V minulém díle našeho povídání o tajemstvích třinácté komnaty jsme zavítaly do záhadné Indie, starobylého Egypta a i pragmatického Říma. Dnes poodhalíme tajemství Orientu a vstoupíme do temných dob evropského středověku. Protože i v harémech bohatých paláců, v chudých germánských chýších či na hradech nejudatnějších rytířů řešili lidé vždy tu stejnou otázku: "Kde si tady můžu odskočit?"

Slovutný Chammurapi a Sargon II.
Mezi Eufratem a Tigridem se rozprostírala snad nejstarší lidská říše. Žil v ní národ, který dnes nazýváme Sumerové. Vynalezli kolo, kalendář, tucet, klenbu nad odtokovými kanály, zákoník, pivo (na které spotřebovali skoro polovinu vypěstované pšenice) a možná byli také prvními, kdo budoval záchody - ať už prosté, dřepové, kterým se dnes říká turecké, nebo s dřevěnými sedadly se zděnou odpadní šachtou a kanálky, splachované vodou. Po nich přišly další národy, o čistotu však stejně dbalé. "Dá-li dozorce nad nádobami bohům z nečistoty jísti, tomu nechť bohové exkrementy a moč dají jísti a píti," praví se v Chammurapiho zákoníku. V paláci Sargona II. zas byli nejvýznamnějšími úředníky ředitel serailu (ženská část paláce) a ředitel záchodů.

Na záchod se Hospodin nedívá
Lid vyvolený, stejně jako jakýkoliv jiný lid, také potřeboval vyměšovat. Hospodinu se to však zjevně příliš nelíbilo a nehodlal s tím mít nic společného, možná proto se v židovské tradici předpokládá, že na záchod obvykle nenahlíží, ale kdyby přece, má se i na něm člověk chovat cudně. Což, podle textů Talmudu, znamená, že koná-li muž malou potřebu, má se vzadu obnažit maximálně na šíři jedné ruky a vepředu na šíři dvou. Koná-li potřebu velkou, obnažuje se vzadu na šíři dvou rukou. Než vstoupí na záchod, má také říci andělům: "Mějte se dobře a opusťte mne; až vstoupím a své předsevzetí splním, opět k vám přijdu." Rabbi ben Šamuel nadto praví: "Máme močiti pouze vsedě." Rabbi Kahana k tomu však dodává: "Stojíme-li na sypké půdě, tedy i ve stoje." Přitom staří Židé už podle vykopávek v Jerichu znali záchody, jak suché, tak posléze v některých oblastech po římském vzoru i splachovací, ty však nebyly běžným vybavením společnosti - chodilo se zkrátka "na stranu" mimo dohled Boha i lidí.

Co na to Muhammad?
I Alláh se v posvátném Koránu, knize, kterou nadiktoval skrze archanděla Gabriela Muhammadovi, vyjádřil k problematice vyměšování a hygieny. "Jste-li nemocní nebo na cestách či přišel-li někdo z vás ze záchodu nebo měli jste styk s ženami - a nenaleznete-li vodu - omývejte se drobným jemným pískem a otřete si jím obličej i ruce své," praví se v súře nazvané Prostřený stůl. Někdy ovšem bylo považováno za dostačující otřít si "ozdobu svého těla" kamínkem. Stejně jako izraelité, močí i muslimští muži v podřepu či v sedě, zatímco ženy rozkročeny vestoje. Suchá Arábie přála především suchým záchodům - výkaly vysychaly v odpadních jímkách, pak se spalovaly a používaly ke hnojení. Problémy vzešly až z pokusů o zavedení záchodů splachovacích - nadměrně vzrostla spotřeba vzácné vody, odpad začal zahnívat a zněkolikanásobilo se jeho množství - inu, západoevropské pojetí modernizace.

Nadčasové řešení
Vskutku nadčasové řešení problému vyměšování zvolili Germáni. Jednoduše řečeno, chodili na hnůj. Pokud tedy nebylo příliš chladno – pak si obvykle, ostatně stejně jako dobytek, ustájený v povětšinou jediné místnosti, posloužili podlahou. Originálně však pojali, alespoň podle Tacita, umístění onoho hnoje – používali ho totiž jako protichladovou izolaci na střechách svých zemnic. Hnojiště zůstalo hlavním místem, kam si především lid prostý chodil ulevit, až do pozdního novověku a v některých oblastech je jím dodnes. Pokrokovější jedinci, jako například opat Gozpert ze St. Gallen ve Švýcarsku v 9. století, nechali na dvoře postavit několik dřevěných domků se sedátky, které označily výstižným nápisem necessaria – nezbytnosti.

Jak se Friedrich Rudovous málem do úzkých dostal
Hradní páni sice také leckdy nepohrdli hnojištěm, přesto si však na svých hradech nechali stavět takzvané prevety – malé místnůstky v arkýřích na zdobených krakorcích, z nichž zplodiny lidského metabolismu přičiněním gravitace putovaly přímo do hradního příkopu, či přičiněním větru na hradby, které zdobily zlatavými pruhy. Čas od času se však na některém hradě vyskytla i klasická žumpa, například jako ta na Wartburgu. Naneštěstí se právě nad ní nacházela síň, v níž se sešel výkvět říšské šlechty a svobodníků k valnému sněmu. Prohnilé trámce však váhu neunesly a do kalné hlubiny se propadla tři knížata, pět hrabat, více než sto rytířů a nepočítaně svobodníků. Podle dobových legend všichni v léta nevyvážené jámě zahynuli. Také sám Friedrich se málem ocitl v úzkých, což je rčení pocházející z názvu úzkých městských uliček, do kterých se vylévaly splašky a obsahy nočníků (ve většině měst pak tyto uličky nesly názvy jako Podělaná a podobně), zachránil se však prý skokem z okna.

Jak vidno, ani velkým císařům se trapné příhody nevyhýbají. Zde ovšem pro dnešek naše vyprávění ukončíme. Příště zavítáme do slunné Francie, do kolébky renesance Itálie, ale také do končin anglických, či do rodných zemí českých…

S využitím knihy Radomila Šolce - Kam i císař pán chodil pěšky.

Dostala jste se už někdy do úzkých? Věděla jste, z čeho toto rčení pochází? Máte zkušenost s tureckými záchodky? A dokázala byste se "vyprázdnit" vestoje? Či se omývat pískem?

Reklama