Před časem jsem napsala příběh jedné Ukrajinky (31. 7. 2003), jejíž osud mne, a posléze i vás, zaujal.

Pokud si tento první díl příběhu chcete přečíst, klikněte na tento odkaz.
//zena-in.cz/rubrika.asp?idc=7102&id=2

V některých vašich reakcích byla rada, jak se s touto těžce pracující osůbkou sblížit, v některých byla výzva o napsání pokračování tohoto příběhu. A tak jsem na tom tedy velice ráda pracovala dál.

Můj manžel (který je vlastně jejím kolegou) mne jednoho dne řekl, že se naše Ukrajinka chystá na čas domů. S jistou roztržitostí mi oznámil, že jí hodlá dát nějaké peníze, aby za ně koupila něco pro své dítě. Přemýšlela jsem, jak mu vysvětlit, že to není tak jednoduché, že to nemusí přijmout a že se snad může i urazit. Nakonec jsem neřekla nic, jen jsem ho nechala, ať jedná po svém. Děj se co děj.

Další den mi vyprávěl, jak se předání uskutečnilo. Bez nějaké přípravy s takovým tím chlapským přístupem k věci za ní přišel, podával jí peníze a s úsměvem jí vysvětlil jejich účel. Dlouho čekal na  úsměv opětovaný, a ten se dostavil až za notnou chvíli. Zřejmě na druhé straně došlo k myšlenkovému pochodu na téma, jak vlastně víme o jejím tajemství. Po dlouhém přetahování se manželovi podařilo vzbudit dojem důvěry a upřímnosti, a peníze byly předány. Měli jsme z toho opravdu radost a dobrý pocit.

V její poslední pracovní den jsme koupili malou kytku a šli jsme se rozloučit. To jí udělalo daleko větší radost, objala nás a pozvala na skleničku. I když bylo velice časně, nakonec jsme se nechali k přípitku přesvědčit.
Já se jí začala již bez jakýchkoli rozpaků vyptávat na její ditě. Zjistily jsme, že její synek je na světě přesně o měsíc déle než moje dcera. Jmenuje se David. Dále jsem neváhala, pozvala ji ke stolu a hezky jsem si popovídaly.

Jede domů na pár měsíců hlavně proto, aby si obstarala dokumenty potřebné k legálnímu pobytu v naší republice. Nebude to jednoduché, ale jinak to nelze. Jede jakýmsi malým mikrobusem spolu se svými krajany a jediné, co veze, jsou věci pro svého synka. Říkala mi s úsměvem, že se bojí, až jí budou prohledávat tašky, jelikož má věcí jak pro dětský obchod. Ptala se mne, jak velké boty kupuji pro svou dceru a zhrozila se, jelikož moje dcera má o dvě čísla větší botky, než ona zakoupila pro syna. Jala jsem se jí vysvětlovat, že má dcera je přerostlá a její výška vůbec neodpovídá jejímu věku, a tudíž ani její velikosti nejsou standardní.
Žádné vysvětlování nepomohlo, tvář naproti mně byla nešťastná a nebylo v mých silách to napravit. Možná kvůli tomu nebude spát. Má velký strach, že její dárek bude nevhodný. Je to její největší priorita, jelikož to je to jediné, co může synkovi dát. A možná podvědomě mu tím chce nahradit svou nepřítomnost. Velikost bot?

Vůbec vše říkala s úsměvem a bylo každým slovem znát, jak moc se těší. Ne jednou mi vysvětlovala, jak je o její dítě postaráno. Bydlí ve velkém domě se zahradou a stará se o něj maminka a sestra. Ale také manželka bratra je opravdu velice hodný člověk. Tak trochu ubezpečovala sama sebe a já zase ubezpečovala jí, že to pro něj je lepší, než kdyby byl její syn s ní u nás. To jsme vůbec hodně probíraly, ptala se mne, jak dlouho mohou být u nás děti ve školce a obě jsme dumaly, zda by bylo možné, aby svého synka příště přivezla sebou. Bylo ale vidět, že se vlastně chce ubezpečit jen o tom, že lépe mu je doma. Má v hlavě hrozný boj a já jí ho tedy vůbec nezávidím. Těžce pracuje šest dní v týdnu a domů se dostane kolem šesté večer. Podle mne by tu její synek nemohl být šťastný.

Pro její rodinu jsou stěžejním příjmem peníze, které jim odsud pravidelně posílá. Několikrát říkala mně i sobě, že se sem musí vrátit. Bez synka.

On snad jednou pochopí, že i když u něj maminka nebyla, tak dělala vše proto, aby měl vše potřebné. Ale musela se vzdát kontaktu s ním, aby její rodina doslova měla co jíst. Umíte si to představit?

Nerada se opakuji, ale pro tento případ udělám vyjímku.
Prosím vás, chovejte se k těmto lidem alespoň slušně, protože nikdy nevíte, jaké mají tajemství.

              
Reklama