Dnešní článek bych vzal trochu kompilačně a vzpomínkově. Myslím, že cestování s kočkami je téma, které stojí za to rozvést. Navíc se na něm dá ukázat, jak jde kupředu pokrok a o kolik lépe se mají naši miláčci, než tomu bylo před dejme tomu dvaceti lety.
Je to vlastně ještě déle, celých dvacet dva let, kdy jsme se stěhovali s rodiči z jedné části Moravy na druhou. S naší jezevčicí nebyl nejmenší problém, ta cestovala v trabantu na zadním okénku, měla to nacvičené. Skočila na sedadlo řidiče, z něj na opěradlo a z toho přímo na okno. Byla to skvělá podívaná…
Jenže jsme měli ještě dnes již bájného kocoura Václava I. (nyní u nás spokojeně dožívá Václav III. poté, co se Václav II. zatoulal jako malé batole). Byl to velký kočičí pán a jeho důstojnost nemohla být potřísněna více než tím, co mu moji rodiče provedli. Bylo potřeba převézt ho, a tak jej nacpali do jutového pytle a tu hodinu a kousek byl… jak to jen… zkrátka v pytli.
Naštěstí už po něm nikdy nikdo nechtěl nic podobného, a tak zdobil a krášlil nový dům ještě dlouhá léta, aniž by cestoval kamkoli jinam než k veterináři.
Netrvalo to dlouho a rodiče se rozhodli udělat mi radost a koupili mi kočku Saxánu. Byla to Peršanka (bylo to v dobách, kdy Peršany ještě měly čumáky) a dali za ni celých 400 Kčs. V té době to rozhodně nebylo málo, ale já jsem se do ní zamiloval na první pohled. Naše láska trvala celých jedenáct let, co byla krémová Saxána naživu, a proto se mnou musela cestovat na prázdniny a tak podobně.
Pochopitelně rodiče seznali, že pytel absolutně nepřipadá v úvahu. Saxána byla šlechtična tělem i duší a nějaký pytel si nedokázala ani představit, natož aby do něj vlezla. Pořídili jsme jí proto, asi za 350 Kčs, proutěný kočičí košík. Pamatuji si, jak úzkoprofilové to bylo na konci 80. let zboží.
A myslíte si, že nám byla vděčná? Tak to si myslíte špatně. Nesnášela ten pocit, že je zavřená!!! Ona! Vévodkyně! Kupodivu když byla dvířka dokořán a nikam se necestovalo, bylo všechno v pořádku a košík byl hrad. Jenž jakmile se zastrčila závlačka, kočka se proměnila ve fúrii a po slušném vychování nebylo ani vidu, ani slechu. Slyšet byl jen kočičí řev. Bavilo ji to dlouho. Než se utahala, trvalo to klidně i dvě hodiny. Inu, královský majestát se nezavírá.
Nakonec se jí podařilo ukousat proutěné ucho. Její vítězství ale zkazil můj otec – udělal nové z drátu a měla po ptákách. Košík máme dodneška, jen Saxána už spí někde jinde…
A nakonec můj tygr. Chiméra je Mainská mývalí kočka a ve svém roce má nějakých šest kilo. Kdybych ji dal do košíku, nevejde se jí tam minimálně ocas. Proto jsme pořídili velikou bednu – tu největší, která se na kočky dělá, a v té jí vozím.
Chiméra je kliďas a pouze nechce dovnitř, když tuší odjezd. To se brání, ale když už jsme na cestě, je klidná (nesmí ale být v boxu, který stojí doma na podlaze, to je pak řev). Ale v autě je vzorná. Tedy pod jednou podmínkou – box musí být natočený na zadním sedadle tak, aby viděla, jak řídím. Když mě vidí, je klidná a mírná jako beránek. Jen čas od času mňoukne, abych věděl, že je v pořádku. Cestování s Chimérou je vlastně radost. :)
A co vaše kočky? Jak snášejí přepravu? Pláčou? Jsou klidné?
Nový komentář
Komentáře
vlaďuš: Pořiďte si ve zverimexu pořádnou plastovou přepravku..., stojí asi 600, ale vydrží roky. My ji máme 10 let a pořád v pohodě.
vlaďuš: A jak tu přepravku otevře? Vždyť západky jsou zvenčí nahoře, tam přece nemůže dosáhnout? Naše kočky dělají v přepravce psí kusy, ale otevřít ji nedokážou ani náhodou....
Pro naši kočku Cherinku je představa jakéhokoliv cestování noční můrou. Dostat ji do přepravky je lítý boj. Funguje jedině pozavírat dveře do všech pokojů, aby nemohla nikam zalézt a hodit na ni deku a s tou ji strčit do přepravky. Cestu k veterinářce prořve a to k ní máme 5! minut pěšky. Tam se nechá do přepravky strčit dobrovolně, ale u doktorky předem hlásíme - zavřít okna, je schopná v nestřeženém okamžiku odstartovat neznámo kam a zalézt do první díry. Doma je pak ještě hodně dlouho uražená a nedejbůh, abychom vzali do ruky jakoukoliv deku - to hned zaleze pod postel a celý den nevyleze!!!
vlaďuš: Co to bylo za přepravku? Ty dvě, co mám já, kolikrát dají zabrat i mně, abych je otevřela.
No a co takhle kombinace pytle a přepravky ? Náš kocourek totiž nejen řve, ale naučil se přepravku zevnitř otevřít.Před pár lety jsme takhle přepravovali zPrahy na léto na chatu a na podzim zas e zpátky ještě jeho matku a bratra. Doteď sedivím že na nás někdo nezavolal ochránce přírody. Co dalo práce jen je ulovit a všechny 3 dokázat udržet zavřené aspoň do té doby,než jsme je odnosili do auta. Když jsme lapili jednoho, ten druhý si už otevřel a prchal za skříň, nebo tak.Odjezd na chatu tak vždycky trval 6 a více hodin, přitom samotná cesta zabere asi tak půl hodinky. Teď už máme jen jednoho, ale čeká nás ho dopravit na očkování. Celá rodina z toho má trauma už asi tak 2 měsíce.
pajda: To ta cesta z Plzně do Brna, po třech hodinách si zvykla, co jí taky zbývalo
Žábina: jo to já nevím...u nás napochoduje do přepravky a je v ní v klidu celou dobu a u Ťapiny vešla s hlavou hrdě vztyčenou dovnitř a pak ječela jenom když už byla moc dlouho v autě a bylo jí horko, jinak je vzorná...
pajda: sama a ráda? fakt? našim vždy když viděla přepravku zalezla až dozadu pod gauč a oni ho museli odstavit, aby jí vytáhli
chuanita: v našem případě bylo výrazně jednodušší přepravit veterinářku ke kocourovi než naopak
pajda: Jo, to už je realita
Ťapina: dobře. Když Macek nevidí přepravku, jde do ní narvat snadno
už je to lepší?
reina.latina: Já mám briťáka dovezeného z Británie. Tam je mají ještě větší než jsou ty kontinentální.
reina.latina: Meander má zvláštní rasu, ten můj pacient byl normálně vyžranej
Meander: Jedna paní vozí kocoura v krabici přivázané na kolečkách od takové té nákupní tašky (RVHP)
Ale poslední dobou si mě raději volá domů, ten její už má možná i víc, než deset
Kocoura do přepravky narvu snadno, mám přece jenom jistou fyzickou převahu. S kočkou je to těžší, ta mění skupenství. Ale když už tam jednom jsou, tak řvou jenom cestou ve výtahu. V autě spí. Není možná je vézt hromadnou dopravou, tedy kocoura. Ten zmetek má už deset kilo a v přepravce se staví zásadně tak, aby se hodně blbě nesl.
pajda: Jo? Macek se tam dá narvat za předpokladu, že nezahlédne přepravku předem, to pak není týden doma, jen si nevymejšlej
Mně se číča cestou na veterinu v přepravce v autě hrůzou pokadila. A nařídko. Na veterinu, kam to máme 40 km, jsem dojela ve strašlivém smradu se strašlivě zaneřáděnou původně tříbarevnou, avšak po té cestě již pouze hnědou kočkou, dlouhé osmicentimetrové chlupy slepené k sobě řídkým hov..nem. Naštěstí nás sestra na veterině vzala hned dovnitř pod sprchu, kde jsme smraďošku zbavily nejhoršího. Ale auto, přepravka i kočka smrděly ještě aspoň týden...
Když si vzpomenu na první cestu s naším Matýskem na chatu, tak mě polévá studený pot. Jela jsem tehdy na 2 týdny se synem, psem a panelákovým kocourem, který ve svém životě viděl svět pouze z 11.patra, na dovolenou. Cestovali jsme tramvají, vlakem, autobusem a pěšky. Nasadila jsem mu postroj s vodítkem a to provlékla uchem kabely (přepravku jsem ještě neměla). Celou cestu brečel, ale to nejhorší přišlo na místě. Už jsem si oddechli, že jsme to nějak přežili, sedli na lavičku, otevřeli kabelu a vtom projelo asi 10 metrů od nás pomalu auto. V tu chvíli do kocoura vlítli všichni čerti, naježil se a rozběhl šílenou rychlostí, kabela za ním vlála. Pak se zachytila o překážku a zastavila ho. Když jsme ho chtěli vzít, skočil na syna a zaryl mu drápy do stehna. Jizvy byly vidět, dokud mu v pubertě nezchlupatěly nohy. Ani nevím, jak jsme kocoura chytili a odnesli do chaty. Celý den strávil pod postelí a ještě další den trvalo než sebral odvahu vylézt ven. Pak se mu to tak zalíbilo, že mě budil ráno ještě za tmy, abych ho vypustila ven, a vracel se dovnitř až v noci.
Tak to já mám kliku - Líza chodí do přepravky sama a ráda a Macek se tam dá taky narvat...
Hm, nacpat kočku do přepravky není nic snadného. Naše nekouše ani neškrábe, máme problém ji chytit. Vždycky záhadně vytuší, že se jde k veterinářovi a zaleze pod postel. A to třeba půl hodiny předem, kdy se přepravky ani nedotkneme