Asi každý z nás někdy zapřemýšlí o tom, jaký je smysl života, naše úloha a o podobných filosofických problémečcích. I já těmhle myšlenkám občas propadám a obvykle dojdu k názoru, že jsem v podstatě úplně zbytečná. Kdybych tu nebyla, vlastně by se nic nestalo a tak dále, však to znáte z deníků sebevrahů :).
Jenže já jsem na to šla z jiného konce. Aby si člověk nepřipadal zbytečný, měl by si najít způsob, jak být užitečný. Samozřejmě v rámci svých možností – nejprve přece člověk musí být zabezpečen, aby mohl ostatním pomáhat. Sama jsem na tom po finanční stránce nebyla zrovna nejlíp, čímž byla vyloučena jak pomoc formou příspěvku různým nadacím a fondům, tak i zaměstnání v sociální oblasti. Chorobná touha pomáhat ve mně hlodala, dokud jako blesk z čistého nebe neuhodila spásná myšlenka: Čeho mám dost, můžu to postrádat a ostatním tím pomoct? Tuk, chlupy, beďary, celulitida…to není to pravé ořechové. Orgány mi zaživa nejspíš neodeberou, pokud to nebude pro příbuzného…a už jsem to měla!

Krev – jasně!
Krve mám dost, můžu jí trochu postrádat a někomu tím vážně třeba zachránit život!

Abych nezastírala realitu, přece jenom jsem se trochu bála, a tak jsem to odkládala až do dne, kdy se mi opravdu, ale opravdu nechtělo do školy. :) Tenkrát mi bylo čerstvě osmnáct a však znáte, jak to chodí na střední škole… Ale tentokrát byla moje alergie na pravidelnou školní docházku k něčemu dobrá.
V té době jsem, pravda, ještě toho tuku tolik na rozdávání neměla (zlaté časy) a paní doktorka se na mě dívala trochu jako na UFO. Krev mi ale odebrali, i když podotkli, že příště mám přijít raději až když budu vážit o něco víc.
Uplynul nějaký čas, kilečka se nastřádala a já se vydala do krevního centra znovu. Opět hnaná svou potřebou užitečnosti a účelnosti – když už nemám 90-60-90 jako na střední škole, ať to aspoň někomu poslouží.
Odběr na mě nezanechal žádné negativní následky. Ani ty následující. Od té doby totiž chodím v rámci možností pravidelně a dokonce jsem už dostala první Jánského plaketu. Navíc jsem se zapsala i do registru dárců kostní dřeně. Představa, že třeba zrovna MOJE kostní dřeň by někoho mohla zachránit a on o mě neví, mě dost zneklidňovala.

Existuje dost lidí, kteří říkají, že jsem blázen (kupříkladu můj otec) – nechápou, proč si zbůhdarma nechat píchat do žíly tlustou jehlou. Můj zmíněný otec také paranoidně pokaždé uvede obavu, že mě tam nepochybně něčím nakazí… Nechal by si prý odebrat krev, ale pouze v případě, že by ji potřeboval pro SEBE (když by se chystal na nějakou operaci apod.) – to mě uvádí v prudkou zuřivost. Asi jsem adoptovaná :).
Jsou ale i lidé, kteří mě obdivují, protože jim jenom pohled na jehlu působí mdloby.
Ani jedni z nich to nevidí ze správného úhlu. Zkrátka je to pro mě způsob, jak nebýt úplně zbytečná. Pocit, že můžu někomu pomoct, je pro mě povznášející a uspokojující. Takže to dělám vlastně pro sebe ze zcela sobeckých důvodů :). A odběry mi nedělají špatně…Kdybych měla pokaždé omdlít, tak to samozřejmě nedělám.

Pokud taky hledáte způsob, jak pomáhat jiným a aspoň trochu jsem vás inspirovala, doporučuji http://krev.tcheque.cz a http://www.kostnidren.cz

Možná právě teď vás někdo potřebuje…a musíme si přece pomáhat.  

TÉMATA:
ZDRAVÍ