Téma dnešního dne je vzpomínání... A kde jinde najdete autentické myšlenkové pochody než ve svých osobních zápiscích....


Psaly jste si v dětsví a v době dospívání deník? A máte ho schovaný dodnes? Já ano a nedávno jsem do něj nahlédla. To by jeden nevěřil, čím trpěl ve svých 14 letech!

Na úvodní stránce deníku se ozdobným písmem vyjímá několik životních mouder, která pro mne tehdy byla asi nesmírně důležitá. Posuďte sami…

“Pro jednoho vola, jsem se nenarodila!” Tento výkřik je jako hlavní motto hned nahoře a pod ním se skví další perla: “Tak dlouho kvete v roce máj, tak dlouho svítá láska, tak dlouho budeš milovat, dokud ti otec nenapráská.”

Poučení hodné toho, aby se mnou kráčelo životem. Jeho neochvějnost jsem zpečetila ozdobně napsaným: “Y Love You”. Ano, skutečně s tvrdým…:o)))

Pak se již dostávám k samotným zápisům, které docela věrně mapují mou rozervanou, čtrnáctiletou duši.

Já zrazená – (největší svině bývají kamarádky. Alespoň v době dospívání to podle mě platí…)

12. 1. 1976

Včera přijela naše třída z lyžařského výcviku. Za týdenní pobyt jsem si jen jednou zalyžovala a od prvního dne mě strašně bolí noha. Budu muset k doktorovi.
Taky se už nekamarádím se Zuzanou a Jitkou. Udělaly mi totiž strašnou věc. Líbí se mi jeden kluk ze třídy, Petr B., a ony mi za něj napsaly morseovkou dopis, který obsahoval: Ahoj Jarko! Nevím, jestli jsi to postřehla, ale líbíš se mi! P.B.

Že to nenapsal Petr, ale ty dvě krávy, mi řekla Hanka, která je ze všech holek ve třídě nejmilejší. Já je nenávidím!!!!!!!

Já zamilovaná – (následující řádky jsou jen pro otrlé povahy. Popis charakteru mého vyvoleného možná nepřežijete…..)

14. 1. 1976

Tak mám nohu v sádře. Učitelka si mohla ukroutit hlavu. A to mě s tou zraněnou nohou nechala celý týden bez ošetření. Taky chybí hodně dětí, jsou nemocné po tom lyžařském výcviku. I Petr. Ale ten už zítra přijde. Ten se bude divit, že mám nohu v sádře (možná). Někdy mi ale Petr připadá dost vážný. Někdo ve třídě třeba řekne nějakej fór, celá třída se může potrhat smíchy, jen Petr se tváří vážně. To mě nejvíc štve. Třeba to má po svým tátovi. Jeho otec je totiž lékař a doktoři se většinou dělají vážnější. Nevím ale, proč to sem píšu. Vždyť Petr se se mnou baví jen tak. Jako s každým jiným. Já za ním ale dolízat nebudu. To se mi hnusí.

Chce se mnou chodit Jarda z V.B., kde bydlí babička. Mám takový dojem, že ho pošlu do prdele. Je mu 18 a mně 14. Už mi leze krkem!

Já umělkyně - (prosadit se v roce 1976 na poli dramatického umění bylo podmíněno velmi odporným, politickým způsobem.)

17. 1. 1976

Jsem u babičky a dědy ve V.B. Protože mám tu nohu v sádře, nemůžu jít ani ven. Tak bifluju tu básničku. Budu recitovat ve středu. Učitelka mě vybrala do tvořivosti mládeže. Mě ale recitování baví. Budu přednášet báseň Pražské povstání. Loni jsem recitovala Chvála snů a předloni Píseň o Daliborovi.

Já totálně na dně - (jaké to je, když přijdete na nevěru svému miláčkovi, který ani neví, že vaším miláčkem je…)

23. 1. 1976

Sundali mi sádru, ale s tou nohou prej furt něco mám, tak mi na ni dali škrobák.

Byli jsme s bráchou v kině. Dávali Fantomas se zlobí a byla to děsná sranda. Jenže tam byly 4 děti z naší třídy. Petr. B., Jirka V., Lenka K. a Jitka E. Šli tam spolu. Nevím, ale mám takový dojem, že Petr o mě nejeví zájem. Je mi to trošku líto. Ale já ho prosit nebudu, ať si jde za E. Teď jsem normální žárlivá husa. Když jsem je tam viděla, Petra s Jirkou a holkama, bylo mi do breku. Ani ahoj mi neřekl! Já jsem ho taky nepozdravila! Nechápu, proč šel P. do kina zrovna s Jitkou! Celá třída totiž ví, že je to děvka (slabé slovo pro ni).

A na závěr já šprtka - (tak tohle mě dokonale odrovnalo. Ta čistá duše, smysl pro skutečné hodnoty… no uznejte…)

27. 1.1976

Dneska po mně Petr koukal, a když se naše oči setkaly, usmál se. Ale já mu na to nenaletím. Teď už věřím, že zase takový inteligent, jakej jsem si myslela, že je, není.

Taky jsme dneska byli na koncertě. Symfonický orchestr našeho kraje hrál skladby od Smetany, Dvořáka, Janáčka, Beethovena, Bacha a jiných skladatelů. Mně se to líbilo. Nejvíc Dvořákovy Moravské tance. Ale to ostatní bylo taky moc hezké. Je zajímavé, že mám radši koncerty a divadlo než nějaké diskotéky. Mám to prostě ráda.

A touto závěrečnou úvahou uzavírám veřejnou prezentaci svého deníčku. Nevím, zda byste přežily další perly z mého adolescentního života. V každém případě se ještě během dneška můžete těšit na další moje články s názvy Horor na dívčím internátě a To nebyl učitel, ale dobytek!

A nestyďtte se, pojďte vzpomínat se mnou. Vaše příběhy postupně otisknu a některé odměním hezkým dárkem.

Pište mi na redakce@zena-in.cz . Těším se….. :o))

Vaše