Není nad romantické příběhy s dobrým koncem. A když je navíc ještě napíše sám život na míru některým z nás, je to ještě lepší. Téma seznámení se snad neokouká nikdy. To proto, že osud má bezbřehou fantazii a my jsme často hračky v jeho rukách…

 

Tak dlouho jsem mu mlátila do auta, až si mě vzal

Petr už asi tři minuty pozoroval z okna bytu svého kamaráda, kde byl na návštěvě, jak mu drobná tmavovláska ve snaze vyjet se svým WV Polo z řady, vytrvale obouchává nárazník. „Ty jo, pojď se podívat na tu holku,“ volá na přítele, „to si nevymyslíš“. Slečna se stále trefovala do registrační značky Petrova zánovního superba. Dříve, než se jí povedlo vyjet, zadařilo se jí odstranit RZ, která zprohýbána jako školní tahák padla k zemi. To už Petr za oknem nevydržel. „Já ji snad zabim, ta nána mi sundala značku,“ zařval a bera schody po třech odkvačil spáchat avizovaný zločin. Ani ve snu by ho v té chvíli nenapadlo, že ta nána bude za pár měsíců nosit jeho jméno a superbem bude brázdit silnice.

 

„Přilítnul a vypadal jako rozzuřený býk,“ vypráví dnes čerstvá novomanželka Ivana.

„Co kdybyste si madam koupila kolo?“  hulákal, „nebo máte pocit, že jste na pouti na autodromu? Já vám s tou pixlou vyjedu, protože na tohle se nedá dívat!,“ mával rukama jako na kajaku. Já měla papíry pár týdnů a odhad vzdálenosti mám pod psa. Rozbrečela jsem se. Vzlykala jsem tam jako hloupá a pořád se omlouvala. To už tam byl i jeho kamarád a já si připadala ještě hůř. On se na mě najednou tak mile podíval a úplně se mu změnil výraz. Jejda, nebrečte, já to tak nemyslim, jen prostě to auto nebylo zadarmo, víte?“ 

 

V ten den přijela Ivana domů hodně pozdě. „Pozvali mě na kafe, protože jsem se hrozně klepala. No a já pak poznala, že je to báječný chlap, že je s ním legrace, a zamilovala se,“ vypráví mladá paní.

 

„Jak bych mohl tuhletu panenku zabít? Vždyť by to byl hřích,“ směje se Petr a dodává: „Já jí dal i toho superba. Ke svatbě, jako takový symbol. Vzpomínám na to rád,“ uzavírá.

 

Někdy je osud velice hravý, když nám postaví do cesty toho pravého. Člověk často žasne, jaké události svedou dohromady dva lidi, kteří spolu klidně potom stráví i zbytek života. A jsme zase u těch domnělých náhod. Prostě žádné nejsou. Všechno má svůj důvod.

 

„Náhodou“ na inzerát poslal bráchu

Paní Kamila byla už dva roky rozvedená. Hodně pracovala a ze zaměstnání jezdila autem ke svým dvěma dětem, 10 a 13 let. Večery trávila sama u počítače nebo u televize.

„Napadlo mě, že vypadám asi dost zoufale, když jsem se přistihla, jak projíždím na seznamu seznamku,“ vzpomíná.

„Byli tam tucty mužů. Někteří psali romantické elaboráty o tom, jak jsou opuštění a hledají spřízněnou duši, jiní zase hned vyjmenovávali, co by se jim líbilo, div že si nediktovali míry,“ vypráví Kamila. „Pak jsem tam uviděla takový hezký nápis. Bylo tam jen: RÁD BYCH SE ZASE ZAMILOVAL. A to mi přišlo tak nějak milé. Nevěděla jsem, co bych odepsala, tak jsem napsala jenom: JÁ TAKY,“ pokračuje.

„Nějakou dobu jsme si psali a vyměnili si i fotky. Dlouho to netrvalo a dohodli jsme se na schůzce,“ vypráví.

„Přišel a hodně mě dostal tím, že měl veliký zájem o mé děti. Jaké jsou, jak se učí, co je zajímá. O sobě skoro nemluvil, jen když jsem se zeptala. Byl neskutečně milý, moudrý i hezký a já si říkala, že je divné, že ještě nikoho nemá,“ vzpomíná paní.

„Ještě nějakou dobu mi tajil, že všechno za něho psal bratr, který byl už nějakou dobu ženatý, protože on se prostě nedokázal donutit. Měl pocit, že inzeráty jsou k ničemu, že ho nikdo nebude chtít. Je to divné, ale když jsem později poznala jeho bratra, byl mi sympatický, ale rozhodně bych se do něho nezamilovala. I když jsou dvojčata, Roman je prostě jiný. Standa hezké věci píše, ale Roman je dělá,“ říká Kamila závěrem.

 

Dnes spolu žijí již několik měsíců a o svatbě se už jednou bavili. Tak hodně štěstí. No vida, a pak že inzeráty nefungují.

 

Takhle mě neuspala ani maminka

„Měl jsem akutní zánět slepého střeva a odvezli mě do nemocnice v Liberci. Bolelo to jako čert a já byl otrávený, protože jsem měl mít právě zápas. Hraji rugby a tohle nepatřilo zrovna k programu, který jsem si na ten měsíc vytvořil. Na ambulanci se se mnou moc nebavili a do půl hodiny jsem ležel na sále. Byla tam fůra doktorů a já byl  vzteklý a unavený od bolesti. Čekalo se na anesteziologa. Říkal jsem si, kde se ten trouba fláká? Ať přijde, abych to měl už za sebou. Byl jsem lehce oblbnutý nějakou předešlou injekcí, ale vnímal jsem normálně.

Místo nějakého uspávače přišel anděl. Pohladil mě po hlavě a pravil: Za chviličku budete spinkat jako miminko, pane sportovec. Byla to tak krásná holka, že jsem přemýšlel, jestli už náhodou nespím. Něco mi pustila do žíly a já najednou nechtěl usnout, chtěl jsem se na ni dívat. Ale nešlo to. Jen jsem ještě stihl v nějakém transu říct: Miluji vás, vílo - a pak byl konec. Po probuzení jsem si její tvář pořád pamatoval. Vážně jsem se zamiloval. Poslal jsem pro ni, ale nepřišla. Když mě propustili, zkusil jsem to ještě jednou. Koupil jsem velikou kytku, našel jsem ji a rovnou jsem jí řekl, že jestli si mě nevezme, tak ať mě raději uspí na věky. A ona si mě před Vánoci vážně vzala!“ svěřil se nám sedmadvacetiletý ragbista Ivan z Liberce.

 

Osud se nás prostě neptá, jestli chceme. A někdy jsme mu za to dokonce hodně vděční.

Psali jsme také: ZDE

 

Jak se vám poslouchají romantické historky? Máte nějakou vlastní?

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY