Nedávno nám přišel do redakce téměř zoufalý dopis od paní Kateřiny z Plzně:

 

„Vážená redakce, obracím se na vás s velikou prosbou a doufám, že mi pomůžete. Vychovávám postiženého syna a můj život skutečně není snadný. Snažím se synovi maximálně věnovat a řídit se radami lékařů, terapeutů a psychologů. Prostě chci, aby můj syn měl tu nejlepší výchovu a maximální podporu - co se jeho postižení týče - i z mé strany.

Nedávno mi paní psycholožka doporučila, že by bylo dobré pořídit synkovi nějaké zvířátko. Někoho, o koho by se staral (pochopitelně s mojí pomocí), někoho, za koho by měl zodpovědnost.

Syn už odmalička miluje psy, a tak není divu, že to u nás vyhrál pejsek na plné čáře.

 

A zde je právě ten problém. Naše štěňátko je roztomilé, sladké, milé, ale vůbec neposlouchá na přivolání! Když jsme doma, je vše v pořádku a my si užíváme jeho přítomnosti. Ale jakmile jdeme ven a já pejska nemám na vodítku, je to hotové peklo! Zrovna včera jsem Lumpíka (tak se pejsek jmenuje) honila snad hodinu po sídlišti!

 

Lumpík je sice obyčejný oříšek, ale je bystrý a chytrý. Nevíte, prosím, jak ho přimět k tomu, aby přiběhl na zavolání?“

 

                                                                                                                                                         Kateřina

 

 

Je pravda, že my osobně v redakci nemáme tolik zkušeností, co se týká výchovy a neposlušnosti pejsků – i když většina z nás doma čtyřnohého kamaráda má – ale neváhali jsme a pustili se do pátrání, co s takovým paličatým, utíkajícím štěňátkem dělat.

 

 

A zde vám, paní Kateřino, přinášíme výsledek našeho redakčního pátrání:

 

Nejprve je třeba naučit vašeho psíka reagovat správně na jméno.

Už od prvních chvil, kdy si přivezeme štěně od chovatele, se snažíme používat jméno našeho pejska co nejčastěji.

Zvláště v počátku používáme jména psa při činnostech, které jsou našemu štěněti příjemné.

Štěně totiž rychle rozpozná, že to krátké slovíčko, které se ozývá před každou příjemností, vyvolává vždy další příjemné věci a začíná na něj živě reagovat - začíná si zvykat na jméno.

Při častém kontaktu si štěně rychle zapamatuje i náš pach a také mimiku. Základním pravidlem je dopřát mladému psíkovi dostatek volného pohybu. Volný pohyb nesmí být štěněti vzácný, ale samozřejmý. Bude-li k nám štěně na procházkách přibíhat samo, krátce jej pochválíme a s povelem "běž, volno" jej pošleme dopředu. Musíme dát štěněti najevo, že o něj spíše nestojíme, než že máme strach, aby nám neuteklo.

Vycházíme-li se psem na procházku, je dobré, aby si všiml, že dáváme do kapsy několik oblíbených pamlsků. Na procházce pak občas uplatníme pamlsky jako odměnu za rychlou reakci psa na povel. Vzdálí-li se psík od nás na větší vzdálenost, zkusíme jej přivolat. Nejdříve vyslovíme jeho jméno a pak povel "ke mně!". Přiběhne-li psík, velmi ho pochválíme a s povelem "běž, volno" jej opět pošleme dopředu.

Jestliže pes na náš povel nereaguje, zjistíme především, zda zareagoval alespoň na jméno. Podívá-li se pes po oslovení na nás, ale nejeví ochotu přiběhnout, změníme prudce polohu a posadíme se třeba na bobek. Pokud by ani na toto pes nereagoval, klidně se otočíme a po opětovném přivolání se dáme do mírného klusu na opačnou stranu. Zde již pes, protože je v neznámém prostředí, většinou přiběhne, a i v tomto případě je třeba ho pěkně pochválit, jako by se nic nestalo.

Pokud se pes naučí na naše přivolání přibíhat, je z počátku jedno, zda se před nás posadí, či zda zůstane stát v přímé blízkosti psovoda.

Základní chybou je přivolávat psa až v případě, kdy se objeví nějaký rušivý podnět.

Stejnou chybou je připoutávat ihned po přivolání psa na vodítko. V prvním případě se pes po povelu naučí pečlivě rozhlížet kolem sebe, proč že ho vůbec přivoláváme, a ve druhém případě se naučí po přiběhnutí se před psovodem zastavit tak na pět kroků, aby jej psovod nemohl připoutat na vodítko. Obojí se posléze těžko odnaučuje.

Ne vždy je potřeba, aby pes po přivolání přiběhl až těsně k psovodovi. Někdy potřebujeme, aby pes pouze zkrátil vzdálenost od psovoda. Pro tento případ se naučíme používat jenom krátký hvizd. Přibíhá-li pes po zahvízdnutí a dostane se do vzdálenosti, kterou psovod potřebuje, pochválíme ho v ten moment a opět zavelíme "volno".

V pozdější fázi výcviku potřebujeme někdy psa přivolat, protože ho chceme pokárat anebo potrestat. Pro tento případ si opět musíme zvolit jiný povel než "ke mně". Zvolíme kupříkladu povel "pojď sem!" v přísnější intonaci.

Po tomto povelu většinou pes přichází pomalu a neochotně, protože vycítí, že něco provedl a že bude následovat nějaká nepříjemnost.

V počátcích nácviku přivolání se velmi často stane, že štěně zaregistruje nějaký zajímavý objekt dříve než my a rozběhne se k němu. Nejčastěji to bývá jiný pes nebo osoba. Pokud se jedná o člověka, požádáme jej, aby štěně ignoroval.

 

Pokud naše štěně odběhne za jiným psem, tak v takovém případě psa nepřivoláváme, protože stejně je velmi malá pravděpodobnost, že by přišlo. Požádáme majitele druhého psa, aby našeho pejska plesknutím odehnal, a pokud jsou oba psi na volno a druhý pes má stejnou "poslušnost" jako ten náš, nezbývá nic jiného, než chvíli počkat, až si psi pohrají, a pak pomalu od našeho psa odcházet.

Nikdy se nesnažte psa chytat. Pokud je ještě docela malý, máte jistou šanci na úspěch, ale už i odrostlejší štěně je daleko hbitější než my a pak dochází k trapným scénkám, kdy rozzlobený majitel marně skáče šipky po svém miláčkovi a ten, pokládaje to za velkou švandu, mu jemnými finesami uniká......

 

Přivolání by se nemělo často nacvičovat na cvičišti z jednoho prostého důvodu. Psovod dává psovi volno na velmi krátkou dobu a vzápětí jej okamžitě přivolává. Pes získá nežádoucí spojitost a posléze po povelu volno nechce odcházet od nohy psovoda.

Nácvik přivolání bývá ukončen, zanechá-li pes po povelu okamžitě dosavadní činnosti a nejkratší cestou běží k psovodovi.

 

Návod čerpán z: www.vycvikpsa.cz



TÉMATA:
DŮM A BYT