Z některých příběhů běhá mráz po zádech, ale jsou i takové, které dokáží vehnat slzu do oka. Jana jeden takový nedávno zažila.

Janin otec onemocněl rakovinou. Lékaři mu nedávali velké naděje. I přesto rodina doufala a neztrácela naději. Janinou jedinou radostí v té době byl její synek Teodor. Ten, jako většina dětí v jeho věku, jí dával zabrat, ale alespoň neměla čas moc přemýšlet.

duch

Každý den se snažila za svým tatínkem chodit, někdy vzala i Teodora, ale s jeho stavem to bylo den ode dne horší. Rozhodla se proto malého chlapečka do nemocnice již nebrat. Tomu se to nelíbilo, jelikož dědečka Jozífka zbožňoval. Neustále se na něj vyptával a žadonil, aby za svým dědou mohl jít. Janě občas ujely nervy a na syna vyletěla. Později ji to mrzelo. O tom, že se přiblížil konec dědečkova života, Teodor vytušil.

Mohlo by vás zajímat:

„Už od rána za mnou malej chodil a prosil mě, ať ho vezmu za dědečkem. Jeho naléhání bylo silnější, než kdy jindy. Já tomu nepřikládala váhu. Myslela jsem si, že se mu normálně stýská. Jasně jsem mu řekla ne. Ten den jsem tam nechtěla jít ani já, bylo mi hodně zle. On mi ale řekl něco, čemu jsem v té chvíli nerozuměla,“ popisuje Jana. „Podíval se na mě a řekl mi něco ve smyslu, že bych tam měla jít, že už to nebude trvat dlouho.“ Jana nechápala, kde to syn vzal. Vysvětlila si to tak, že třeba slyšel rozhovor dospělých. Ač se snažila, nemohla jeho větu vypustit z hlavy. I přes ukrutnou migrénu za svým otcem šla. Udělala dobře, jak se později ukázalo.

„Ten večer jsem nemohla spát, neustále jsem se převalovala. Bylo něco kolem půl druhé ráno a Teodor přišel do ložnice, sedl si vedle mě a pronesl: „Maminko, už se nemusíš trápit. Dědečkovi už je dobře, už ho nic nebolí. Posílá ti pusinku.“ Rozbrečela jsem se a začala se syna vyptávat, jak to myslí. Prý za ním dědeček Jozífek přišel a řekl mu to. Něco ve mně mi říkalo, že je to pravda, ať už to znělo jakkoliv.“

Jana vzala telefon a ihned zavolala své matce. Ta jí oznámila, že otec před chvílí zemřel, chtěla jí to říct ráno. „Nikdy na synova slova nezapomenu. Věřím, že se se mnou můj otec tímto způsobem přišel rozloučit,“ dodává Jana na závěr.

Čtěte také:

TÉMATA:
PŘÍBĚHY