Na svých zběsilých cestách světem jsem zažila rozmarů počasí dost. Od padesátistupňové výhně až po sněhovou vánici, po které jsme ani nemohli najít své auto. Kdybych si měla příště vybrat, beru radši tu výheň. :-)

Na fotce, kterou posílám, je vidět (tedy kromě mě v objetí domorodé rodiny) bouřka, která nás zastihla v pohoří Huascarán. Bylo to právě v místech, kde v sedmdesátých letech smetla podobná bouře a lavina kamení českou horolezeckou výpravu, ze které nikdo nepřežil. Nepřežil to vlastně vůbec nikdo z celé vesnice, kterou to srovnalo se zemí. Ta troska autobusu za náma je autentická. Tak to tam prostě zbylo.
My jsme měli větší štěstí, a stačili jsme se schovat i přežít. :-)
 
Nejlepší rozmary počasí ovšem pravidelně zažívám v letadlech. Není let, kdy bych nevystupovala politá od hlavy k patě colou nebo rajčatovým džusem (já si prostě nemůžu dát obyčejnou bezbarvou vodu), neměla tvář propíchnutou vidličkou a modrý nos od toho, jak jsem sebou švihla o stěnu záchodu. Nedávno jsem se bála obvinění se sexual harassmentu, protože při nečekaném náklonu letadla jsem zezadu objala letušku právě rozdávající jídlo a odtlačila ji i s vozíkem o dvě řady dál.
 
Při posledním letu jsme měli obzvlášť povedené počasí. Bylo posledního prosince v noci a já se těšila, jak se bude slavit Silvestr v letadle, a na šampíčko. Nebylo nic. Nad Kolumbií jsme vletěli do silné letní bouřky, a turbulence mávaly s letadlem víc než Holandské atrakce na Matějské pouti. Mně to nevadilo, já mám atrakce ráda a měla jsem vyslovenou radost. Zbytek letadla byl ovšem opačného názoru. Turbulence trvaly víc než hodinu. Všichni začali hromadně zvracet a zjišťovat, že zatímco po příletu do Limy letadlo tankovalo na okamžitou cestu zpátky a my jsme nastupovali, nikdo nedoplnil chybějící „blicí sáčky" po předchozím letu. Do toho zmatku začaly letušky roznášet večeře. „Tady máte jídlo. Dejte mi ten sáček." „Tady máte sáček. Radši mi vraťte to jídlo". „Jo Vy nemáte sáček, tak tady je. Aha on už je taky plný, tak já přinesu jiný," probíhaly běžně rozhovory mezi letuškami a pasažéry, jen já si v klídku konzumovala svoji porci a modlila se, aby nevolnost nepostihla mého souseda, už tak divného asiata, který si omotal hlavu kostkovaným šátkem a la Arafat a přes něj si nasadil obráceně sluchátka. Nevím, co ho postihlo, on nezvracel, ale vyndal odněkud láhev mentolového olejíčku, kterým si začal polévat a mazat všechno, co se dalo. Puch to byl neuvěřitelný, mně se uzavřely dýchací cesty a nabrala jsem stejnou barvu jako ostatní cestující. Odnesli mi jídlo a přinesli sáček. Je pravda, že když jsem přes něj dýchala, začala jsem znovu vnímat.

A přišla půlnoc. Nikoho už to nezajímalo. Nebylo žádné šampíčko, žádné oslavy, žádný prostřelený trup letadla špuntem. Kapitán letadla jen popřál hezký Nový rok v šesti jazycích a dodal, ať už zatáhneme záclonky a jdeme spát. Šli jsme.
 
Prvního ledna večer jsem v letních šortkách, sandálech a tričku vystoupila v Praze na Ruzyni a zmrzla jsem.
 
Majucha

Děkujeme za nádherně napsaný a vtipný příběh :). To je skoro jako z „Připoutejte se, prosím" :).

Jaké trable s počasím jste zažily Vy, ženy-in? Napište mi o nich na redakce@zena-in.cz!

Reklama