Každé dítě přichází na svět s větším či menším dárkem jménem fantazie. Každé dítě s tímto dárkem také jinak nakládá a hospodaří a každé dítě má svůj vlastní filtr, kterým sem tam přetéká nadbytek tohoto požehnání. Protože fantazie požehnáním je, i když nám rodičům z tohoto
Do chvíle, kdy náš andílek filtruje svoji fantazii jen do snů (křičí ze spaní hodinu co hodinu a my ráno vypadáme jak opuchlé, přezrálé rajče) to ještě jakžtakž jde. Strávíme to za vydatné pomoci záchranného lana v podobě myšlenky Dneska v noci už to určitě bude lepší… a dříve nebo později tomu tak skutečně je.
Horší situace nastane ve chvíli, kdy zjistíme, že sny – bezpečné svody nadbytečných představ - přestávají stačit. To si pak si lámeme hlavu nad otázkou: Co to s tím dítětem panebože zase je? … Po kom má takovou fantazii? …
U nás tato situace nastala kolem pátého roku. (Ideální věk na dokonalé probuzení požehnání.)
Syn začal chodit do školky a mé, doposud růžové představy o tom, jak moc se mu tam bude líbit, byly hned druhý den rozcupovány na kusy.
Ranní vstávání byly boje a mně pochodovaly nervy každým dnem o pěkný kus dál. Jeden den vzteklý obličej a křik: „Já tam nepudu! Mamí, já tam nepudu!“ vystřídaly druhý den slzy jak od stoletého krokodýla, smutné oči, a milióny důvodů, proč se právě dneska do školky jít nemůže. Ale to jsem zvládla.
Po čase, pro mne neskutečně dlouhém čase, se boje dostaly do fáze jen jakéhosi protestu a já jásala. Jásala jsem do té chvíle, než jsem zjistila, proč boje ustaly. Daly se na ústup před něčím daleko horším - ocáskománií.
Jedno krásné odpoledne, kdy jsem si pro kluka přišla do školky, vypadala naše paní učitelka skutečně zle a místo obvyklého Dobrý den, se zmohla jen na krátkou větu Já už z něj ale opravdu nemůžu! Byl to ten tón hlasu, který stojí jen krůček od hysterického křiku. Bylo mi jasné, že je zle…
Pětatřicet minut mi popisovala, jak mé roztomilé dítko má už nějakou dobu utkvělou představu o tom, že mu co chvíli vyrazí ocásek a naroste do neuvěřitelných rozměrů. Každých pět minut si stahoval kalhoty i slipy, aby se podívala, jestli už roste a kontrolu vyžadoval nejen ve třídě, nýbrž i na ulici, v kině, v divadle…
Dětem ve třídě neustále opakoval, že mu nesmějí na ocásek šlápnout a při obědě si vyžádal místo v rohu třídy, protože kdyby čistě náhodou ocásek začal růst právě v tuto nevhodnou chvíli, musel být v bezpečí místnosti a ne v místě, kudy prochází paní učitelka. (Její podpatky by ho totiž zcela jistě rozdrtily).
Celou cestou domů, jsem synovi trpělivě vysvětlovala, že je to celé nesmysl. Nesmysl, nesmysl,
Ten večer jsem usínala s fakt dobrým pocitem. Cítila jsem se povzneseně z toho, jak dobře dokáži vlastnímu dítěti dostat z hlavičky utkvělou představu, zakořeněnou kdesi hluboko v samém jádru fantazie.
Druhý den ráno jsme do školky nešli.
Všechny kalhoty, trenýrky a slipy měly na zadku vystřižený otvor, dostatečně velký otvor, pro případ, kdyby se ten ocásek přeci jen rozhodl narůst… (Vsadím se, že to stříhal ve stejném okamžiku, kdy já usínala s tím „Fakt dobrým pocitem“...)
V sedmi letech šel syn do první třídy.
Netrvalo dlouho a začaly opět ranní boje. Tentokrát však neustávaly… Posilovala jsem svoje nervy sladkostmi (pochopitelně mé tělo brzy dostalo ten úžasný tvar Michelina) a tak nějak podvědomě jsem si říkala, že alespoň nehrozí Ocáskománie, nebo něco ještě daleko horšího.
Jenže nic není stejné…
Byl pošmourný, deštivý den, když mi zazvonil mobil a na druhém konci byla paní ředitelka. Řekla mi, ať si přijdu pro syna, že má velice ošklivý zážitek z dnešního rána a že je třeba jej vyřešit. (Pochopitelně mi vyvstaly před očima ty nejhorší možné vize, neuvěřitelně barvité a živé…) Letěla jsem do školy a celou cestu vyháněla představy z hlavy stejně, jako obludné brouky ze špajzu.
Kluk byl ubrečený, oteklý, klepal se jak promoklé štěně a mně se chtělo brečet jen při pohledu na něj. Když mi ředitelka vylíčila, co se stalo - přesněji řečeno, co jí řekl syn - kecla jsem do křesla jak přezrálá švestka do trávy a v hlavě se mi opět vynořily vize. Tentokrát však byly o tom, co se mohlo stát, kdyby David nebyl tak chytrý a poučený.
Šel prý obvyklou cestou do školy, když ho náhle zastavil jakýsi cizí pán v červené bundě a čepici a řekl mu, že pokud s ním kousek půjde, dá mu pět tisíc korun, za které si koupí v obchodě s hračkami spoustu parádních věcí… Ale protože (a díkybohu za to) jsme doma často mluvili o různých nebezpečných, velice nebezpečných situacích, syn udělal přesně to, co měl v takovémto případě nakázáno. Začal křičet a běžel k prvnímu páru na ulici a řekl jim, že ten pán ho obtěžuje.
Naše cesta ze školy vedla rovnou na policejní stanici. Po hodině a půl, kdy policista stále dokola a dokola nutil syna vyprávět a popisovat, co se přesně stalo, jsme oba došli k závěru, že je více než podivné, jak se v různých detailech jeho výpovědi liší. Jednou měl pán čepici, podruhé ne, potřetí měl brýle... Nu, za další půl hodinku celá estráda vzala rychlý konec jedinou, obyčejnou větou:
„Já si to vymyslel.“
On si to vymyslel a já si připadala jak úplný pitomec.
Nevím, zda se někdy jeho fantazie dostane do hladiny normálu…každopádně dnes mi položil otázku: „Mami, nepřipadá ti divný, že má táta tak veliký zuby?“
… a z lednice mi zmizel všechen česnek…
Nový komentář
Komentáře
Naše dětčiky se co do fanatzírování velmi liší, starší 6letý snad ani neví co to nějaká bujná fantazie je a jeho představy se týkají vesměs běžných věcí. Zato junior
momomentálně čtyřletý, začíná mít slušný náběh, uvidíme, co v pěti letech
On je podstatny rozdil mezi lhanim a fantazirovanim
, vymyslenim si. Ja lzu snad jenom kdyz jde o zivot
. Ne, ze bych byla az takovy Mirek Dusin, jenom me proste nebavi si porad pamatovat, kde co clovek nacintal a byt neustale ve strehu aby se lez neprovalila. V detstvi jsem si vymyslela hrozne, ale spis pro sebe, spradala jsem si v duchu ruzne historky a situace, prakticke lhani mi moc neslo, hlavne u mamky jsem nemela sanci, ta byla jako Body, Doyle a Kojak dohromady.
Jen ať fantazíruje, to je v pořádku. I když tohle už je náročný pro rodiče. Aspoň bude tvůrčí, třeba bude spisovatel
Girasole: Zapni si numerickou klávesnici, pak budeš psát i čísílka.
běžně hraje divadlo a povídá si s plyšáky, přemýšlím, že bychom ho přihlásili do nějakého dramaťáku, ale on je velký sólista a generál, tak nevím, jak bude spolupracovat. Zkusíme po prázdninách a uvidíme. Někde by se vybít měl, ať ten nekonečný kafemlýnek neodnášíme stále jen my.
Náš
To moje kámoška tvrdí, že nelže, ale mlží
Když jsme byly na vysoký, byla dohola střižená a nosila paruku, aby neměla problémy s kantorama. Jednou sem jí představila kámošovi jako Ivu (skutečný méno), když paruku neměla, pak nás potkal, když jí měla a ona se mu s klidem představila jako Ivino dvojče Áda a vydržela ho v tom třičtvrtě roku! držet
Sharonka: taky máme takového pejska a kočičku k tomu. Jen ten pejsek vypadá každou chvíli jinak - většinou podle protijdoucího pejska na vodítku ("takovýho pejska taky mám")
jaska: mmch- každý člověk má ocásek, na kostrči máme pár obratlů, které nám zůstaly z ocásku a dnes nemají už žádnou funkici...
Susina: přesně jako medvídek Pu...tam je to taky popsané...jak jde do školy...
k té fantasii
onem ocněla jsem vážně, když holce bylo 2,5 roku...prakticky více jek 3/4 roku jsem byla po špitálech a rehab. ústavech...
ona stála časo před velikým zrcadle a povídala si se svým obrazem...v jeslích a posléze ve školce vyprávěla všem příhody, co zažily se setrou
učitelka se jednou vážně tatínka ptala, co je s druhým dítětem...všichni ji to na slovo věřili
když jsem potom byla doma, tak to přestalo...
chybí tam desetiletého syna. Číslovky mi to nějak nebere
Mám letého syna. Teď je na táboře, kde se prý dobře baví, má kamarády, ale alespoň x denně přijde za svou vedoucí a sdělí ji: "Mám sbaleno a jedu domů. Mamka si pro mně jede." Když se ho vykolejená vedoucí zeptala poprvé, kde na to přišel, řekl jí, že jsme spolu domluveni, že mu zavolám
Přitom nemá s sebou telefon
A zatím super perlička ze školy před dvěma lety: na třídníchj schůzkách jsem se dozvěděla, že můj syn s vážnou tváří řekl učitelce, že si nemohl donést do školy tužky, gumu a pravítko, protože dělám doma účetnictví a půjčila jsem si jeho pomůcky, protože nemám na vlastní
jaska: u dítěte ne.. letěla bych za psychologem, kdyby mu bylo dvacet..
náš Rišák si zase povídá s plyšákama, prostě si je oživil.. a není to nic mimořádnýho... neboj, až budeš mít
, poznáš...
jaska: u dětí jo, oni si jsou schopni vymyslet neuvěřitelné věci.. prostě ještě neumějí tak dobře rozlišovat mezi fantazií a pravdou.. proto jsou třeba přesvědčený, že když zavřo oči, tak je nikdo nevidí, protože oni sami nikoho nevidí..z oho vyrostou.. ale u někoho ta bujná fantazie přetrvá a pokud to nepřeroste do psychických problémů, tak proč ne, koneckonců každý spisovatel, malíř atd. musí mít hodně bujnou fantazii..
*Kotě*: co ti dalo tak moc za vyučenou, že už bys nezalhala ani malinko?
Tak z toho bych se asi zbláznila
Bezva článek, ale tolik fantazie bych neunesla. Markéto, co jste mu třeba řekli na tu vymyšlenou histroku s pánem v červený bundě??? To bych se asi neudržela a jednu bych mu plácla.
Když byl náš
asi tak pětiletej, tak měl svýho "pejska".Všude ho nosil v ruce sebou a vodil na vodítku. Byl taky součástí rodiny. Nejvíc jsme se nasmáli, když jsem ho jednou v noci doprovázela na záchod a on si vzal do ruky "pejska", tam si ho odložil na splachovadlo, vyčural se, uchopil "pejska" a šel spát. Dodnes ho s tím zlobíme.
Pak si jeden čas nosil i "ptáčka v kleci", ale to ho pustilo dřív, než "pejsek". Zato teď, když má doma živou andulku i pejska, moc se mu starat nechce.
ocásková historka mě fakt dostala!
u malýho dítěte budiž, ale u 10 létýho kluka je to už na pováženou
...