Píše se možná rok 1953, Sokolíci musí pomalu ale neodvratně do ilegality, nebo pod jinou firmu. Letní chatová osada ještě ten rok funguje, teta zdravotnice má k dispozici srub ošetřovnu a nás šest spratků, sestřenic a bratranců tam tráví celé léto. Na povel nás má čistě teoreticky stařa (babička).

Náš nerozlučný kámoš Macek, velký jak tele, krásně klasicky vybarvený mourek byl strýcův miláček.

Pravidelně spolu chrnívali  po obědě na otomaně v kuchyni. Strejda tlustý, krásně čokoládově opálený, celé léto pouze v trenýrkách chodící správce sokolského stadionu ho houpával na svém hektarovém břiše a chrápal, až padala omítka.

Jezdili za námi do tábora o víkendech autobusem, Macek ve stařičké aktovce, hlavu vystrčenou, z okna poctivě čučící.

Při nastupování na zpáteční cestu se k autobusu připletl cizí, divoký hafan, který rozehnal nejen spořádané cestující, ale i našeho Macíčka, který si svůj kočičí život zachránil zběsilým útěkem z aktovky rovnou do háje zelenýho, a najednou nebyl.

Prázdniny končily, museli jsme zpátky do města nechat se umravnit, zcivilizovat, ostříhat. Tentokrát to nebyl velký problém, pořád jsme jen brečeli, hledali, nevěřili...

Po čtrnácti dnech se najednou objevil!

Zbědovaný, doškubaný, špinavý, hubený, v každé tlapce 8 kilometrů. Počítáte správně, 32 km urazilo to neuvěřitelné zvíře!

Radosti bylo jak na Starém Bělidle, pouhý týden mu stačil, aby se dal znova do pucu, nechal se rozmazlovat jak stará subreta, a potom si zcela  svobodně odešel někam za svým kočičím snem a nám zbyla jen tato Mackova odysea, na jazyku chuť malin, ostružin, lesních jahod, jizva na ruce po štípnutí račích klepet a pocit něčeho nepopsatelně hezkého, nesdělitelného...

Čárina

Tož, to jsem si ale pěkně poplakala... děkuji, Čárino, děkuji. A co vy a vaše příběhy? Den je ještě mladý, redakce@zena-in.cz je tu pro Vás.

 

Reklama