Každý má nějakou tu slabinu. Dobrou zprávou je, že pokud si ji včas uvědomíme, můžeme na ni zapracovat. Pětadvacetiletá Barbora o té své ovšem ví roky, ale provést zásadní kroky ke změně ještě nedokázala. Proč tomu tak je, neví zatím zřejmě ani ona sama. 

Foto: Shutterstock
 
Můj život asi nejlépe vystihuje parafráze známého citátu: Odkládám, tedy jsem,“ začíná své vyprávění mladá žena, která ví, že jí její přístup k povinnostem komplikuje život, ale nedokázala to zatím změnit. Bojovala s tím ve škole, bojuje s tím v práci. A vliv to má samozřejmě i na její soukromý život. Jako by vlastně žila tak trochu na dluh...
 
I když vím, že budu později zažívat nepříjemné chvíle, pokaždé mě jakékoliv odložení povinnosti dostane do euforie, kterou ale velmi brzy vystřídá spíš stres“ vysvětluje své chování, které chce rozumově změnit, ale stále na to nějak není ta vhodná chvíle. Nebo možná prostě jen chuť a vůle.
 
Už na základní škole byla známá svými výmluvami, proč nemá úkol, ale vždy jí to prošlo, protože intelektem převyšovala celou třídu. Díky znalostem byla premiantkou a miláčkem každé učitelky. Až na ty výmluvy...
 
„Pamatuji si, jak rodiče chodili do školy na kobereček, ale přicházeli vlastně vždy v pohodě, protože můj prospěch výborný,“ vzpomíná na své dětství Barbora, která po maturitě začala pracovat v jedné malé firmě. A příběh se opakoval v bledě modré. Každý den přicházela s nějakou výmluvou, proč něco nemá hotové či nezařídila, ale ve finále byly její pracovní výsledky nesrovnatelně lepší než jejích pilných kolegů. Zkrátka jí bylo shůry dáno. A vyloženě líná také nebyla. Jen to odkládání do krajních mezí, to bylo peklo pro ni. I pro její okolí. Je to trochu jako jízda na horské dráze. Bojíte se, ale nakonec to vždycky dobře dopadne.

  • Nedělám to schválně“, říká věrohodně.  

Vždycky, když se jen tak tak vyhnu nějakému průseru z prodlení, slibuji si, že příště to bude jinak. Mám doma desítky notýsků, kam si jednou začnu opravdu psát všechny úkoly, abych na ně nezapomněla. Chci si dělat přehledné seznamy, odškrtávat splněné věci jako moji kolegové, být zkrátka normální, ale nakonec mě vždy vtáhne do své moci záhadná černá díra,“ směje se tomu přirovnání.  

Ale do smíchu jí vlastně moc není.Jsem strašně unavená. Na koho si vzpomenu, tomu něco dlužím. Nemyslím peníze, ale různé věci, které jsem lehkovážně slíbila. Úkoly, kterými mě někdo pověřil. Jen při vzpomínce na ně mě jímá úzkost. Ale už v tuto chvíli je mi jasné, že nedokážu překročit svůj stín, že v tom odkládání budu pokračovat dál, i když bych to chtěla dělat jinak," povzdychne si. 

Čtěte také: 

Reklama