Taková jsem já: Kebulkaevulka

Seriál Taková jsem já pokračuje! Tentokrát se nám do něj přihlásila sestra redaktorky Míši Kudláčkové, vášnivá diskutérka Kebulkaevulka...

Jméno: Eva Škardová
Nick: Kebulkaevulka
Znamení: Štír

Nejprve na tebe prozradím, ačkoli už to asi všichni vědí, že jsi mladší sestra Míši Kudláčkové. Jak vzpomínáš na dětství s Míšou - herečkou. Závidělas jí?
V žádném případě jsem jí nezáviděla. Když Míša přestávala být obsazovaná, tak jsem začínala hrát já - vím, co to bylo za vopruz.
A jak na to vzpomínám? Moc ne - jsou to spíš takové útržky. Třeba že Míša byla na konkurzu a máma nás tam všechny brala s sebou... Ale jednu ohromnou vzpomínku vlastně mám. Tenkrát promítali v kině film Poslední propadne peklu, ve kterém Míša hrála. To je moc krásná věc, na které se režisér Ludvík Ráža vyloženě vyřádil. Pamatuju si, že když tam mezi sebou v jedné scéně válčili, tak jsem začala na celé kino řvát: „Michalko, oni ti mě zabijou!" Museli mě vyvléct a zbytek filmu jsem musela počkat s paní šatnářkou v šatně.

Takže jsi také hrála - to ale nebyly tak velké role, jako měla Míša, nebo se pletu?
Hrála jsem i hlavní role. S paní Dagmar Veškrnovou, s Veronikou Žilkovou, s Honzou Potměšilem... tenkrát to bylo dost hustý, když jsem se dozvěděla, že skončil po nehodě na vozíčku. Točili jsme spolu inscenaci Poslední šance, kterou shodou okolností režíroval také pan Ráža. Na vozíčku jsem byla v té inscenaci já... vůbec mi z toho potom, když jsem se dozvěděla, že na vozíčku skončil Honza, nebylo dobře.
Jinak jsem hrála v různých pohádkách, televizních inscenacích... nejhorší, na co vzpomínám, byla inscenace Slepá je noc - počůrala jsem se tam, samozřejmě pro kameru a jenom jako, ale neslo se to se mnou celou školu. Měla jsem to na talíři asi do sedmé třídy - děcka mi to dávaly neskutečně sežrat: že jsem pochcánek.

Kebulkaevulka v pohádce Sedm sestřiček

Jak jste se vůbec s Míšou ke hraní dostaly?
Maminka dřív hrála ochotnické divadlo. Už přesně nevím, jak to bylo, ale mamka vzala Míšu na nějaký konkurz, který vyhrála. Pak, když jsme s ní chodili po různých natáčeních, tak si mě tam všiml nějaký režisér. První věc, ve které jsem hrála, byla detektivka Panenka. Měla jsem tam asi dvě nebo tři věty - bylo to o feťácích a malá holčička tam nahrála vraždu na panenku. Dodnes vím, že se panenka jmenovala Treperenda, protože jsem ji po natáčení dostala.

Všichni víme, že se Míša chtěla herectví věnovat vážněji, zkoušela konzervatoř, ale nevyšlo jí to - ty jsi k herectví tolik nepřilnula?
Taky jsem to zkusila, dvakrát. U mě to taková škoda není, ale u Míši... byla velký talent a je herečka doteď, však ji znáš, co si budeme povídat. Ono se dá hrát i mezi čtyřmi zdmi.

A jak to tedy z tvého pohledu bylo s Míšou?
Naše rodina zrovna nebyla s komunisty za jedno, nechtěli jsme s nimi mít nic společného. Tenkrát, nevím, jestli je to pravda, řekla Míša o panu Přeučilovi, že je vůl.
V komisi seděl pan Vala, to byl opravdu zarytý komouš... Míša to, že ji nevzali, brala jako velkou křivdu, a já se jí nedivím. Když se zpětně koukám na její filmy a výkony, které v nich podávala, tak klobouk dolů. Kolikrát koukám na nějaký dnešní seriál a vidím, kolik českých herců neuvěřitelně přehrává, neumí hrát... Míša talent má, hodně mě to mrzí...

Vraťmě se zpátky k tobě: Co jsi dělala potom, když tě nepřijali na konzervatoř - čím jsi dnes?
Mám strojní průmyslovku, ale absolutně se tomu nechci věnovat ani o tom nechci mluvit. Bylo to něco příšerného - byly jsme tam jenom dvě holky... Potom jsem dělala na benzínce, to mě docela bavilo.

Nebála ses? Člověk každou chvíli slyší o nějaké přepadené benzínce...
Nebála - byly jsme tam ve dvou. Pravda, kolegyni jednou porazil řidič, který chtěl ujet bez placení, a ona, hrdinka, se mu postavila do cesty. Po tomhle jsme už byly jenom uvnitř a nechávaly je, ať si jedou, stejně je nasnímaly kamery.
Ujížděli bez placení normálně, ale nikdy nás nikdo nepřepadl, tak mi to nepřišlo. Teď, když sleduji občas v televizi, že někde přepadli benzínku, tak mi to přijde docela o hubu.

Musím se také zeptat, jak ses dostala k Ženě-in? Přes Míšu?
Jasně - Míša psala článek o mém prvním synovi - byl to moc krásné článek, až mi to vehnalo slzy do očí.
Pak ještě psala o tom, že mi nechtějí vzít děti do školky. Dostala jsem spoustu skvělých rad, ale stejně to nepomohlo...

• Eva: Synek přišel na svět jen na pět dnů
• SOS: Najde se odvážná školka pro mé dítě?

Nepomohlo? Jaká je tedy situace nyní?
Byrokracie je tady příšerná. Už jsem se podruhé odvolala na magistrát, tak to snad k něčemu bude... Napsali mi, že je to v kompetenci paní ředitelky, tak jsem jí to zase poslala... po těch sedmi letech mi z toho už docela hrabe v hlavě. Čekám na vyjádření a mám z toho žaludek na vodě. Už hodně potřebuju jít do práce.

Vychováváš dvě děti, syna a dcerku. Syn je nemocný - co mu přesně je?
Selhávají mu chronicky ledviny a ztluštělý močový měchýř. Chodíme pravidelně ke dvěma specialistům.

Když jsi o prvního syna přišla, jaký to byl pocit?
Zemřel na těžké selhání srdce. Bylo mu teprve pět dní a umřel v nemocnici - vlastně jsem neměla šanci poznat ho jako člověka. Ale pouto mezi námi bylo. Měla jsem pak různé záchvaty - upnula jsem se k církvi, nechala se pokřtít, pak jsem zjistila, že jsou to Jehovisti... měla jsem byt počmáraný černě úryvky z Bible. Hodně mi z toho hrbalo.
Vytáhla mě z toho Míša. První manžel byl úplně k nepoužití, chlastal. Nikdy se mu nepřišel ani podívat na hrob... teď jsem vdaná podruhé a o prvním manželovi nechci nic vědět, naštěstí o něm ani nic nevím. Byl to blázen, alkoholik a kleptoman.

K něčemu veselejšímu: Jak vznikla přezdívka Kebulka?
Za to může taky Míša. Začala mi říkat už v dětství Kebule, podle jednoho večerníčku s vodníkem Kebulí (smích).

Teď máš druhého manžela, dvě děti, kocoura, pejska, rybičky... jak se to všechno jmenuje?
A k tomu ještě spousta, spousta keramických žabiček. Všechno dohromady se to jmenuje Sebranka.

• Chcete se také představit ostatním čtenářkám? Kontaktujte nás na e-mail: jakub.koci@zena-in.cz

A každý zvlášť?
Kocour je Torsten, říkáme mu Toníček, pes je Kellyna, rasa čiboko (Čimice, Bohnice, Kobylisy), manžel je Míla, já jsem Eva, dcera je Eva Marie a syn je Miloslav. Jo a piraňa je Bedřich.

Čím bys chtěla jednou být?
To právě nevím. Přemýšlela jsem, že si udělám nějaký rekvalifikační kurz na počítače, protože jsem úplný počítačový analfabet. Internet sice zapnu, ale to je tak jediná věc, kterou dovedu. A teď jsem se naučila vkládat tam fotky.
Takže buď rekvalifikační kurz k počítačům, nebo nějaké účetnictví. I když toho se teď trochu bojím, protože když se člověk splete, tak to potom zaplatí sám... Každopádně bez kurzu to nepůjde. Když je člověk sedm let doma, tak je jedno, jestli má maturitu. Navíc jsem matka dvou dětí a notabene jednoho trvale nemocného.
Za měsíc mi končí mateřská, děti do školky nevezmou, tak půjdu na pracák. Ale nevěřím, že mi někdo nabídne v mé situaci práci... třeba se pletu?

Když se ještě vrátíme k synkovi - jak těžké je vychovávat chronicky nemocné dítě?
Nesmírně, kdo to nezažil, absolutně nemůže vědět, jaká je to makačka. Rok jsme byli spolu v Motole, protože bych ho tam samotného nenechala. Byl dialyzovaný, selhávaly mu ledviny i další životně důležité orgány. Měl infekci za infekcí... za život vděčí pánům doktorům v Motole, to jsou kapacity. V životě bych do jiné nemocnice nešla.

V čem je to nejtěžší?
Kluk potřebuje zvláštní péči. Vidím to teď u holky, která je absolutně zdravá. Člověka to nutí srovnávat, i když to nejde. Byla jsem z toho strašně nešťastná, říkala si, proč je to tak...? Kolikrát jsem si i říkala, i když je to hnusný, proč si to ty děti nějak nerozdělily... Ale samozřejmě bych to Evičce nepřála. Zaplaťpánbůh, že je zdravá!
Je to pro mámu nesmírně náročné, když musí koukat na to, jak je šestiletý kluk na úrovni čtyřletého...

Jak často musíte chodit teď na kontroly?
Jednou měsíčně k paní docentce Bláhové do Motola - ta mu bere krev a zjišťuje funkčnost ledvin. A pak ještě k panu asistentovi Morávkovi, kvůli počůrávání - snaží se to zastavit, ale nedaří se to. Teď zrovna půjdeme na jedno hnusné vyšetření, ze kterého mám strach - doufám, že mu ho nakonec dělat nebudou, že to nebude potřeba, ale už jsme objednaní.
I na banální očkování musíme jezdit do Motola.

Jak to bude v dospělosti - to si s sebou ponese pořád?
Bohužel s tím bude žít do smrti. Ledviny byly tak strašně nemocné, že nám nikdo nezaručí, že nebude potřebovat transplantaci. Zatím máme alternativní léčbu, ale pořád s tím musíme počítat.
Já jsem naštěstí vhodný dárce, ale matky berou až jako poslední variantu.

Proč?
Někdo se o to dítě přece musí starat.

Doslechl jsem se, že na tebe v magazínu Žena-in kdysi proběhla nějaká sbírka - o co šlo?
To manžela okradl kolega v práci. Holky založily nějakou sbírku a Nestyda mi napsala, že by mi poslaly peníze. Zakázala jsem jim to. Jsem ráda, že je mám - chodíme na uzavřené auditko Mlčíme... tam jsou věci, které bych v životě nikomu neřekla, a holky to samé. Tak jsem jim tam vynadala...
Potom jsme se sešly já, Kryšpínka, Katy a Nestyda v zoologický. Bylo to úžasný! S Nestydou se scházíme pořád, to je strašně skvělá holka. A vůbec všechny holky na Mlčíme jsou bezvadný.

Jsou nějaké čtenářky, které tě naopak štvou?
Jsou. Ale nebudu jmenovat. Jen mi připadá ubohý, když někam něco napíšu a s někým se neshodnu, tak s ním přece můžu pod jiným článkem souhlasit a napsat to. Ne že ho budu donekonečna shazovat.
Jakmile jednou dostaneš nálepku dementa a debila, tak se to s člověkem táhne - to se mi nelíbí, ale to je o lidech. Vždycky si to s holkama na Mlčíme vyříkáme, tam je to v pohodě.

Takže chápu dobře, že nejvíc tě v magazínu baví diskuze?
Určitě, chodím nejen na Mlčíme, ale také do Přátel kočičí pracky a do Závislosti na pervitinu, co založila Kometka. S tím mám také bohatou zkušenost...

Povídej?
To bylo právě po smrti mého prvního syna. Už bych do toho nešla, ale byl to obrovský únik z reality. Dostala jsem s k tomu přes kolegyni v tehdejší práci v nonstopu.

Jak ses z toho dostávala?
Těžko. Zvládla jsem to sama - tedy zvládl to za mě nynější manžel. Bylo to hustý, protože feťák si nepřizná, že má problém, ale všichni ostatní to vědí. Muž mě z toho dostal tak, že mě zamknul doma na sedm dní a nikam mě nepustil, ani s košem. Skákala jsem na posteli, dávala najíst sedmi trpaslíkům - bylo to prostě hustý a byla jsem na něj hnusná... jsem mu vděčná, že to se mnou zvládl a vydržel.

Jak dlouho jsi byla závislá?
Dva roky.

Ještě pár takových rozstřelových otázek: Nejhorší droga na světě?
Bezhlavě se zamilovat.

Největší romantika?
Piknik.

Barva?
Dneska černá.

Včera?
Taky černá.

Před pěti lety?
Bílá.

Pokrm?
Pořádný steak.

Vysněné auto?
Volvo.

• O čtenářkách magazínu Žena-in čtěte v rubrice: Naše čtenářky

Seriál Taková jsem já

Denca18
Barushenka
Poupětka
Kačinka
Olga Ebertová
Syrinx
Anai
Taková jsem já

Přihlásila byste se do našeho seriálu? Dokázala byste se takto představit ostatním čtenářkám?