Jenže já jsem na to šla z jiného konce. Aby si člověk nepřipadal zbytečný, měl by si najít způsob, jak být užitečný. Samozřejmě v rámci svých možností – nejprve přece člověk musí být zabezpečen, aby mohl ostatním pomáhat. Sama jsem na tom po finanční stránce nebyla zrovna nejlíp, čímž byla vyloučena jak pomoc formou příspěvku různým nadacím a fondům, tak i zaměstnání v sociální oblasti. Chorobná touha pomáhat ve mně hlodala, dokud jako blesk z čistého nebe neuhodila spásná myšlenka: Čeho mám dost, můžu to postrádat a ostatním tím pomoct? Tuk, chlupy, beďary, celulitida…to není to pravé ořechové. Orgány mi zaživa nejspíš neodeberou, pokud to nebude pro příbuzného…a už jsem to měla!
Krev – jasně!
Krve mám dost, můžu jí trochu postrádat a někomu tím vážně třeba zachránit život!
Abych nezastírala realitu, přece jenom jsem se trochu bála, a tak jsem to odkládala až do dne, kdy se mi opravdu, ale opravdu nechtělo do školy. :) Tenkrát mi bylo čerstvě osmnáct a však znáte, jak to chodí na střední škole… Ale tentokrát byla moje alergie na pravidelnou školní docházku k něčemu dobrá.
V té době jsem, pravda, ještě toho tuku tolik na rozdávání neměla (zlaté časy) a paní doktorka se na mě dívala trochu jako na UFO. Krev mi ale odebrali, i když podotkli, že příště mám přijít raději až když budu vážit o něco víc.
Uplynul nějaký čas, kilečka se nastřádala a já se vydala do krevního centra znovu. Opět hnaná svou potřebou užitečnosti a účelnosti – když už nemám 90-60-90 jako na střední škole, ať to aspoň někomu poslouží.
Odběr na mě nezanechal žádné negativní následky. Ani ty následující. Od té doby totiž chodím v rámci možností pravidelně a dokonce jsem už dostala první Jánského plaketu. Navíc jsem se zapsala i do registru dárců kostní dřeně. Představa, že třeba zrovna MOJE kostní dřeň by někoho mohla zachránit a on o mě neví, mě dost zneklidňovala.
Jsou ale i lidé, kteří mě obdivují, protože jim jenom pohled na jehlu působí mdloby.
Ani jedni z nich to nevidí ze správného úhlu. Zkrátka je to pro mě způsob, jak nebýt úplně zbytečná. Pocit, že můžu někomu pomoct, je pro mě povznášející a uspokojující. Takže to dělám vlastně pro sebe ze zcela sobeckých důvodů :). A odběry mi nedělají špatně…Kdybych měla pokaždé omdlít, tak to samozřejmě nedělám.
Pokud taky hledáte způsob, jak pomáhat jiným a aspoň trochu jsem vás inspirovala, doporučuji http://krev.tcheque.cz a http://www.kostnidren.cz
Možná právě teď vás někdo potřebuje…a musíme si přece pomáhat.
Nový komentář
Komentáře
Taky chodím darovat krev, pro dobrý pocit, mám O- tak měli docela radost
Tak já mám za sebou 17 odběrů ( poslední asi před 14 dny) a jsem i v registru dárců kostní dřeně. Ale myslim si, kdyby mi zavolali, že mě fakt potřebujou, tak na jednu stranu budu mít strašnou radost, že můžu někomu pomoc, ale na druhou stranu budu mít strachem pěkně ztaženou pr..l
Ráda bych, odběr krve mi nevadí, ale nemůžu kvůli poruše jater...
zatím jsem darovala krev a plazmu
jaska: Odběr kostní dřeně prý nebolí, ale je to nepříjemné.
Susina: Alergie nevadiiiii!
Zatim jsem necetla reakce, ale chci se pochlubit! Taky davam krev a jsem na sebe hrda... Sla bych i do kostni drene, ale zatim mam trosicku strach... Nemuzete o tom nekdo neco napsat?
já mám AB-, smůla, je to prý nejméně běžná krevní skupina... až budu někdy potřebovat, tak nebude
já sama jsem krev dávala několikrát ale v poslední době mě vždycky kvůli nízké hladině železa poslali domů. a to jsem dokonce užívala nějaký preparát, který mi na to dali. chodila jsem kvůli dobrému pocitu a taky kvůli tomu, že jsem díky odběrům měla pravidelnou zdravotní kontrolu. asi zajdu zas... i když teď to mám docela z ruky
Dickinko: nojo, mně to dříve nezajímalo, páč jsem nečekala, že budu v nejbližší době těhotná, víš?
a tuším, že na těch stránkách jem to taky nikde nečetla, leč kdysi jsem je jednu dobu navštěvovala často
bobatko: na zápis do registru dárců kostní dřeně se nebere vzorek dřeně, bere se velká stříkačka krve, z krve se tkáňový znaky zjistěj...
na dřeň by došlo až při odběru
taky mi tu krev brali...
bobatko: zeptala jsem se na transfúzce
líná huba holý neštěstí
Dickie: rozumím, takže nejdříve devět měsíců po porodu, resp. tři po kojení
kde ses to dočetla?
jasko: chodíš do krevního centra ve FNsP?
a tam ti brali i ten vzorek kostní dřeně?
bobatko: alespoň devět měsíců po porodu a současně tři měsíce po ukončení laktace (takže pokud budeš kojit do roku a půl, tak až v roce a tři čtvrtě)
taky daruju krev, ale moc pravidelné to tedy není
a teď tím tuplem ne, páč čekám
. nevíte za jak dlouho po porodu či po skončení kjení se může zase začít darovat krev?
emma: na Vinohradech teda s takovým tlakem vracej...
medved: mam taky takovej tlak, vždycky tam sebou seknu, ale jim to nevadí, mě taky ne. dej si před tí kafe! já chodím do Krče a tam mi nejřív vezmou tu testovací zkumavku, pak mi daj kafe a sůšu a pak jdu deprv na půllitr
Dickie: 110 ? no neblazni...ja to vytahla na 100, kdyz jsem bezela schody do 5. patra a hned po dobehu mi merily tlak...bohuzel mela sestricka i chytry pristroj, ktery ji prozradil tep
...takze pochopila, ze to neni normalni a poslala me na pet minut ordinace pockat nez se to uklidni
..a ja se taaak snazila
medved: tak to se obávám, že nepůjde, požadujou horní tlak aspoň tak 110.
medved: To jsi na tom jako já a myslím, že tě nevezmou. To by tu krev museli hodně potřebovat, aby ji z tebe cucali kdo ví jak dlouho, a pak tě ještě museli křísit.