Manželovi naprosto věřím, ze žádné nevěry ho nepodezřívám. Ani v rodině z mé strany nebyla nevěra slovem, které by viselo ve vzduchu.
Tak jak jsem sakra mohla být sama taková mrcha?!

Ano, přiznávám a sypu si popel na hlavu. Prožívala jsem krásný vztah, konečně jsem našla člověka, kterému jsem mohla všechno říct, nevadily mu moje rozmary a melancholické nálady. Užívali jsme si život, občas  jsme se sice rafli, ale hádky a následné usmiřovaní jsou koření vztahu.

Po 2 letech jsem ale začala mít pocit, že už všechno není jako dřív. Že můj nadevšemilovaný mě už netouží vidět denně a radši si zajde s kamarády do klubu. V podstatě nám zbyly jen víkendy a on se stále vymlouval na učení, a po večerech si bezvadně užíval. Měla jsem vztek, byla jsem zklamaná, cítila jsem se opuštěná. Od puberty jsem trpěla komplexem méněcennosti, připadala jsem si ošklivá a nepřitažlivá.
A tím to začalo.
Cíl: můj nejlepší kamarád.

Chtěla jsem si prostě užívat, dokázat si, že nejsem ošklivá. Že fakt, že jsem pořád s prvním klukem, mě nijak nepoznamenal a dokážu svádět. Nebylo to fér, ublížila jsem oběma.

Ano, opravdu jsem ho svedla, fakt se mi to podařilo. Nakrucovala jsem se, nosila krátký sukýnky, lezla mu do náruče, blbla jsem s ním v trávě. Váleli jsme se v trávě, až jsem se ho jen tak letmo dotkla nosem. Tak vyděšeně se na mě podíval, tak jsem to zopakovala a stala se první nenapravitelná chyba - pochopitelně jsme se začali líbat. Dál už ten příběh můj manžel nezná. Chodili jsme spolu denně ven, drželi jsme se za ruku, ocicmávali se. No prostě hezká jarní láska. Až na to, že moje skutečná láska se válela kdesi doma u sešitu, aby mohla k večeru vyrazit pařit!

Začínalo se ve mně probouzet svědomí a vzbudilo se právě ve chvíli, kdy mohlo dojít na to "nejhorší". Zapadalo slunce a my jsme se na vrcholku kopce v trávě právě váleli. Před námi jako na dlani naše rodný město, romantika, hormony z nás úplně sršely. No a mně to konečně došlo - ať je to jak chce, nemůžu to udělat, dokud se nerozejdeme. Takže jsem poprosila kamaráda, ať mi odpustí, ale že dál už do toho nejdu, pochopil a ruku v ruce jsem odešli.

Nějak se mi to rozleželo a druhý den jsme si všechno vyříkali - s kamarádem. Ukončili jsme ten románek posledním políbením, sex jsem znovu odmítla.

Čas šel dál, začaly prázdniny a my si je s přítelem nádherně užili. Vzpomínám na ně dodnes - byly to moje poslední. Otěhotněla jsem (s přítelem, samozřejmě). Na románek jsem skoro zapomněla, až před časem mi vytanul na mysl a den za dnem mě ničilo vlastní svědomí. Musela jsem s pravdou ven. Bylo to těžký a nakonec jsem to ze sebe, posilněná alkoholem, nějak vyklopila.

Manžel (v té době už manžel - tzn. dříve přítel) chvíli mlčel, pak odešel, tvářil se opravdu nešťastně. Pak se začal nesmyslně vyptávat a jedna z otázek byla - proč jsem mu to neřekla dřív. Ale co by udělal? Opustil by mě, a to jsem nechtěla. Když jsem otěhotněla? Možná bychom si způsobili ještě větší trauma. Nakonec uznal, že dřív by to nebylo vhodný.

Moc si vážím toho, jak dobře to vzal, i když ho to asi hodně bolelo. Těžko mu vysvětlit, že měl být ke mně jako chlap zdvořilejší, měl si mě víc vážit a víc si mě všímat. Jsem mu za to moc vděčná. Strašně jsem se bála, že udělá něco, čeho budem oba litovat. Smířil se s tím, občas si do mě sice rejpne, ale myslím, že mi přesto věří.

A kamarád? Ten k nám nesmí, když manžel není doma =o). Nedávno mi psal, jak byl do mě zamilovanej, uvědomila jsem si, že jsem ublížila i jemu. Hrála jsem si i s jeho city, ačkoli jsem k němu necítila o moc víc než ke kamarádovi.

Už bych to nikdy nezkoušela, ale pořád si opakuju, jak velké štěstí jsem měla a že v mém manželovi je, ačkoli se to na první pohled nezdá, kus osobnosti k nezaplacení.

Kateřina

Milá Katko, díky za příběh se šťastným koncem a i ty se můžeš těšit na pěkný dáreček!
A co vy ostatní? Co vy si myslíte o nevěře? Ustáli byste ji? Nebo by to byl konec vztahu?
Napište nám!