„S mým manželem Josefem jsme vždy byli takový ten typický moderní a dost upracovaný pár. Potkávali jsme se prakticky jen večer, víkendy jsme zásadně odjížděli mimo město a cestovali jsme, jak jen to bylo možné. Dítě do toho přišlo vlastně dost nečekaně,“ vzpomíná Edita.

Podle slov mámy teď už šestiletého Olivera si prý Edita nikdy nemyslela, že by byl Josef ten muž, s nímž stráví zbytek života. Dokonce ho prý i několikrát podvedla, jednou si dali na tři měsíce pauzu. „Josef mě požádal o ruku ve chvíli, kdy jsem mu oznámila, že jsem „v tom“. Tehdy jsem nevěděla, jestli mám mít radost nebo začít panikařit. A tak jsme se vzali.“ „Těhotenství jsem si hrozně užila a myslím si, že mě i velmi změnilo. Najednou jsem nebyla středobodem všeho, co se dělo a myslela jsem jen a jen na to, abychom měli zdravé dítě. Porod byl ale velmi náročný a několik následujících měsíců také,“ přiznává Edita a dodává: „S Josefem nás ty první měsíce a neutišitelný Oliver dost odloučil. Byla jsem tak na nervy, že jsem se na něj nemohla ani podívat a nejradši jsem hledala problémy i tam, kde nebyly.“

„Oliver byl ale od začátku jiný. Uplakaný, vzteklý a vůbec ne veselý nebo usměvavý.“
Podle vyprávění Edity prý lékaři zjistili, že jejich syn trpí vývojovým duševním postižením – autismem.

„Myslela jsem, že se mi zhroutil svět a nenáviděla jsem tehdy každou spokojenou a šťastnou rodinu. Špatně to nesl i manžel a náš vztah utržil další ránu...“

„Oliver nám změnil život. Jeho nemoc nám ho ale otočila třikrát vzhůru nohama. Josef se po týdnu, kdy jsem ho poprosila, aby se odstěhoval, přijel a rozhodl se, že budeme silní a vše společně zvládneme.“
„Oba jsme ukončili pracovní poměry a pustili se do podnikání, které nám nebránilo v tom pracovat doma a věnovat se synovi. Také jsme prodali byt v centru Prahy a odstěhovali se za město do domku se zahradou.“

„Nemoc Olivera nám otevřela oči, ukázala, kdo stojí za přátelství a dokázala nám, že nejsme jen uspěchaní a materiálně založení lidé. Neustále studujeme autismus jako takový, snažíme se hledat cesty k zlepšení života našeho syna, komunikujeme s dalšími lidmi, kteří mají podobné zkušenosti a pořád se učíme.“


„Nebudu vám lhát, občas propadám smutkům a strachům, jaký nás čeká život, ale došlo mi, že bez Josefa, který se stal mojí skálou, bych to nezvládla.“

Rodičům se podařilo najít pro Olivera místo ve speciálním centru pro děti s autismem. Denně stráví na cestě přes dvě hodiny, ale podle jejich slov to za každý malý krůček a pokrok stojí.

NAUTIS je největší specializovanou organizací zabývající se péčí o osoby s autismem v České republice. 

Také si přečtěte:

Reklama