Vážené Ženy-in z města i vesnice,
moji rodiče i prarodiče se na vesnici narodili. Rodiče i jedni prarodiče v ní strávili pouze dětství, tátovi rodiče celý svůj život. Ráda jsem za nimi jako dítě na vesnici chodila o pouti i všedních dnech. Při jakékoliv vzpomínce se mi táhne vůně všeho domácího zvířectva, které volně pobíhalo po dvoře, kolem mého nosu dodnes.
Chaloupka s rodinnou historií sahající do počátků devatenáctého století a za ní velký sad s lánem jahod, které byly dědovou pýchou. Lidé k sobě měli blíž, a při vší dřině si našli chvilku přijít jeden druhému pomoci. Přes krásné vzpomínky jsem od útlého dětství toužila coby dítě z malého města žít ve velkoměstě, nejlépe v Praze, kde žila moje teta, mojí maminky sestra.
Od mládí jsem měla možnost sledovat životy lidí těchto dvou protipólů, vesnice a města. K tetě jsem jezdila rovněž na prázdniny a Praha si mě prostě získala.
Lidé si mě tady nevšímali, jeden k druhému měl jaksi daleko, což se mi sice nelíbilo, ale těch možností a příležitostí bylo nad všechna váhání, která mě jinak odrazovala.
Hned po ukončení školy v rodném městě jsem odešla pracovat do Prahy a posléze zakotvila v nedalekém městě, kde jsem se vdala a žiji dodnes. Když jsem začala dávat dceru na flétnu, seznámila jsem se s jednou maminkou, která též vždy čekala na svoje dítě. Přestože byla pražačka, odešla na vesnici, postavili si s manželem dům, měli pochopitelně mnoho splátek, dvě malé děti, jedno auto a spoustu honiček. Autobus jim tam jezdil jeden ráno, druhý odpoledne.
Ráno musela ve čtyři hodiny vstát, odvézt manžela autem do služby do města, přijet domů, potom čtyřletého syna odvést do 5 kilometrů vzdálené vesnice do školky, vrátit se zpět a se školou povinnou dcerou jet do nejbližšího města do školy. Potom dojela domů, kde pracovala. Umíte si představit kolotoč nákupů a "sbírání" nejbližších odpoledne a navečer?
Časově to zabralo další pracovní náplň a zadělávala si na brzkou cestu do nejbližší psychiatrické léčebny. Uštvaná byla hodně.
Tak takovou pohodu na vesnici bych si opravdu nepředstavovala.
To raději v paneláku a čas bych s rodinou trávila mnohem příjemnějším způsobem. Mimochodem můj manžel je také z vesnice, a proti vesnickým opravdu nic nemám. Jenom ten život tam zůstal do dnešní doby skutečně těžší a tvrdší. Ve městě mají lidé k sobě daleko, ale mám pocit, že i když bydlím ve stísněném paneláku, jsem v něm volnější, protože všechny možnosti mám na dosah a nemusím přemýšlet, co právě já či někdo z mých blízkých může.
Hezký den přeje všem
Maca.M.
Milá Maco.M,
i to se stává. Někteří lidé vůbec nedomyslí, že každodenním dojížděním za prací a do školy si nestačí té venkovské idyly, kvůli které si postavili domek za městem, vůbec užít. To musí být (s prominutím) na palici.
Nový komentář
Komentáře
Nechci bydlet na vesnici, jedině ve vesnici, která je blízko u většího města
Po třiceti letech jsem se dostala z vesnice do Prahy. Už nechci zpět
habroslava: To je asi ten dvojí pohled. Jsem ráda, že bydlím v paneláku. Velký úklid mám jednou za 4 měsíce, sníh na nás vychází jen týden. Ale opakuji, co jsem už napsala jinde. Je dobře, když člověk může bydlet tam, kde chce.
My jsme utekli před 10 let z Prahy, z malého družstevního bytu, do vesnice poblíž Prahy - ne do novostavby, ale do staršího, přestavovaného domku. Máme mnohem víc prostoru než v těch 54m2, ve kterých si nedokážu představit, že bychom ve 4 lidech žili. Mít vlastní dům na vesnici je hodně práce, ale stojí to za to. Užíváme si zahradu, často grilujeme, koupeme se v bazénku, děti vypustím na zahradu a nikam mi neutečou. Autobus jezdí ve špičce až 3x za hodinu, je pravda, že máme 2 starší auta, ale ty bychom měli i v Praze. Za kulturou jsme stejně od té doby, co máme děti, skoro nebyli, takže je to jedno. Internet doma taky funguje, tak nám nic nechybí.
Můj bývalý zdědil barák na větší vesnici a já jsem se tam s ním pokoušela jeden rok žít. Když vynechám problémy s tchýní, tak si pamatuji hlavně to, že tam byly všechny nevýhody vesnice - za prací všichni jezdili do měst, chyběli odborní lékaři, jen jeden obchod Jednoty s krátkou otevírací dobou, žádná kultura kromě "hodů". Výhody vesnice tam ale už taky nebyly, protože například rohový dům, kde jsem bydlela, stál na rušné křižovatce, chodník až k domu, takže lidi vám chodili z autobusu nebo z hospody pod oknama a hlasitě se bavili, vzduch plný zplodin z blízkého průmyslového města, do nejbližšího lesa 5km daleko.Ty řadové domy kolem silnic jsou skoro ve všech vesnicích na hustě obydlené Moravě a o nějakém soukromí se tam vůbec mluvit nedá.
Úplně na vesnici bych žít nechtěla, žiji v malém městečku a paráda
. je pravda,že do práce dojíždím, ale za ta léta jsem si zvykla a nepřijde mi 
Ema K.: na druhou stranu není až takový problém s domluvou. Je fakt, že pro nás byla doprava jedno z nejdůležitějších kritérií při hledání domku. Na druhou stranu se tady běžně lidi domlouvají, kdy kdo kam jede a já taky když vím, že soused jede ráno do práce tak, abych to já stihla, jedu s ním a manžel zase pro změnu vozí jeho syna z tréninku...kamarád bez auta jezdí do práce vždycky s někým autem - bydlí totiž hned u křižovatky.
Lucie69: pěšky jsem nemohla ani ve městě. Je pravda, že mi vlak jezdí jednou za hodinu nebo za půl hodiny s přestupem, ale zase se dá dojet i v noci, což byl u nás problém - jít pěšky cca 30 minut tmavým houštím kolem dvou veřejných domů a ukrajinské ubytovny byl zážitek jen pro pevné nervy...a noční intervaly dopravy ve městě byly kupodivu horší. I když jsem bydlela "kousek od středu města" (rozuměj asi 5 km), tak v našem směru končila tramvaj o půl desáté a ráno jela až po šesté. Když měl syn mít na sedmou ráno, museli jsme ho tak jako tak vozit autem...
pajda: a jak často jezdí bus, a můžeš i pěšky?
Hmmm...ve městě jsem dojížděla 55 minut do středu města k nádraží, teď dojíždím 35 minut tamtéž...opravdu velký rozdíl
Anai: Ale pro malé děti je právě život na vesnici mnohem lepší a zdravější než ve městě.Když byly moje děti malé,celé dny trávily na zahradě nebo u lesa s kamarády.Do školy a ze školy je svážel zvláštní školní autobus.
Na vesnici tak na důchod, to bych brala, ale když mám malé děti? To je fakt těžké... anebo to chce víc peněz, 2 auta, pak by vozila jen děti a proč ne dohromady? Jako je to v amerických seriálech.
Nojo, tady obzvlášť platí, že jaký si to uděláš, takový to máš. Ta rodina zjevně spoustu věcí nedomyslela...