Nedávno nám přišel do redakce téměř zoufalý dopis od paní Kateřiny z Plzně:
„Vážená redakce, obracím se na vás s velikou prosbou a doufám, že mi pomůžete. Vychovávám postiženého syna a můj život skutečně není snadný. Snažím se synovi maximálně věnovat a řídit se radami lékařů, terapeutů a psychologů. Prostě chci, aby můj syn měl tu nejlepší výchovu a maximální podporu - co se jeho postižení týče - i z mé strany.
Syn už odmalička miluje psy, a tak není divu, že to u nás vyhrál pejsek na plné čáře.
A zde je právě ten problém. Naše štěňátko je roztomilé, sladké, milé, ale vůbec neposlouchá na přivolání! Když jsme doma, je vše v pořádku a my si užíváme jeho přítomnosti. Ale jakmile jdeme ven a já pejska nemám na vodítku, je to hotové peklo! Zrovna včera jsem Lumpíka (tak se pejsek jmenuje) honila snad hodinu po sídlišti!
Lumpík je sice obyčejný oříšek, ale je bystrý a chytrý. Nevíte, prosím, jak ho přimět k tomu, aby přiběhl na zavolání?“
Kateřina
Je pravda, že my osobně v redakci nemáme tolik zkušeností, co se týká výchovy a neposlušnosti pejsků – i když většina z nás doma čtyřnohého kamaráda má – ale neváhali jsme a pustili se do pátrání, co s takovým paličatým, utíkajícím štěňátkem dělat.
A zde vám, paní Kateřino, přinášíme výsledek našeho redakčního pátrání:
Nejprve je třeba naučit vašeho psíka reagovat správně na jméno.
Už od prvních chvil, kdy si přivezeme štěně od chovatele, se snažíme používat jméno našeho pejska co nejčastěji.
Zvláště v počátku používáme jména psa při činnostech, které jsou našemu štěněti příjemné.
Štěně totiž rychle rozpozná, že to krátké slovíčko, které se ozývá před každou příjemností, vyvolává vždy další příjemné věci a začíná na něj živě reagovat - začíná si zvykat na jméno.
Při častém kontaktu si štěně rychle zapamatuje i náš pach a také mimiku. Základním pravidlem je dopřát mladému psíkovi dostatek volného pohybu. Volný pohyb nesmí být štěněti vzácný, ale samozřejmý. Bude-li k nám štěně na procházkách přibíhat samo, krátce jej pochválíme a s povelem "běž, volno" jej pošleme dopředu. Musíme dát štěněti najevo, že o něj spíše nestojíme, než že máme strach, aby nám neuteklo.
Vycházíme-li se psem na procházku, je dobré, aby si všiml, že dáváme do kapsy několik 
Jestliže pes na náš povel nereaguje, zjistíme především, zda zareagoval alespoň na jméno. Podívá-li se pes po oslovení na nás, ale nejeví ochotu přiběhnout, změníme prudce polohu a posadíme se třeba na bobek. Pokud by ani na toto pes nereagoval, klidně se otočíme a po opětovném přivolání se dáme do mírného klusu na opačnou stranu. Zde již pes, protože je v neznámém prostředí, většinou přiběhne, a i v tomto případě je třeba ho pěkně pochválit, jako by se nic nestalo.
Pokud se pes naučí na naše přivolání přibíhat, je z počátku jedno, zda se před nás posadí, či zda zůstane stát v přímé blízkosti psovoda.
Základní chybou je přivolávat psa až v případě, kdy se objeví nějaký rušivý podnět.
Stejnou chybou je připoutávat ihned po přivolání psa na vodítko. V prvním případě se pes po povelu naučí pečlivě rozhlížet kolem sebe, proč že ho vůbec přivoláváme, a ve druhém případě se naučí po přiběhnutí se před psovodem zastavit tak na pět kroků, aby jej psovod nemohl připoutat na vodítko. Obojí se posléze těžko odnaučuje.
Ne vždy je potřeba, aby pes po přivolání přiběhl až těsně k psovodovi. Někdy potřebujeme, aby pes pouze zkrátil vzdálenost od psovoda. Pro tento případ se naučíme používat jenom krátký hvizd. Přibíhá-li pes po zahvízdnutí a dostane se do vzdálenosti, kterou psovod potřebuje, pochválíme ho v ten moment a opět zavelíme "volno".
V pozdější fázi výcviku potřebujeme někdy psa přivolat, protože ho chceme pokárat anebo potrestat. Pro tento případ si opět musíme zvolit jiný povel než "ke mně". Zvolíme kupříkladu povel "pojď sem!" v přísnější intonaci.
Po tomto povelu většinou pes přichází pomalu a neochotně, protože vycítí, že něco provedl a že bude následovat nějaká nepříjemnost.
V počátcích nácviku přivolání se velmi často stane, že štěně zaregistruje nějaký zajímavý objekt dříve než my a rozběhne se k němu. Nejčastěji to bývá jiný pes nebo osoba. Pokud se jedná o člověka, požádáme jej, aby štěně ignoroval.
Pokud naše štěně odběhne za jiným psem, tak v takovém případě psa nepřivoláváme, protože stejně je velmi malá pravděpodobnost, že by přišlo. Požádáme majitele druhého psa, aby našeho pejska plesknutím odehnal, a pokud jsou oba psi na volno a druhý pes má stejnou "poslušnost" jako ten náš, nezbývá nic jiného, než chvíli počkat, až si psi pohrají, a pak pomalu od našeho psa odcházet.
Přivolání by se nemělo často nacvičovat na cvičišti z jednoho prostého důvodu. Psovod dává psovi volno na velmi krátkou dobu a vzápětí jej okamžitě přivolává. Pes získá nežádoucí spojitost a posléze po povelu volno nechce odcházet od nohy psovoda.
Nácvik přivolání bývá ukončen, zanechá-li pes po povelu okamžitě dosavadní činnosti a nejkratší cestou běží k psovodovi.
Návod čerpán z: www.vycvikpsa.cz
Nový komentář
Komentáře
Nebo jednou jsem byla nějak naštvaná a řekla jsem něco v tom smyslu, že si taky můžu sbalit a jít pryč. Hafina čapla míček (to byla v té době její nejoblíbenější hračka-majetek) a šla ke dveřím
, jako že má sbaleno a jde se mnou
A taky musím říct, že pes naprosto přesně ví, co jeho páníček nemá rád a reaguje na to po svém - jednou k nám přišla návštěva
(a já nemám ráda kuřáky, když už je to nezbytně nutné, tak na balkoně), usadila se do křesla a automaticky sáhla po cigárech. hafina se posadila proti a vyla tak dlouho, dokud cigára zas nezmizla v kapse
Matiee:
jojo - kdykoli se začnu oblíkat (a to je mi třeba jenom zima), tak otravuje, že jdeme ven, takže nakonec stejně jdeme 
Jeněnka: u nás je to úplně to samé
. Dokonce bych řekla, že Jessinka trpí trochu i nějakými "tele" vlastnostmi, jelikož když mi třeba naši do telefonu řeknou, v kolik hodin k nám přijedou, tak ten pes v danou hodinu sedí u dveří a vyhlíží je.. 
crossik: tak to řeš jako u lídí - ať mu doktor napíšelehká sedativa..a pak mu dej všechno očuchat, prohlédnout... Já mám "problém" soíš opačný. Třeba když je Silvestr, tak pes místo stresu se dožaduje jít ven a koukat na petardy
Jeněnka: nevím, nevím, jestli by cholerik měl mít tak živého psa. Já být cholerik, tak mě z takového psího torpéda asi co nejdřív klepne
máme bíglíka
a musím říct že i když máme doma zahradu cca 1500m2 tak náš miláček utíká, leze přes plot jako by byl kočka, prostě chce mít svobodu a to není nijak omezovaný každý den se sním chodí na 3km procházky ale návrat domů býva každý sám za sebe jediný kdo na něj platí je můj bratr, kterého poslechne i když pádí za srnou a to proto, že ví že ho brácha VŽDY dožene
ale je to náš miláček
A taky se s vámi beaglíci (i ostatní) dívají třeba na televizi?
MotýliceEmma:
Ťapina: tak tohle všechno jsem dělala 6 let - do zblbnutí. Výsledek: jedna veliká tlustá kulatá nula. Moje afghánka si důsledně myslela "Jé - srna, tak tu já tedy proženu, aha, někdo mě volá, no nic, to se vyřídí potom, teď nemám čas" a byla v prachu. Hodinu, dvě... Pak přišla obalená různým přírodním materiálem, a tvářila se, jako že si jenom na minutku odskočila
K problému autorky, asi tolik: Trpělivost, trpělivost, trpělivost, chodi nejdřív na odlehlá místa, kde je co nejmenší pravděpodobnost rušivých elementů, trénovat, trénovat, trénovat, a chválit, chválit a chválit, přesně tak, jak to, co jsem teď napsala zní - do zblbnutí. Účelem totiž skutečně je, aby pes "zblbnul", a po přivolání nejdříve automaticky přiběhl a pak až si uvědomil "jé, ale vona tam byla srna a já jsem za ní mohl jít, no teď už nic"
Přeju pevné nervy, ale u štěněte to jde líp. Já jsem útulkáře honila po sídlišti víc než rok, ale teď už se můžu spolehnout
pajda: Lovecké plemeno v lese nikdo zastřelit nesmí, ani kdyby kdovíco dělalo... no ale spoléhej na to, že jo..
Matiee: ale on je to doporučený postup - malé štěně se tak učí "hlídat si" svoje lidi - když pes nereaguje, odejdeš od něj nebo dokonce začneš utíkat - pes přiběhne a rád, protože se bojí zůstat sám...my taky tak začínali a fugovalo to 100%. na odměny jsme přešli, ža když náš psí vejrostek začal mít pocit, že se bez nás obejde, ale to už zase většinou přišel bez problémů...
Irena1: ovčouny jsem si cvičila sama, stačilo s nimi chodit pravidelně na cvičák, a zvládli všechno. Ovšem s tou afghánkou to byl vážně děs a zoufalství, ona měla svý názory, a když ji diskuse přestala bavit, jednoduše zdrhla. No a chrta nedohoníš, nepřivoláš, když sám nechce... Do psí školy jsem s ní začala chodit jako s půlročním štěnětem, protože všechny snahy předtím selhaly. Tam tvrdili, že mají s chrty zkušenosti - po měsíci to odvolali :-)))
Rikina: i s trenérem? Je teda fakt, že první, co jsem se dozvěděla od kamaráda, když jsem si pořídila setříka, bylo "Co ho nenaučíš do jednoho roku, na to můžeš zapomenout a u přivolání to platí do tří měsíců!" dneska už větší problémy nejsou...štve mě jen to, že
sice přijde na zavolání, ale odbíhá šíleným fofrem a daleko, takže na dědině je jen na vodítku...tam by mi ho nejspíš zastřelil první myslivec, který by ho zahlédl, jak peláší plnou rychlostí po poli mezi srnama
Rikina: dej do buřtů trenéra a sežeň si jiného
Machilka:
no to ne, psa jsem nikdy nezbila - on stačí jemný výchovný pohlavek,změna tonu hlasu nebo tak něco - ten pes prostě ví, že něco neměl udělat, já mu to jen potvrdím 
Spousta knih na dané téma se dá koupit, a taky existují psí školy, kam se chodí na výcvik s jakýmkoliv psem, nejen služebním, tedy i s voříškem lze. Ovšem v případě mé afghánky trenér v psí škole vzdal veškerou snahu po čtvrté lekci, vrátil mi školné, a doporučil pořídit si jiného psa, a tohohle dát do buřtů :-)))
Irena1: souhlasím s Tebou, že pejsek ví, když za něco dostane výchovnou. ale opravdu ho nemůžeš zbít když příjde k tobě! Ikdyž příjde pozdě. Moje lumpice už většinou ví že něco provedla a stačí na ni promluvit přísným hlasem!