Děkujeme naší čtenářce Míše, která nám napsala i přes svou momentální indispozici

Tak přesně tohle téma mi vykouzlilo úsměv na tváři, i když zrovna moc vábně nevypadám mezi kašláním, smrkáním a ležením v posteli.

Tehdy mi bylo asi 10 let, samá ruka, samá noha, sebevědomí nic moc. Čas jsem trávila se svými kamarády v parcích, kde jsme si hráli na četníky a na zloděje, na krvavého dědka, schovávali se v bunkrech, lozili po stromech a nacvičovali provazy, mosty a jiné gymnastické prvky a tenis jsme trénovali pinkáním o zeď panelákového domu.

Možná, že tato nevázanost a moje bujné představy způsobily první nástřel toho, co budu. Nejbujnější představy vyvrcholily po cestě k zubaři, kam jsme pravidelně chodili na školní prohlídku. Držela jsem se za ruce se svým kamarádem a modlili jsme se Andělíčku můj strážníčku…abychom přežili nápor masitých prstů zubařky, ze které se mi vždy dělalo špatně. Slíbili jsme si, že jestli tuto prohlídku přežijeme ve zdraví, pojedeme do Afriky, nalovíme tam zvířata a otevřeme si cirkus.

Prohlídku jsme přežili, mně přišla pozvánka na rovnátka. Jelikož jsem nechtěla mít plný krk sádry, raději jsem vyhodila pozvánku na rovnátka a rodiče ani nevěděli, že nějaká přišla. Dodnes mám křivé zoubky. I když jsem měla k doktorům blízko, doktorem se stal můj kamarád….ne zubařem, ale neurologem. Vždycky si na něj vzpomenu, když už je toho dění a ruchu ve škole až moc. Já totiž skončila jako učitelka .Možná i proto, že jsem jako malá měla vřelý vztah k novým sešitům, a kdykoliv se mi v sešitě něco nepovedlo a já musela škrtat, rovnou jsem si sešit vyměnila za nový. Tak to šlo tak dlouho, než naše paní učitelka moji zálibu prokoukla a já měla utrum.

Jako učitelka na plný úvazek jsem byla svým dětem vždy odstrašujícím příkladem. Konstatovali, že rozhodně nemíní být učitelkou, která si každý den nosí práci domů, nutí ostatní členy rodiny, aby jí pomáhali vystřihovat šablonky a občas s ní není řeč, protože se vymluví v práci a odpoledne už nechce nic řešit a nikoho vidět.

Jo a pak taky nepomáhá svým dětem s úkoly. Na to už taky nemá trpělivost. Možná to nebyl vyloženě mateřský přístup, ale děti vyrostly v samostatné bytosti, které si vybraly záměrně klidnou práci bez ruchu a šumu. Dcerka pracuje jako účetní a syn je bezpečnostní inženýr. I přesto mě těší, že mají velmi dobrou vyjadřovací a komunikační schopnost, dobře vysvětlují problematiku  a nebojí se říci a obhájit svůj názor. Tak snad nepadlo jablko daleko od stromu. Jsou šťastní v tom, co dělají a jak žijí a to je pro mámu největší odměna.

Míša

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Naprosto souhlasím a jistě i ostatní ženy-in, které jsou matkami

Nemám pravdu, milé ženy-in? Máte ještě malé děti, nebo už dospělé? Pokud jsou ještě malé, mají už představu o tom, co chtějí dělat? Bavíte se o tom s nimi? Podporujete je v jejich zájmech? Chtějí jít ve vašich šlépějích?

Pokud už jsou velké, radili jste se s nimi o výběru školy a budoucího povolání? Daly na váš názor nebo si prosadily svou? Jak jsou spokojené se svou prací? Jste na ně hrdá, nebo vám dělaljí spíš starosti?

Napište nám také na redakce@zena-in.cz

Napověda do soutěže: Je to muž