Vždycky, když se probírám módními časopisy, listuji dobovými knihami a vybírám obrazový materiál, kterým bych obohatila své články, a potažmo vás čtenářky, vždycky mi hlavou probleskne myšlenka, jestli bych to sama nosila.
Je přirozené, že instinktivně vybírám kreace, které jsou mi sympatické a které bych si třeba i oblékla.
Ale přiznám se, že někdy záměrně zvolím modely do očí bijící a se zájmem sleduji vaše reakce. I když ty se spíše týkají modelek než toho, co mají na sobě. Ani nevíte, jak bych vám ráda vyhověla, ale sehnat obrazový materiál s „normálními“ ženami z masa a krve, je téměř nadlidský výkon. Ale to je na jiné povídání.

Každá doba má své výstřelky a typické znaky, které ji charakterizují. Někomu vyhovují a druzí je zatracují. To je pochopitelné.

Současná móda je naštěstí velmi benevolentní a nikomu nic nediktuje. Časopisy jsou sice nabité těmi modelkami v uzoučkých kalhotách, těsně obtahujících nožky s jehlovými podpatky, ale nedopustíte se žádného módního trapasu, když zůstanete u svých starých dobrých zvonáčů a pohodlných bot.

Naopak, za trapné považuji otrocké kopírování trendů, když na to nemám figuru. Jen si vzpomeňte třeba na módu minisukní!


Když vidím nějaký český dokument nebo fotografie z šedesátých let, musím se pousmát nad nesoudností některých nositelek mini. A vlastně proč chodit tak daleko? Zrovna nedávno jsem potkala ženu, která měla stehniska jak buřtíky, kolínka jak ovárky a sukni sotva zakrývající to nejnutnější. Ale pohybovala se tak suverénně, že mi to až zaráželo dech.
Možná je to jenom můj problém, pomyslela jsem si, možná jsem až moc ve vleku své současné profese. Rozum mi říká, ať si každý nosí, co chce, a cit pro estetično se otřásá.

Nedávno jsem se prohrabovala starými fotkami ze školních let. A vždycky, když jsem na nějaké v sukni, jsem evidentně naštvaná, nebo dokonce ubrečená a schovávám se za ostatní členy rodiny či jiné dostupné objekty, jako je dělo na zámku, socha v parku, záhon růží. A když není, za koho nebo za co se schovat, mám nohy zauzlované do nedefinovatelného tvaru.
Vzít si na sebe sukni bylo pro mě doslova utrpení a zkažené zážitky z rodinných výletů ve mně vypěstovaly nepřekonatelný odpor k tomuto oblečení. A doteď, když se mě někdo zeptá, proč vlastně nenosím sukně, něco zavrčím a převedu řeč jinam.

Dalším kouskem, který mě absolutně minul, byly legíny. A to úplně ze stejného důvodu jako sukně. Možná bych mluvila jinak, kdybych měla dlouhé nohy, perfektně tvarovaná lýtka a útlé kotníky, což je podle mého základní předpoklad k nošení legín. V těchto kalhotách (jestli se tak dají vůbec nazvat) vypadá každá jiná postava odpudivě.
Pardon, nebudu vám vnucovat svůj názor. Možná máte jiný a já budu ráda, když se o něj se mnou podělíte.

Napište mi:
Co byste si na sebe nikdy nevzaly?
Nebo co jste s oblibou nosily v mládí, a teď nad tím nevěřícně kroutíte hlavou?
Který současný „trendy" prvek je pro vás ten nejodpudivější?

Pojďte si podrbat o módě.

Reklama