Někdy pod náporem emocí řekneme něco, čeho později litujeme. Nebo se dokonce uchýlíme ke lži, která nás posléze mrzí. Jenže jít a skutečně se od srdce omluvit – to není schopnost, kterou by disponoval každý. Pro vztahy je přitom velice důležitá.

Existuje několik obecně rozšířených chyb, kterých se lidé při omlouvání dopouštějí. Taková omluva potom ztrácí svou hodnotu a význam. Co tedy neříkat?

apo.jpg
Foto: Shutterstock

Takhle ne

Mrzí mě, jak se cítíš. Tato věta by určitě neměla být jádrem omluvy. Člověk, který ji pronáší, totiž nepřijímá absolutně žádnou odpovědnost. Naopak ji přenáší na druhého. Sice říká, že ho něco mrzí, ale je to pouze to, jak se druhý člověk cítí a za to si může každý do jisté míry sám. 

Omlouvám se, ale… (například Omlouvám se, že jsem ti to neřekla, ale ty jsi mi minule taky něco zatajil.) Další nevhodná, i když velmi často používaná fráze. Druhá část tvrzení totiž v podstatě popírá celou omluvu, obsahuje výčitku a ospravedlňuje nevhodné či zraňující chování.  

Tak promiň, že nejsem dokonalý/dokonalá. Omluva by měla být vždy za konkrétní věc, za konkrétní čin. Rozhodně ne za to, že nikdo není dokonalý, protože taková není žádná osoba na planetě. Touto větou dáváte najevo, že jste vlastně konkrétně nic špatného neudělali a celý omlouvací proces znevažujete.

Stejně tak nemají smysl omluvy na oko, sice se omluvíte, ale nedostatek skutečné lítosti vás snadno prozradí. Pokud nejste přesvědčení o tom, že se máte za co omlouvat, raději se neomlouvejte vůbec. Na druhou stranu je dobré umět se omluvit alespoň za nějakou část chování. Třeba ne za to, co si myslíte, ale za způsob, kterým jste své myšlenky před ostatními vyjádřili. Třeba za vulgární slovník, zvýšený hlas apod.

Takhle ano

A jak by naopak měla vypadat upřímná a správně odprezentovaná omluva? V první řadě si musí dotyčná osoba sama pro sebe uvědomit, v čem a proč udělala chybu, co třeba řekla špatně, že ranila něčí city nebo že reagovala v určité situaci neadekvátně a nechala se kupříkladu pohltit emocemi.

V dalším kroku je potřeba se druhému omluvit – bez vytáček a svalování viny na někoho jiného. Může být nápomocné, pokud si omluvu nejprve formulujete v duchu sami pro sebe.

Až posléze může následovat vysvětlení okolností, na základě kterých jste se rozhodli jednat určitým způsobem. Zároveň za své jednání musíte převzít plnou zodpovědnost. Dále je vhodné se zeptat, jak můžete své činy napravit, jak můžete danému člověku pomoci, aby se cítil lépe. V závěru můžete požádat o odpuštění. Pokud se na to ale dotyčný necítí a potřebuje více času, respektujte to.

Nezapomeňte také, že na omluvu nemusí být nikdy pozdě. Nejlepší je samozřejmě omluvit se hned, ale mnohdy potřebujeme zklidnit hlavu a emoce a teprve potom nám dojde, co jsme udělali špatně. Nemyslete si, že když už uběhnul nějaký čas, je všechno promlčené a vy se tedy už omlouvat nemusíte.

Neschopnost správně se omluvit je špatná, ale někdy je na škodu i opačný extrém. Někteří lidé se omlouvají pořád a za všechno co udělají. To často pramení z nedostatku sebevědomí. 

Zdroje: Reachout, Very well mind, Psychology today

Čtěte také:

Reklama