasně, že je to možné. Stává se, že duch uvízne, zvlášť, když je jeho smrt spojena s nějakou křivdou, nebo něčím násilným. Pomáhá dát za něj sloužit mši a modlit se za něj. Ty duše jsou za vysvobození vděčné, uvíznutí je pro ně trápení.
RenataP — #3 femme — #6 Manžel měl firemní bydlení, ne hotel. Ale myslím, že na tom až tak nezáleží, tam je, díky Kostnici, duchů plné město
.
Francaise — #2 jo kterejže hotel? chystáme se do Kutné Hory někdy přes víkend
No, stejně v tom domě klid není... bratranec tam odmítá i přespat, a to je dost velký ateista
Mně stačil starý dům mých prarodičů, pořád slyšeli v 50. letech pochodovat někoho v holínkách a bouchat dveřmi (i zamčenými), zjevoval se jim stín vojáka a nakonec později našli kostru se zbytky německé uniformy v jímce na močůvku... Prý snad byl zastřelen jako dezertér, když se chtěl vzdat Rusům na konci války. A ta jeho křivda zůstala v domě. Je to možné?
Francaise — #2 a kterejže hotel?
Přátelé, chcete-li vidět duchy, jeďte do Kutné Hory. Můj manžel měl opakovanou zkušenost, v noci návštěvy na pokoji, otvírání dveří atd. Jednou byla "návštěva" tak reálná, že on, opatrný pečlivka, rozsvítil a zkontroloval si doklady a peněženku
. Což byla samozřejmě blbost, protože dotyční neodešli, ale rozplynuli se 
. Ani jsme se těm zážitkům nedivili, Kostnice byla co by kamenem dohodil.
už jsem to tu jednou psala. když byla moje dcera cca 2letá, přišla s tím, že je s námi doma holčička. hrála si s ní, když jsem šla nandavat oběd, musela jsem nandat i holčičce. když jsme ale odešli na celý den, dcera se pak pořád budila, že jí holčička bije a že je na ní zlá, protože se na ní zlobí. začalo se to stupňovat. po zhruba půl roce s námi dcera musela spát v jedné posteli. často se budila a plakala, že jí holčička ubližuje. až jsme řekli, že jí vyženeme. trvalo to celý den a dcera se pořád hrozně bála, že je holčička rozlobená a že jí chce ublížit. celou noc jsem nespala a sledovala dceru. spala až do rána. druhý den jsem v poledne vyndavala misku pro holčičku a dcera mi řekla: proč? holčička je už u své maminky. takže já se nedivím, ale ani neříkám, že to nemůže být pravda. ani si nejsem jistá, že to pravda být může.
