Děkujeme první čtenářce cicince za příspěvek na dnešní téma „Jsem v tom“. Je v něm tolik radosti a pozitivní energie, že si ho musíte přečíst.

Tak toto téma je moje oblíbené. Jsem máma dvou synů. A doba, kdy jsem je čekala, těšila se na ně a kdy byli malí, byla pro mě to nejkrásnější období na světě.

Obě těhotenství jsme s manželem plánovali, takže jsme vždy byli zvědaví, zda se už zadařilo. Při prvním synovi, jsem začala tušit, když jsem najednou moc cítila prsa a vadila mi na nich i podprsenka. Zašla jsem tedy za gynekologem, ten nás tehdy posílal s doporučením do laboratoře na těhotenský test. Ještě se mě sestřička ptala, zda je případné těhotenství chtěné. Kývala jsem horlivě hlavou, že jasně jasně. Tak tedy ráno jsem vyrazila se skleničkou do laborky a kolegyně v práci mi na cestu popřály, ať se bez kladného výsledku nevracím.

Odevzdala jsem vzorek i papírek a čekala chvilku v čekárně. Byla jsem šíleně napnutá a nervózní. Hrozně jsem  chtěla, aby to vyšlo. Úplně jsem se klepala. Pak sestřička otevřela dveře, všem, co tam čekali na výsledky, je rozdala a pak řekla mé jméno. Tak jsem se přihlásila, že jsem to já, stojím před ní, koukám na ni. Byla maličká a mladá. Menší určitě o víc než o hlavu. Držela ten papír, koukla do něj a pak na mě, jako by studovala, jaký výsledek očekávám. Pak znova na papír a konečně říká, je to pozitivní.

Chvíli jsem nebyla schopná slova a pak jsem vyhrkla: „Opravdu? Nespletla jste se?“ No tak to si asi už myslela, že to děťátko nechci. Když znovu přisvědčila, tak jsem se zaradovala a poděkovala. Obrátila jsem se k odchodu  a z té radosti jsem se ještě u dveří obrátila a povídám jí: „Já jsem tak šťastná. Sestřičko, můžu vám dát pusu?“ a ona mi to dovolila, tak jsem ji chytla a dala jí pusu a odtančila ven. Možná tam sestřička v úžasu stála ještě dlouho.

Venku jsme měla chuť to každému vyprávět na potkání. Tak jsem si říkala, že jen zavolám sestře, která byla au-pair v Německu. Říkala jsem si, no co, ty prachy do toho vrazím. Z budky do zahraničí to stálo docela dost peněz. No jo, ale ouha... neměla jsem u sebe číslo.

Manžel to přivítal s klidem. Prohlásil: „No, tak se to povedlo, viď?" No a následovalo krásných devět měsíců těšení a čekání. Syn se narodil dva dny před ročním výročím naší svatby. Při druhém těhotenství už to byla taková klasika. Už jsme věděli, co nás čeká, a manžel se mě stále ptal... „Tak co, už jsi těhotná?"

No nakonec jsem byla. :-) Ráda bych si to zopakovala. Ale věk mi stoupá a také různé okolnosti tomu brání. Takže zbývají už jen ty krásné vzpomínky.

Zdraví cicinka

Jaké máte vzpomínky vy, milé ženy-in? Ať už jsou trochu zamlžené časem, nebo čerstvé, napište nám o nich na redakce@zena-in.cz

Reklama