„Tak ti ji vezeme zpátky,“ tuto větu slýchala Věra poměrně často, když se rozhodla vyslat svoji dcerku na víkend a nebo na prázdniny k babičce. A holčička plakala a plakala, až si ten návrat domů vyplakala.

Známe to všichni, kdo máme děti, chvilka sladkého nicnedělání, když odjedou na pár dnů na školu v přírodě nebo k babičce na prázdniny... Paní Věra, i přesto, že mají z jedné i druhé strany babičky a dědečky, tuto situaci nezná. Přesněji řečeno, neznala ji zhruba do sedmi let jejich dcerky Terezky.

Příběh paní Věry

twinsMáme dvojčata, dvě dcery, dnes je jim čtrnáct. Holky jsou sice dvojčata, ale odmalička každá jiná. Zatímco ta o tři minuty starší, Barunka, je už od narození průbojná a nebojí se ani čerta, mladší Terezka je takový náš připínáček.

Když jsem si přivezla holčičky z porodnice domů, nebudu zastírat, byl to nápor, každá ruka byla dobrá. Zejména ta starší nechtěla vůbec spát a samozřejmě budila i tu mladší. Kojení, přebalování, koupání... všechno dvakrát. Kamarádky mi říkaly, „aspoň to máš jedním vrzem, co já bych dala za dvojčata“.  Ale to proto, že to samy nezažily, kdo má dvojčátka, ví, co to dá za práci. Rok od roku se to sice zlepšuje, ale stejně jsem bývala večer utahaná jako kotě. Babičky máme obě daleko a kamarádky se bály pohlídat dvojčátka, takže do takových tří let jsem se od nich prakticky nehnula na krok. A i když mamka nebo tchyně přijely, kvůli velké vzdálenosti to nikdy nebylo jen na den, takže po pár dnech jsem byla radši, když už zase odjely.

Když byly holčičkám asi čtyři roky, babičky se pořád vehementně hlásily, že by je chtěly na „prázdniny“.

„Není to moc brzy? Jsou ještě malé,“ Ptala jsem se manžela.
„Proč brzy, ať se holky otrkají, vždyť nejedou k cizím.“

A tak jsme je odvezli napřed k manželově mamince. Že jako napřed na víkend a my si sami někam zajedeme, já konečně vypnu a odpočinu si. Starší Barunka byla v pohodě, ale ještě jsme ani nevyjeli na silnici, a už jsme to otáčeli. Babička totiž volala: „Vraťte se, Terezka celou tu dobu, co jste odjeli, jen brečí a brečí.“

A s milou Terezkou se to táhlo pěkně dlouho. Nikde nechtěla být sama, ani se sestřičkou, pořád jenom s námi. Zatímco Barunka byla už v první i druhé třídě na škole v přírodě, Terezku jsme tam přihlásili nejdříve až v páté, a i to tam prý polovinu pobytu probrečela. K babičkám začala jezdit až tak od osmi let, ale za dva dny už stejně chtěla zpátky.

Prázdniny nebo víkendy u babiček trávila většinou jen Barunka, párkrát jsme to zkusili i s Terezkou, ale vždy si vybrečela odjezd zpátky:

„Tak ti ji vezeme zpátky,“ a nebo: „Tak si pro ni přijeďte,“ to bylo nejčastějším prázdninovým a víkendovým telefonátem. Pak už jsme Terezku raději nechávali doma.

Dnes je jí 14 let a po prázdninách jde na střední, snad se tam trochu otrká. A nebo je chyba někde jinde? Ale kde?

Věra

Související články:

TÉMATA:
DĚTI