A začneme zcela současně - náš syslík je opět na táboře. Jel se svým oddílem, jehož vedoucí se nám už představil v článku Jak se dělá tábor.  A už poslal první pohlednici: "Ahoj, dojel jsem v pořádku a mám se v podstatě dobře." Původně jsem zaváhala, jestli to v podstatě znamená, že se syslíkovi moc nevede, ale pak jsem usoudila, že je to znamení zdárně se rozvíjející puberty a hlavně důsledek faktu, že sysel hned první den ztratil propisovačku a psal obyčejnou tužkou.

A tak jsme začali s manželem vzpomínat. Hned na náš první společný tábor jsme jeli s pocitem dobře vykonané práce - naše doporučení od praktického lékaře totiž znělo doslova: "Jmenovaný netrpí žádnou infekční chorobou a je všeho schopen!" Pokud jedete s novou partou a máte strach, že se nedokážete zapojit, vřele doporučuji...

A vzpomínali jsme dál... Na noc, kdy se naši kamarádi vedoucí rozhodli, že i přes přísný zákaz udělají "kamarádskou přepadovku" stanového tábora, kde se oddíly střídaly. Ze začátku to vypadalo dobře, protože až na kopec se dostali bez problémů, jenže nemohli tušit, že nám hned večer zkusil někdo ukrást proviant a že tudíž držíme hlídky. Když byli odhaleni,  šéf "přepadového komanda" zařval: "Padáme dolů!", spadl do šachty  staré kanalizace a musel potupně vyčkat, až jej my, přepadení, vytáhneme...

A na tábor, na který jely dětičky "na inzerát" - tedy takové, které jsme neznali. Hned první odpoledne jsme vyrazili do kopců s tím, že uděláme okruh a vrátíme se k večeři přes brod. Jaké bylo naše překvapení, když na nás jedna dívenka zapištěla: "Já se brodit nemůžu, já si před odchodem nalakovala nehty!"

A protože nejsem sama, kdo jezdil, požádala jsem i některé další ženy-in, aby se zapojily se svými zážitky.

Takhle vidí tábor Mufly:

Je obvyklé, že i vedoucí si mezi sebou hrají. Na jednom táboře jsme hráli na škodiče. První večer si každý vylosoval jednu osobu a té měl za úkol škodit. Neřeklo se komu kdo škodí, takže v podezření byli všichni. Poškozování dotyčného probíhalo třeba zašitím spacáku, šiškami v posteli, pyžamo na komíně, zubní pasta na obličeji v době spánku nebo zašitím nohavic či rukávů (zvláště když spěcháte na nástup, tak škodiče proklínáte), svázané tkaničky byly na denním pořádku. Dětičky se nesmírně bavily a občas, když zjistily, kdo komu škodí, tak záškodníkovi chtěly pomáhat. Celá akce skončila poslední den před odjezdem tím, že nás chlapi naházeli do bazénu. To jsme si nemohly nechat líbit a začaly jsme velkou vodní bitvu. Nakonec skončil celý tábor pod vodou a spousta lidí domů odjížděla s kufrem plným mokrých věcí...

A protože se na tábory jezdí léta, tak takhle si pamatuje tábory mam-ča:

Moje zážitky z táborů jsou dost socialistické. Přestože jsme v podstatě kopírovali Skauty, mělo to trochu nádech příslušné doby. Kromě tábornických dovedností, „Bobříků“ a zpívání u ohně, jsme honili „diverzanty“ (Parta kamarádů, která přišla na objednávku přepadnout tábor) a nejmenší holky se při tom projevily jako nejkrutější potvory, protože lapeného diverzanta přivázaly ke stromu, s bosýma nohama do mraveniště. Museli jsme ty chudáky diverzantské tajně osvobozovat, aby měly ty krvelačné dětičky s kým bojovat.
Jezdili jsme na tábory s turisticko-přírodovědným zaměřením a všechno od postavení stanů po vaření jsme si dělali sami. Prostě jsme přijeli na pronajatou louku, kam nám předtím lesáci shodili fůru krajinek a napřed si děti musely nařezat a stlouct podsady a na to vztyčit vojenské stany, vykopat a postavit latríny a po skončení tábora zase všechno zlikvidovat, aby tam po nás nezůstaly stopy. Mívali jsme tak 50 dětí různého věku, se kterými jsme předtím celý rok chodili na výlety, čistili potok, studánku, sbírali šutry, poznávali kytičky, brouky a jinou havěť. Tábor byl vyvrcholením celoroční práce. Dneska žasnu, kde se ve mně vzala ta odvaha, bydlet s touhle partou dětí, z nichž někteří byli vyhlášení rošťáci, tři týdny v divočině. Potraviny jsme chladili ve velkém kastrolu v potoce a jednou při velkém dešti nám kastrol vzala voda a raci nám zbaštili maso k obědu. To byl tábor, na který i po létech děti vzpomínají, a ti největší rošťáci se naučili chránit mrňata, která jim za to zase třeba přišila knoflík.

Pak jsem byla párkrát na táboře ROH, byli jsme dobrá parta vedoucích, ale ty děti jsme poznali až na táboře, a některé rozhýčkané dětičky nám dokázaly pěkně zatopit. Jednou jsem dostala oddíl velkých holek – to byl nejobávanější oříšek. Většinou se jim už moc nechtělo sportovat, táborové hry považovaly za nedůstojné dam jejich věku a hlavní důvod, proč vůbec na tábor jezdily, bylo nadhánění kluků a vedoucích, aby si vyzkoušely svou neodolatelnost. Tenkrát jsem jich hodně utáhla na to, že jsem je učila hrát na kytaru. Pak jsme jeli s oddílem nejstarších kluků na puťák. Nalevo stany kluků, napravo holek. Mezi tím ohniště a celou noc jsme hlídali, aby se nám to nepromíchalo. Kluci se dost báli, ale holky byly v těchto věcech velice aktivní. Představte si, že jsme celý den s dětmi blbli, vařili a táborničili, večer zpívali u táboráku, přičemž byli kluci i holky pořád pohromadě, ale celou noc jsme se s vedoucím kluků střídali v hlídání. Pak jedna odvážná zkoušela, jestli už spíme a vyplížila se ze stanu, že přeběhne nocovat ke klukům. Odchytil ji můj parťák-vedoucí kluků, a hezky u ohně jí sundal kaťata a naplácal na holou. Z obou stran tábora to sledovaly spousty zvědavých očí. Pak jsme měli trochu klid, protože tohle byla fakt potupa, zejména od vedoucího, který byl idolem všech děvčat od sedmi do sedmdesáti let. Stát se to dneska, ještě by ho rodiče nezbedné dívenky honili po soudech.

A na závěr ještě jednu vzpomínku ze seznamovacího víkendu, kdy jsem jela jako zodpovědný rodič s oddílem, přijímajícím nové členy, na výlet. Vedoucí se zodpovědně starali (to oni vždycky, podotýkám), dětičky se bavily a vzdělávaly -  kromě sbírání kaštanů byla na programu ještě prohlídka překrásného zámku v Náměšti nad Oslavou. Samozřejmě během prohlídky vedoucí dohlíželi na to, aby děti sundaly čepice, odložily baťůžky s jídlem, chovaly se slušně, nerušily ... a právě to nerušily se vůbec nedařilo. Hlavní vedoucí nakonec postavil děcka do dvojstupu, dopředu zavolal jednu dvojici a všem jim vyhuboval, načež dodal:"A vy dva jste kecali nejvíc, takže půjdete vedle mě, ať vím, že si budete taky něco pamatovat! Zbytek má rozchod a koukejte už nerušit!" S onou (uznávám, že opravdu ošklivě) ukecanou dvojicí pěkně na očích prošel celý zbytek zámku. Průvodkyně nám jako odměnu za vzorné chování přidala nejen historky o strašidlech, ale dokonce zahrála v koncertním sále skladbičku od Mozarta, takže celá prohlídka trvala o půl hodiny déle, než je obvyklé.
Na konci se k hlavnímu vedoucímu opatrně přidali dva cizí dospělí, a když se jich zeptal, jestli jim může nějak pomoci, tak mu pán sdělil: "My bychom si rádi vyzvedli ty dva ukecané kluky...!" Teprve v té chvíli nám došlo, že kromě třiceti osmi oddílových dětiček, jsme vyhubovali i dvě cizí...  

     
TÉMATA:
ZAHRANIČÍ