Milé čtenářky,

 

páteční téma: Záhady a tajemno vás skutečně zaujalo. Do redakční pošty nám přišlo nepřeberné množství vašich příběhů ze života, které se leckdy nedají rozumně vysvětlit, byť bychom se snažili sebe víc.

 

Jelikož vaše příběhy byly skutečně zajímavé a originální, je nám líto je nechat bez povšimnutí. Proto v pondělí odstartujeme příběhy, na které již v pátek nezbylo místo.

 

Krásné pondělí, krásné počtení a dobrou náladu

                                                                             

                                                                                                            Vám přeje redakce

 

 

 

Tuhle zvláštní příhodu jsem zažila před dvanácti lety. Snad to ani nebylo nic nadpřirozeného v pravém slova smyslu, ale mě to tehdy dost vyděsilo a překvapilo. Do té doby jsem netušila, jak mohou být zvířata jasnozřivá...
 
Stalo se to koncem ledna. Žila jsem tehdy s rodiči na vsi, bylo mi třináct. Jednoho velmi deštivého a větrného večera jsem se rozhodla jít do kůlny naštípat dříví - bývala to moje oblíbená "relaxační" činnost. Vzala jsem s sebou našeho psa, fenku německého ovčáka, jménem Lady. Byla už tma a dřevěnými stěnami kůlny lomcoval silný vítr. Vzala jsem sekyrku a poleno a začala jsem štípat třísky. Venku lilo jako z konve, vítr skučel a prkenné stěny kůlny se chvěly pod jeho náporem. Lady ležela vedle mě na zemi, s hlavou opřenou o přední tlapky, a spokojeně podřimovala, ačkoli venku se snad ženili čerti.

A pak najednou, z ničeho nic, se zvedla a začala kňučet. Neviděla ani neslyšela jsem nic, co by se jí mohlo nelíbit (ostatně přes to šumění deště a hukot větru toho moc slyšet nebylo), a tak jsem ještě chvíli pokračovala v práci, ale Lady začala škrábat na vrata kůlny a nepřetržitým kňučením se dožadovala, abych ji pustila ven.

Zaťala jsem tedy sekyrku do špalku a vykročila ke dveřím, že ji pustím ven.
Ale právě ve chvíli, kdy jsem odešla od špalku, tak na místo, na němž jsem při štípání dřeva stála, dopadla obrovská, těžká dřevorubecká sekera, kterou tam měl můj otec pověšenou na stěně, a zasekla se do země.

Zůstala jsem stát jako opařená a s otevřenou pusou jsem zírala na ostří sekery zaťaté do vlhké hlíny mezi otisky mých bot. Když jsem si představila, jak by to bylo dopadlo, kdybych na tom místě stála já, vstávaly mi vlasy na hlavě hrůzou.
A Lady byla najednou úplně klidná, přišla ke mně a olízla mi ruku, už se nedožadovala puštění ven, už nekňučela...

Může to vypadat jako náhoda, ale na náhody já prostě nevěřím. Lady (budiž jí psí nebe milostivo) musela nějakým šestým zvířecím smyslem vytušit hrozící nebezpečí, a pojala jako svou povinnost mě varovat... To jsem si ale uvědomila až později, po tom, co jsem si přečetla celou řadu příběhů, v nichž zvířata prokázala různé neobvyklé vlastnosti a schopnosti, a dozvěděla jsem se, že zvířata mohou vnímat věci, které my lidé vnímat nejsme schopni...
Reklama