Já a můj tatínek jsme si nevsadili tiket, nekoupili los, a přesto jsme vyhráli víc, než jsme si vůbec dokázali představit.

Celé své dětství jsem prožila po boku právě tatínkově. Bylo to dětství, na které nikdy nezapomenu a které by mi nikdo ničím nemohl nahradit. Ale jak jsem pomalu dospívala, začala jsem zjišťovat, že mám v srdci zvláštní místo, které se začíná hlásit o pozornost.

Začala mi v životě chybět jiná láska než ta otcovská. V té době tato láska chyběla mému tatínkovi již 10 let a dnes vím, že do té doby pravou lásku ani nepoznal.

Maminka s námi sice bydlela, ale jevila o nás jen velmi malý zájem. Žila si druhým, šťastným životem s úplně jiným mužem a domů se vždy jen vrátila, aby uvařila, zkontrolovala, jestli má tatínek hotové všechny povinnosti, dala mi falešný pocit, že máme šťastnou rodinu, a tatínkovi aby ukázala, jak moc jím pohrdá a jak moc je důležité, aby se o mě postaral, protože ona má svou zábavu a svůj život jinde.

Tatínek se s tím v průběhu života začal smiřovat a myslel si, že takhle to chodí. Chtěl mi dát šťastné dětství, a proto maminčinu nepřítomnost tajil a vysvětloval nejrůznějšími způsoby.

Když jsme s tatínkem začali pracovat v kavárně, ještě jsme nevěděli, že už máme životní výhru na dosah ruky.

Kolem kavárny začal chodit venčit psa do nedalekého parku chlapec, do kterého jsem se zamilovala na první pohled. Vždy kolem mě prošel a nevšiml si mě. Neslyšel ani tlukot mého srdce, které se mohlo vždy rozskočit. Když jsem ho viděla, v hlavě se mi honily myšlenky, že takového chlapce nikdy nemůžu mít. Když potom kolem kavárny chodit přestal, moje naděje, že ho mohu alespoň vídat se vytratila.

V té době jsem ještě o tatínkově trápení neměla ani ponětí. Zakrýval ho opravdu bravurně.

O rok později, když jsme jeli s tatínkem v autě, mi prozradil tajemství. „Víš, našel jsem si jednu paní, a..." a už nemusel říkat nic. Můj výraz mluvil za vše. Zamrazilo ve mě. Říkala jsem si: „Jak jsi mohl mamince něco takového udělat?"

Ale má nelibost trvala jen chvíli. Tatínek zastavil a hodinu mi v autě vyprávěl, jak si s maminkou posledních 10 let žili. Všechno do sebe najednou zapadlo. Mé dětské otázky, na které mi tatínek vždy dokonale odpovídal, dostaly konečně pravdivou odpověď.
Nikdy nezapomenu na to, jak tatínek říkal, jak je ta paní nádherná, stejně tak jako nikdy nezapomenu na to, když jsem ji o pár týdnů později viděla sama. Byla nádherná, chytrá, krásně se smála, a jak se zdálo, líbila jsem se jí i já.

Seděli jsme v kavárně, ve které jsme s tatínkem pracovali, a jen tak jsme si povídali. „Za chvilku přijde můj syn," jen tak prohodila a já jsem si říkala, jak je to pěkné, že budu mít dalšího brášku. K mému překvapení však do kavárny vešel chlapec, kterého jsem tolikrát pozorovala, jak chodí se psem kolem kavárny a o kterém jsem beznadějně snila. Zamířil k mé nové mamince a políbil ji. Myslela jsem si, že se mi to všechno jen zdá. Byl to ten nejpřitažlivější, nejmilejší, nejusměvavější, nejvtipnější a nejinteligentnější chlapec na světě.

A v tento okamžik jsme s tatínkem získali svou životní výhru. Já jsem získala svou pravou lásku, o které jsem tak dlouho snila - muže, který se do mě zamiloval na první pohled a který by dal dodnes za pohled můj vše, co má, a milovanou maminku, kterou jsem si vždy přála a která je mým velikým vzorem.

Životní výhra není pleťová maska, pohádkový jackpot ani uzené koleno z tomboly. Životní výhra je milující člověk, který pro vás žije a který vás dělá naprosto šťastnou. Tak jako mě můj medvídek a tatínka ta krásná paní, se kterou jsou už 3 roky svoji.

Nikdy už nechci nic vyhrát. Já už svou výhru mám. Mám svůj poklad, mám své štěstí. Mám svou životní výhru.

Reklama