O Američanech se tvrdí, že jsou pokrytci, přestože se neustále zubí a permanentně se mají „fajn“. Němci jsou prý studení čumáci stejně jako Švédové, Italové a Španělé jsou příliš horkokrevní až hysteričtí a Češi... Češi si prý podle mnohých doslova „rochní“ v pesimismu...
Jiný kraj, jiný mrav, říká se a platí to prý i o povahách různých národů. Všechny si tak nějak získaly určitou nálepku, pod kterou si je automaticky vybaví všichni na světě. A co Češi?
Jak se máš?
Ále, ani se neptej. Stojí to za h... zní velké procento českých odpovědí na jednoduchou zdvořilostní otázku. Přinejmenším někdo poznamená: Jde to...
Nic si nenalhávejme, optimistu aby pohledal. Češi jsou proslulí tím, že namísto stručné odpovědi na zdvořilou otázku spustí litanie nářků o tom, kterak je bolí tohle, támhleto, nebo jak se jim to stále sype v práci, děti zlobí, daně jsou vysoké... zkrátka stížností kopec zralých na lampárnu.
Pesimismem odrovnal dvě kolegyně
Před pár lety jsem začínala ve vydavatelství, kde pracoval jistý pan K. Na první pohled působil jako sympatický a rozumný čtyřicátník. Jeho úkolem byla distribuce vydávaných titulů a sdílel kancelář společně s manažerkou marketingu. Tu po pár měsících vystřídala jiná. Pan K. byl totiž takový pesimista a věčný stěžovatel, že to bylo zdraví škodlivé. Viděl všechno v těch nejčernějších barvách a velice rád negativa, ať už se týkaly čehokoliv, prezentoval veřejně. Mohla jste přijít do práce s dobrou náladou a úsměvem na rtech a po deseti minutách rozhovoru s panem K. jste byla zralá na skok z Nuseláku. Pak K. dokázal všem kolem dokonale zkazit náladu, ale věděl i to, jak vám ze špatného dne udělat ještě horší. Typický Čech? Těžko říct. Pro mého tehdejšího šéfa, Američana, rozhodně ano. Kdykoliv s panem K. něco projednával, vstávaly mu vztekem na hlavě poslední vlasy a brunátněl. Pana K. označil za prototyp české nátury a svým kamarádům vyprávěl, jak jsou ti Češi neuvěřitelně negativní a na všem vidí jen stinné stránky.
Proč jste tak smutní?
Lichotivý pro nás není ani pohled Francouzů. Po pětiletém pobytu v Praze mi můj dobrý kamarád řekl, že chápe, proč jsou Češky tak odvázané z cizinců, a hlavně z Jižanů.
„Ti vaši chlápci jsou tak smutní!“ lamentoval často na adresu českých mužů. Zatímco on a jeho krajané se v létě „nestydatě“ otáčeli za slečnami v sukních (což kráskám očividně nijak nevadilo), naši kluci je míjeli jako nic.
„U těch vašich chlapů by se holka musela svléct donaha a vrhnout se jim kolem těla, aby na ni nějak zareagovali,“ prohlašoval se smíchem.
Kamarád z Jižní Afriky byl zase vykolejen českou odtažitostí.
„Já si tu připadám jako šílenec!“ vyprávěl jednou. Prý nechápe, proč, když k někomu přijde a začne na něj mluvit, se tomu člověku na tváři objeví vyděšený výraz a zaujímá okamžitě jakýsi obranný postoj.
„Moje česká přítelkyně mi za to dokonce vyhubovala. Prý je to neslušné jen tak k někomu přijít a začít s ním mluvit,“ svěřoval se mi s tím, že u nich jsou lidé daleko víc bezprostřední, zatímco z Čechů má pocit, že jsou vůči neznámým lidem až přehnaně nedůvěřiví.
Je zvláštní, že tyto „stížnosti“ většinou padají na hlavu mužů. České holky jsou naproti tomu ve světě vnímány jako přátelské a milé... někdy možná až moc. Ale to je zase na samostatný článek.
Tak nevím... Opravdu jsme tak pesimističtí, odtažití a studení čumáci? Angličané jsou podle mě sice mnohem větší „ledovky“, ale je pravda, že více optimismu a pozitivního přístupu by nám asi neuškodilo, nebo ano?
Nový komentář
Komentáře
Eva_Fl — #25 ale jo,když mám dobrou náladu,naseru ty škarohlídy,oni mi nakonec závidí,nebo si myslí,jak se mám skvěle
bonda — #24 to je zajimavy, ze jeden podelanej pesimista nakazi klido i skupinu dobre naladeneych lidi. Jeden dobre naladenej tu schopnost nema.
Mívala jsem ředitele, který vypadal, jako kdyby ho pořád bolelo břicho, a přenášel to na okolní lidi.
Anai — #18 Já šla konečně zkouknout výstavu Karel Škréta a pak šla zkusit, zda mě vpustí do Víta jako věřící bez placení vstupu. Mají to vychytané a opravdu mě pustili, z čehož jsem se nemohla vzpamatovat, že něco v tomto státě funguje jako jinde ve vyspělých státech. No a do toho krámu musím, musím, musím! Ale mobil jsem už v ruce měla a chuť na kafe, ta se mnou mlátila. Bylo to okamžité hnutí mysli s tou výstavou, jinak bych se tam asi nedostala. Proto také ta uvolňovaná místa v jeden den. Tam a zpátky.
Altamora — #21 jo. V Cesku jsem se ptala, jen kdyz me OPRAVDU zajimalo, jak se dotycny ma.... Tak co, co je noveho, jak zijes? Tady takhle pozdravim, jelikoz se tady tak zdravi.
Eva_Fl — #20 Přeju lidem dobrý den upřímně, v horším případě lhostejně.
Vím, že otázka Jak se máš? je v aglofonních zemích jen pozdrav. Proto mi připadá jako nesmysl porovnávat jejich odpověď a naši odpověď na česky vyslovenou otázku. U nás to je dotaz, ne pozdrav. Nechci-li slyšet nářky a fňukání, tak se nezeptám, jen pozdravím a prchám
. Jinak s tebou souhlasím - když mám den pod psa, tak se snažím držet hlavu vzhůru, nekoukat na zem a nekabonit se, pomáhá to. Všude se usmívám, když mluvím s lidmi, pak se ke mně chovají lépe. A když ne, tak mi to míň vadí, když nejsem předem naštvaná.
Altamora — #14 ale to Jak se mate? JE forma pozdravu. Nemusis ani odpovidat, jak bajecne se citis, muzes odpovedet stejnou otazkou. To bych mohla rict, ze nase Dobry den je pokrytectvi jak svine, protoze prejeme dobry den a pritom si myslime : chcipni, bestie.
Eva_Fl — #1 Jak dělám už tři roky pro mary kay, tak nás na školení učí chovat se po americku a máš pravdu, ono to není nic od věci - člověk se pak i pozitivní cítí a jen tak může být úspěšný!
OlgaMarie — #7 Ty stará baba? Olgo, Olgo, zrovna o tom se tady mluví, o tom sebemrskačství!!!! Styď se!
A jsi v Praze a nedáš vědět, že bysme jako na to kafe šly... 
Pacovala jsem v cest.ruchu a co turistum nejvice vadilo bylo, ze se neusmivame a ze nejsme otevreni. Pripadne byli udiveni, proc si v mhd septame.
Co potvrzuju je to, ze jen nadavem a a nesnazime se nic zmenit tak, abychom nenadavali.
Docela dost jsem cestovala - alespon dost na to, abych videla, jak to muze fungovat a musim rici, ze rozdil je patrny uz na letisti... Ze se nesmejeme, ono casto neni cemu, ale pokud to nezkusime aspon nekdy, tak se to asi nezmeni.
Jako ryze ceske povazuji takove to obchazeni narizeni, zakazu, porusovani kde ceho. V tom jsme takovi vychodni. Ale treba mame chytre hlavy, ktere nam sice odchazeji, ale kdyz to nevadi te "elite" ze Strakovky...
a tak. Takze hezky a vysmaty den!
Altamora — #14 Já si přemýšlím o svém a pravidelně se u toho usmívám. Někteří jedinci si to vyloží osobně, usmějí se také, očima zalaškujem....hned je ten svět veselejší.
maje — #5
Pokud to jde, tak se usmívám na lidi, se kterými mluvím. V tramvaji se neusmívám. Přemýšlím si o svých věcech, nejčastěji o tom, co budu dělat nebo co jsem dělala a co se mi nepovedlo, u toho se fakt neculím. Když se někoho zeptám, jak se má, tak mě to zajímá. Nechci slyšet, že se má dobře, když vím, že mu umírá máma. Chci slyšet, jak mu můžu pomoci. Raději samozřejmě slyším, že se má skvěle, že dcera právě udělala státnice, že se mu něco povedlo v práci, že si užil dovolenou, že venku je krásně, takže má fakt dobrý den. Když má člověk jen obyčejnou špatnou náladu, tak mu úsměvy cizích lidí pomohou. Když ale má nějaký vážný problém, tak se kolem něho mohou lámat smíchem, k ničemu to nebude, jen se jeho stav zhorší.
Nemám ráda českou povahu - v prospěchářství a typické vyčůranosti či podlézavosti
No, pro mně jsou mnohem srdečnější Slováci než Češi...
Na zdvořilostní otázku jak se mám odpovídm standardně, že dobře, i kdybych se cítila na sebevraždu. Ale pokud vím, že to někoho blízkého opravdu zajímá, tak nevím, proč bych se měla přetvařovat. Každý máme nějaké ty starosti, někdo momentálně víc a někdo méně. Já si myslím, že ty amíky to vlastně nezajímá, jejich How are you, je jen forma pozdravu.
Jinak si myslím, že spousta Čechů se bojí pochvalovat si, aby to , jak se říká nezakřikli. Mám to taky tak. Když jsem nějak moc spokojená a ještě to prezentuji nahlas, tak můžu vsadit boty, že na mě čeká za rohem nějaká pěkná polízanice.
maje — #5
maje — #5
tvářím se tak, jak se zrovna cítím, neumím se přetvařovat
V pondělí jsem rozusmívala několik lidí v metru. Na Malostranské mě pouštěla sednout mladá žena a mě to vážně pobavilo, což jsem okomentovala: "Děkuji, ale já teda musím vypadat, dnes jste druhá, kdo mě pouští sednout." Ona se mi začala omlouvat, že to tak nemyslela a já ji přesvědčovala, že mě to fakt pobavilo, nejsem smutná, že jsem baba stará a jedu jen na Můstek. Sama vím, že se místo mnohdy uvolňuje nešikovně v plném vagonu...