Jistě čekáte, jak to se mnou a novým členem naší rodiny, fenkou Bárou dopadlo po příchodu domů. Štěstí, že se oteplilo a pod mostem je trochu snesitelně. Dokonce mi zbylo pár drobných, abych si mohla sednout do internetové kavárny a napsat vám, jak se nám s Bárou daří... V závěru článku pošlu adresu, kam můžete směrovat humanitární pomoc. Potřebujeme deky, teplé oblečení (v noci přece jen trochu mrzne), granule, konzervy...
Jak v reálu platí: „Nikdy neříkej nikdy“, to jsem načala v úterním článku. Pro ty kdo nečetli, přikládám odkaz:
Někteří čekáte, zda mi záchranná akce přinesla radosti nebo starosti, nebo snad nové obydlí pod mostem, jak sliboval manžel. Nebudu dále napínat a povím vám, jak to bylo dál.
Dostat Báru do auta byl trochu oříšek. Třásla se, byla vynervovaná. Bála se, kam že ji to zase vezou. Moje dcera Sára se Báře snažila vysvětlit, že jí nic neuděláme, a chtěla Báru naučit mluvit, aby nám rozuměla. Bára asi Sárču nepochopila a stresem se vyzvracela.
Tchán se na mě otočil: „Vy dvě si budete skvěle rozumět.“ Já také nesnáším jízdu v autě a bez kinedrilu před cestou ani ránu. Zastavili jsme, vyčistili auto a pokračovali. Naštěstí bez další nehody jsme dojeli domů. Stejný problém, jako dostat Báru do auta, nastal, když jsme ji chtěli dostat z auta. Popadla jsem Báru do náruče a vyběhla 4 patra. Zavolala jsem na starousedlíka, našeho psa Benjího. Benjí Báru očuchal a zavrčel. Sárča zaječela: „Maminko, Benjí Báru sní.“
„Neboj, nesní. Jen si uplatňuje svoje alfa postavení. A vrčí, aby to bylo Báře jasno.“
„Benjí, buď zticha. Jediná alfa jsem tady já.“
Po krátkém očuchání se oba skamarádili. Bára si ustlala v chodbě. Nechtěla nikam jít. Stála na jednom místě a kňourala. Chtěla jsem ji pohladit. Uskočila. Dala jsem jí velmi pomalu ruku k čenichu, aby mě mohla očuchat. Chvilku váhala. Ruku olízla a utekla. Nereagovala na hračky.
Sárča mezitím volala tatínkovi, mému manželovi:
„Tatínku! Mám doma Báru. Byla v útulku a byla tam sama... Ne.“ Po chvilce mlčení velmi důrazně Sárča pronesla „Ne!!! A čím přerazíš? To se neříká. Ne, maminka tu není.“
„Sárinko, dej mi tatínka.“
„On tě nechce, chce mluvit se mnou.“
Z útržků mi bylo jasno, že mě čeká obhajování.
Nejlépe si mozek vyčistím procházkou. Oblékla jsem Sáru a chtěla jít venčit Báru. Ukázala jsem vodítko. Bára se přikrčila. Když jsem se přiblížila a už už vodítko zapínala, Bára vyskočila a já ji pak naháněla po celém bytě. Konečně se podařilo. Ze schodů se jí nechtělo. Snesla jsem ji. Bára se zabejčila před panelákem a nechtěla udělat ani krok. Chvilku jsme takhle kempovali před vchodem. Trochu jsem zatáhla za vodítko. Bára lehla na břicho a plazila se za mnou. Stále jsem na ni mluvila a snažila se hladit a přesvědčit, jak jsou procházky super věc. Po chvilce mazlení se rozchodila a šla přímo ukázkově u nohy. Bohužel u pravé. Pro začátek jsem Báru nechala na vodítku jít, jak se jí zachtělo. Došli jsme na zahradu a čekali jsme na manžela. Tušila jsem pořádný průšvih. Vím, že toužil po temperamentním psovi, a ne ustrašené hromádce neštěstí. Celý den jsem nebyla schopná pozřít sousto. Zase můj soucit zvítězil nad pravidly, která jsme si ujasnili.
Nastala hodina H a manžel přijel. Dceru jsem instinktivně šoupla za moje záda a čekala, čím mě manžel přerazí. Vystoupil z auta a řekl:
„Jé, ta je krásná. Je úžasná. Jak jí budeme říkat? Líbilo by se mi Kira, Gira nebo Rita. Něco hezky znělého.“ Bára na manžela vrtěla ocasem, hned se s ním chtěla mazlit. Jen když si ji chtěl pohladit, ukázala bravurní úskok a dvojité salto vzad.
„Takže nejsi naštvaný? Jsem myslela, že jsi, když jsi mě nechtěl ani k telefonu.“
„Cože? Já jsem malý řekl, ať mi dá maminku. Nic. Říkám, dej mi tu maminku, nebo bude čóro. Pak se mě ptala, čím ji přerazím. Řekl jsem sakra a ona, že se to neříká a že tam stejně nejsi.“
Rozhovor jsme si vyjasnili. Báru přijali všichni a všichni z ní máme radost.
Pomalu se u nás rozkoukává. Nechá se pohladit. Je mazlivá a milá. Na vodítko si zvyká. Dokonce už vrtí ocasem, když beru vodítko do ruku. Ví, že půjdeme ven. Změna jména neprošla. Sárča si usmyslela, že budou Bára a Sára nebo Barča a Sárča a žádné přejmenování nebude a basta. Podřídili jsme se našemu alfa mláděti a máme tedy Báru.
Pomalu ale jistě se Báře zvedá sebevědomí. Na vodítku chodí ladně, elegantně se vztyčenou hlavou jako pravý belgický ovčák. Před psy se už nekrčí. Neváhá je pořádně seštěkat, když si začínají. Na paničku si nedá sáhnout, a když se ke mně přiblíží někdo blíž, než je Báře libo, vycení zuby a dá mu najevo, že je sice ještě štěně, ale zuby má už nabroušené dost. S manželem se chová mnohem klidněji. Nejraději si hraje s Benjím nebo Sárčou. Alespoň se všichni unaví, a když dorazí domů, padnou za vlast a spokojeně chrupkají.
A co já? Já za týden od adoptování Báry zhubla 3 kg bez drastické úpravy jídelníčku.
Máte připravené deky, granule, konzervy? Odneste je do nejbližšího útulku, budou mít radost. S tou adresou to byl žert. Kdo nás chce ovšem navštívit, budeme rádi. Host do domů nosí štěstí.
Nový komentář
Komentáře
Tady je krásně vidět, jak se lidi kolikrát nedohodnou, i když mají nejlepší úmysly, dobré argumenty a vědí, o čem mluví. Prostě každý má ze svého úhlu pohledu pravdu, a změnit ten úhel, aby mohl vidět problém také očima toho druhého, buď nedokáže nebo nechce.
V tomhle případě se všechno ukáže časem - ten pes je ještě štěně, potřebuje se hodně naučit, a protože každý pes je osobnost, nejdou vždycky použít všechny poučky a zkušenosti s jinými psy, někdy se holt musí udělat zkušenosti nové. Podle mě je dobře, že to štěně dostalo šanci. Lidí, co jsou ochotní (a v neposlední řadě taky schopní a odhodlaní) něco dělat a něčemu se opravdu věnovat (nejen zvířatům z útulků), je čím dál méně. Zato těch, co se nestarají vůbec o nic než sami o sebe, zavřou dveře a dejte mi všichni svátek, takových jsou přehršle. Mě to vždycky potěší, když čtu, že někdo něco užitečného dělá, i když je to taková zdánlivá maličkost, jako vzít si zanedbaného psa z divného útulku...
Vlaďko, jen tak dál, mnoho sil do zvládání Báry. Možná měla špatný začátek života, ale další průběh si u vás snad užije. Podle toho, co píšeš, je učenlivá a chce poslouchat. To, že brání paničku nějakou výhružkou není zle, jak se níže píše, když to neudělá, nezjistí, že se to nesmí. Je naučena, že zbytečně se lidé nekoušou. Lukáš asi nechtěl pochopit, co jsi mu chtěla říct, každý jste si mleli svoje. Nech to plavat...
Lukáš Čejka — #47 O moc víc ti tedy není.
Neútočí. Vrčení není útok. Škubnutí vodítkem ještě neznamená, že jí z lidí strhávám. První je povel - nesmíš, potom následuje posunek - škubunutí vodítkem. To je jako když psa učíš sedni. Řekneš sedni a pak mu zatlačíš rukou na zadek. Aby si ujasnil, co to je vůbec to sedni. Já bych řekla (a nejen já), že varuje, ale neútočí. Myslím, že každý zkušenější pejskař mi dá za pravdu, že se musí sledovat chování psa. Jestli je mu něco nepříjemné, zavrčí, zívne, skrčí se. Když člověk na tohle nebere zřetel (pán neuklidní psa, nevaruje lidi, lidi neposlechnou varování ani psa ani pána) tak z pasivní obrany může dojít k obraně aktivní. Z vrčení se může stát rafnutí. Nemám na vodítku plyšáka z Hasbra, ale psa, který má inteligenci, city, pocity.
Škubala bych vodítkem, i když by se s lidmi chtěla mazlit. Nemyslím si, že by bylo někomu příjemné, aby měl otisk psích tlapek na oblečení či doloval dlouhé chlupy z kabátu a ne každý má psy rád.
Na košík si zvyká, má ho i na coursingu, kde je nutností.
Pojištění máme. Dokonce i na to, když pes zaviní autonehodu. I když je ta prst malá.
Radím se se skutečnými odborníky. Instruktory, kteří mají zkoušky, certifikace.
Vlaďka Husárová — #44 nevim kolik je ti let, ale je celkem pravdepodobne ze ruzne psy mam delsi cas, nez ty si vubec na svete - 34 let - to jen k tomu uvodu, jak si predstavuji vycvik
taky zacinam mit pocit, ze si ten clanek snad ani nemohla psat, protoze jinak nevim co stale nerozumis - od pocatku pisu o jedne problematicke casti tveho clanku : Na paničku si nedá sáhnout, a když se ke mně přiblíží někdo blíž, než
je Báře libo, vycení zuby a dá mu najevo, že je sice ještě štěně, ale
zuby má už nabroušené dost.
To neni nic o vycviku, obrane apod. to je proste agresivni pes, kdy ty to jeho chovani kvitujes s povdekem - pro kazdeho jineho normalniho cloveka popisujes, ze pes utoci na kazdeho na koho se mu zachce, coz dokladas i v nasi debate pod clankem kde uvadis, ze ho musis voditkem strhout kdyz se vrha na lidi.
Ty pribehy co uvadis jsou jiste dojemne presto znova zopakuji sve doporuceni -
porid tomu psovi kosik - bezpodminecne, bez nejakych bulvarnich uvah na tema jak kosik nepomuze( Nekousne, ale věř, že pomlácení náhubkem bolí taky dost. - tohle beru jako tvuj cerny humor a pokud skutecne se radis s nejakymi odborniky, pripadne na cvicaku - tak ti kosik jiste doporuci take)
dobre pojisteni na skody napachane psem - i kdyz je sporne co za tebe pojistovna bude pripadne ochotna uhradit, kdyz ten pes nebude mit kosik
najdi si na radu nekoho, kdo se skutecne zabyva vychovou a vycvikem problemovych psu
A tim moje ucast na teto debate konci, protoze zjevne nespeje k zadnemu zaveru.
Páni, to jsou dlouhé příspěvky!
Trefa:pes si brzo zvykne.kdyz nezna novy domov,ale on si brzo zvykne a vy vsichni v rodine urcite take.bude to casem vas milacek.
Lukáš Čejka — #41 No, to si zřejmě výchovu psa představuješ jako Hurvínek válku. A asi se i domníváš, že útulky jsou plné bezproblémových psů. Nebo já nevím, jak tomu rozumět
.
Jasně, že jí učím, že si nesmí nic vzít ze země ani od cizích. Učí se to i na cvičáku, kam chodíme. S Ronym jsem nechodila, protože jsem se domnívala, že není třeba. Vše zvládl se mnou a rychle. Jediné co mu nešlo, byla obrana. Základní poslušnost v pohodě, stopa v pohodě, negativní na střelbu, překážky v pohodě. Obranu prostě nechtěl. Ale taky, co bych od choďáka čekala. Za to byl výborný záchranář. Netroufla jsem si s ním na přehradu mezi lidi. Snažil by se vytáhnout každého z vody. Stejně jako hlásil lidi opravující studny, protože si prostě myslel, že jsou zapadnutí. Byl to lidumil a nikdy by mě nenapadlo, že když se tady s každým znám a každej toho našeho chlupáče znal a nikomu nevadil, že ho jednoho dne prostě najdu otráveného.
Bára je jiné povahy, jiného plemene. Dle vetky a instruktora má i něco z maliňáka (tervík s maliňákem se křížit může, ale to by bylo na dlouho). S několika chovateli belgičáků, hlavně maliňáků a tervíků se docela dobře znám. O maliňácích se říká, že se nemusí učit kousat, to umí od přírody. Má se naučit jen technika jak a kam (je to trochu nafouknuté). A taky se o nich ví, že v případě nouze jsou velice ochotní zasáhnout bez povelu.
Příklad z praxe. Pán a pes spolu zestárli. Pánovi bylo 75, psovi 15. Přesto pes stále vitální a dobré kondice. Pána napadli dva výrostci, lehce opálení, když venčil na louce svého psa. Mlátili do pána. Nevšimli si, že poblíž je pes. Pán nemohl křičet o pomoc, protože mu zacpali ústa roubíkem. Pes, akčoliv starý, měl dost síly, aby pána ubránil. Bohužel psovi výrostci bodli nůž do krku a pes nepřežil.
Že má "svůj rozum" je na jednu stranu výhoda a nevidím důvod jí to STRIKTNĚ zakazovat.
Nevím, kolik psů jsi vychoval, kolika jsi se ujal, abys je převychoval a nevím, s kolika odborníky a chovateli psů, zejména belgičáků jsi se radil a s kolika ovčáky jsi vyrůstal. Ale já musím souhlasit s cilani. Není to plyšák na mazlení a pokud lidé nerespektují to, že jim mazlení nedovolím, ani nepočkají, až psa posadím a už se na něj snaží máknout, to je jejich chyba. Ne moje, ani psa. Ten pes neví, jestli rychle napřažená ruka bude hladit nebo mlátit, zvláště pes z útulku se špatnou minulostí. Naštěstí už chodí kynologové do školek a škol a učí děti, že na cizí psy se nemá sahat bez výslovného svolení a pokynu majitele a jak se vůbec při setkání s cizím psem chovat.
On toho moc nevyřeší ani košík. Nekousne, ale věř, že pomlácení náhubkem bolí taky dost. Jo, to když jedna paní nevěřila, že naše dobrmanka je sice hezká, ale není hračka a i přes výslovný zákaz chtěla fenku obejmout kolem krku
. To taky asi byla dobrmanka bezdůvodně agresivní.
Pes není člověk, ale s dětmi má něco společného.
Většina rodičů učí děti, že ubližovat druhému se nemá, ale zároveň, že nechat si ubližovat také ne. Když se nelíbí, jak se k němu ostatní chovají, má to říct. Pes bohužel neumí říct - "Stop, dál už ne." A ani nerozumí co to je: "No ty krásnej medvídku, já tě pomuchlám."
cilani — #42 podivej se jak nase debata zacala - jen jsem ji upozornil, ze to co popisuje slovy ze "brani panicku" je ve skutecnosti u stenete problemove chovani a jak to tu popisuje v debate dal, tak me v tom jen utvrdila
zbytek toho co pises ani nestoji za komentar
Lukáš Čejka — #39 hele a pochopil pán, že to štěně se to učí? ani to děcko se nerodí vychovaný a rodiče ho musí usměrňovat.. Jak se to asi ten pes naučí, než když to zkusí a je mu to zatrhnuto? Vlaďka si vzala psa, kterého zkazil jen a pouze člověk a dělá z něj vyrovnaného psa. On se najde někdo, kdo si myslí, že to ze dne na den? To, že pes ukáže zuby ještě neznamená, že je agresivní.. jen ukazuje tomu otravnému člověku, že na něj nemá náladu. On to ten pes totiž nemá jak jinak dát najevo. No, a že jsou lidi tak blbí, že sahají na cizího psa.. tož to jim teda patří, pokud je hryzne. Ony to totiž nejsou hračky.
Ne, lidi na tuto planetu skutečně nemají výhradní právo, i když si to často myslí.
Vlaďka Husárová — #40 tak ji nauc ze si nesmi brat jidlo od nikoho jineho, to je reseni toho problemu, resenim neni agresivni chovani
Lukáš Čejka — #39 Důvodná agrese
.
Jak píše Rikina níže - nejraději bych některé hryzla sama, ale to bych asi nešla správným příkladem.
Nerada bych, aby někoho pohryzala a taky bych nerada, aby byla příliš důvěřivá a splachovací jako byl Rony, který na to doplatil životem.
Vlaďka Husárová — #37
a co to podle tebe je kdyz na nekoho takto vystartuje a ty ji musis stahovat voditkem ?
Mno, za 25 let jsem vychovala a vycvičila poměrně dost psů, abych si mohla troufnout tvrdit, že podle toho popisu se mi to tak tragické nezdá. Půlroční štěně, které má divnou minulost, se prostě musí napřed naučit, a chvíli mu to bude trvat. Měsíc je málo. Ale pokud bude žít mezi lidma, ne zavřené někde v kotci, má slušnou šanci na to, že z něj bude normální pes. Jo, každej pes kouše a nikdy se nedá říct, že určitě nekousne. Ale že si to kolikrát lidi zaviní sami, to je taky smutná pravda. Sahat na cizí psy "zaparkované" někde venku se jednoduše nemá, ani když je pejsek to úplně nejroztomilejší štěňátko pod sluncem. Strkat ruce skrz plot do cizí zahrady, kde je pes, to je nápad jako schody.
A kolikrát jsem říkala někomu "ne, nemůžete si ho pohladit" - odpověď "a próóč ne, vždyť je to takovej hezkej pejsek, on mě určitě nekousne, viď, ty jsi ale krásná čubička, ťuťuňuňu" - to bych takovýho troubu kousla nejradši sama, zabít málo.
Musím si hlídat psa, samozřejmě, ale proč mám krucinálfagotzavodouvrákosí hlídat i dospělé a svéprávné lidi?
Lukáš Čejka — #34 No, já si zase myslím, že to bezdůvodná agrese není. Ale stačí říct: "Nesmíš." A škubnout u toho vodítkem a uklidní se. Je fakt, že zpočátku jsem musela škubnout vícekrát, jak přestala, pochválit, dát pamlsek.
To je jediné, co zabírá. Tahat za krk, případně škubnout a když poslechne, dát pamlsek. Některé povely umí už i bez pamlsku. Vyjíždění je mírnější, i když ne tak, aby si přestala všímat úplně. Sice je stále zaostalá, na to kolik jí je, ale zase na druhou stranu, na to, že se jí věnujeme teprve měsíc, tak je šikovná psí holka
.
Lukáš Čejka — #35 Kouše ten pes? Já na to - jo, kouše. Většina odpovědí - to není možný, vždyť je to štěně.
Ano, s odborníky se radím. Už z toho důvodu, že jí nemám od malinkého štěněte a má špatné zkušenosti.
A už jsem to zmiňovala níže. Je problém, že ona prostě vycítí, že se bojím. V prosinci jsem byla přepadená ve 13:00 na frekventovaném místě. S Bárou jsem se přestala bát a ona je fakt klidnější od doby, co se nebojím. Od doby, co jsem psala tento článek uplynulo zase několik dní a pokroky jsou znát každým dnem. Teď už je zase o něco vycepovanější. I když nás čeká ještě dlouhá cesta. Na volno si jí pustit stále netroufám. Chodíme se "vyběhat" na stopovacím vodítku.
A to pojištění mám
i kvůli pudlovi v bytě. Nikdy nevíš.
Vlaďka Husárová — #33 jak uz jsem psal - to ze si ho nemuzou pohladit jim musis sdelit ty nikoli pes - tedy poslat je pryc a pripadne servat je musis ty
Vlaďka Husárová — #31 kdyz se k nemu nekdo hrne - k psovi - tak ho mas okriknout ty - pes proste nemuze sam od sebe nekoho napadat, vymezovat si nejaky prostor apod. - to co si popsala v clanku jako ze si "brani panicku" - je u stenete naproste bezduvodna agrese a pravdepodobne pujde o nejake stresove chovani toho psa a hledat v tom neco kladneho a pozitivniho je proste hloupost a byt tebou tak zkusim vyhledat pomoc nebo radu u nekoho kdo se touto problematikou primo zabyva, kdo ti s tou socializaci pomuze. Pokud se takto skutecne projevuje vuci lidem na ulici, tak pak bych ti take doporucil dobre pojisteni a pro psa dobry nahubek - oboji se vyplati.
Lukáš Čejka — #30 No a ještě do třetice - nejsem debil, abych si vychovala psa, se kterým bych nemohla mezi lidi.
Jen mi dost silně vadí přístup některých lidí, kteří si myslí, že si mohou jen tak pohladit jakéhokoliv psa. Pak dochází k zbytečným pokousáním. A jak jednou pes pokouše člověka, je to hroznej průšvih. Taky mi vadí, když jsme na zahrádce a kolemjdoucí strkají ruce skrz branku a lákají Báru. Tohle mi prostě přijde vyšahaný.
Lukáš Čejka — #30 No a jestli je to o výchově, tak můžeš bejt klidnej, když předchůdce Báry byl kliďas a neublížil by člověku. Ani mouše se mi psát nechce, protože to byla jeho lahůdka
. Fůj.
Lukáš Čejka — #30 A tobě přijde normální se hrnout k cizímu psovi? Nejde o to, jak blízko jsou u mě, ale jakým způsobem.