V naší širší rodině vypukl poprask. Způsobil ho syn mé sestřenice. Dovolil si totiž něco, co se prý nepromíjí. Ale začnu pěkně od začátku.

Na počátku sedmdesátých let se má sestřenice Dáša vdala a s ročním odstupem povila dvě roztomilá dítka. Chlapce Míru a holčičku Moniku. Bydleli v panelákovém 3 + 1 a strašně moc toužili po nějakém domečku.

Po pár letech se na ně usmálo štěstí a naskytla se jim velice výhodná koupě obrovského domu v poněkud luxusnější, předměstské čtvrti.

To bylo radosti. Mladá rodina se nadšeně nastěhovala do svého nového bydliště, děti hýkaly blahem nad velikánskou zahradou a blízkostí koupaliště a rodiče spřádali plány, co a jak se v domě zařídí.

 

Jelikož byl dům v poněkud zanedbanějším stavu, zařídili nejprve přízemí. Prostoru bylo dost, a tak se záhy mohli pochlubit krásnou kuchyní, obývacím pokojem s krbem, vzdušnou ložnicí a dvěma dětskými pokoji. Nádhera.

Dvě hořejší patra zatím zůstávala netknutá, ale bylo rozhodnuto, že se postupně zadaptují, upraví do dvou bytových jednotek a až děti dospějí, budou mít o bydlení postaráno. Vidina dozajista příjemná a optimistická.

 

Brzy začaly rekonstrukční práce. Otec trávil veškeré volné dny v hořejších patrech, matka vypomáhala, jak jen mohla a i děti se zapojovaly tak, jak jim to jejich věk umožňoval.

Po několika letech se dvě horní patra proměnila v nádherné byty s výhledem na řeku.

A čas běžel dál. Děti vyrostly, dospěly a jako první přišla se sladkým překvapením Monika.

 

„Maminko, tatínku, budete mít vnoučátko.“

 

Rodinu zachvátilo štěstí. Monika se vdala a nastěhovala do prvního patra. Brzy porodila chlapečka a za další dva roky ještě jednoho.

Míra zůstával stále svobodný a do ženění se ani trochu nehrnul. Sice se přemístil do svého bytu až nahoře v této rodinné vile, ale žil si svým spokojeným, samostatným životem.

 

Sestřenice Dáša se stala babičkou na plný úvazek. Obě vnoučata u ní trávila celé dny, Dáša vařila nejen pro sebe a manžela, ale i pro rodinu své dcery a svého svobodného syna.

Z Moniky se po čase vyklubala poněkud hysterická matka a manželka, a tak se domem stále častěji ozýval její křik, kterým častovala své syny i manžela. Hádala se i se svými rodiči a musím říct, že Dáša v tomto ohledu nezůstávala pozadu.

Rodinná idyla společného bydlení se změnila v takové malé peklíčko, a i když si všichni stále pochvalovali ten krásný dům, zahradu, řeku a možnost si vzájemně vypomáhat, bylo ze všech cítit jakési rozčarování.

 

A pak přišlo další – i když jen velmi krátké – zklidnění. Míra oznámil, že se bude ženit. Pro všechny to bylo velké překvapení, protože známost úspěšně tajil, nicméně Dáša zjihla a začala se těšit na další vnoučátko, které, jak doufala, bude tentokrát holčička.

Pohoda tohoto slavnostního okamžiku byla vzápětí narušena Mírovým prohlášením:

 

„Ale chtěl bych vám taky říct, že se budu stěhovat.“

 

Tak. Rodiče na něho koukali jako na zjevení.

 

„Proč by ses měl stěhovat? Máš tady byt, za jaký by kde kdo dal majlant. Ty jsi se zbláznil!“

 

Míra věděl, že to nebude jednoduché, ale byl připraven hájit si své právo na svobodnou volbu.

„Když my chceme bydlet sami. Vezmeme si hypotéku a koupíme ve městě byt.“

 

Jeho slova působila na rodiče jako červený hadr na býka. A začala sáhodlouhá litanie na téma: co my jsme museli zvládnout, zajistit, kolik nás to stálo práce, peněz, času a úsilí … a výčitky o nevděčnosti a rozmazlenosti, zakončené tím, že je Míra úplně blbej, když si chce brát hypotéku na byt, který nepotřebuje, když má kde bydlet.

 

Rodinná „ idyla“ skončila. Míra se oženil, s manželkou se nastěhoval do panelákového 3 + 1 a v rodinné vile zůstalo jedno neobydlené patro.

Sestřenice Dáša syna zavrhla coby nevděčníka a po večerech chodí plakat do prázdného bytu v horním podlaží. Stále se hádá se svou dcerou a hyperaktivní vnoučata ji začínají zmáhat. Přesto, že cítí únavu a ví, že se již dostavil věk, kdy by měla nárok na odpočinek, nemůže zkousnout, že její syn pohrdl bytem, který ona zkrápěla svým potem a kvůli kterému si odtrhávala od úst. Ráda by se starala i o jeho děti a vypomáhala synově rodině, jak jen by byla schopná.

Nejspokojenější je v této chvíli Míra se svou rodinou ve svém paneláku. I když ten rozkol v rodině ho velice mrzí.

 

A já o jejich situaci a vztazích poslední dobou hodně přemýšlím. Tak nějak jsem schopná pochopit obě dvě strany. Rodiče, kteří se snaží svým dětem pomoci a jsou ochotni pro to leccos obětovat, chápu, že jsou postojem svého syna rozčarováni. Chtěli pro něj přece to nejlepší! A živili se vidinou společného bydlení, hezky pospolu se všemi svými dětmi a vnoučaty.

Chápu ale i Míru, který pravděpodobně velmi trpěl „italskou“ atmosférou v rodinném sídle a rozhodl se, že se z vlivu rodiny vymaní. Žít po celý život pod jednou střechou se svými rodiči a sourozencem nemusí být zrovna to pravé, ořechové. A tak radši čelí výtkám o sobeckosti, že připravil své děti o možnost lítání po zahradě, blízkého koupaliště a láskyplné, nikdy neutuchající péče své babičky.

 

Co myslíte vy? Kde je pravda? Je Míra opravdu sobecký? Anebo si celou situaci "zpískali" jeho rodiče sami tím, že naplánovali budoucnost svých dětí a nějak jim nedošlo, že jednou přijde doba, kdy přestanou být dětmi? 

 

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY