Foto: Shutterstock
„Náš Páťa měl jet poprvé v životě na tábor, a to hned na dva týdny. Dát dětem telefon bylo na uvážení rodičů, takže jsem mu ho samozřejmě zabalila s sebou. Nevědět, co se s dítětem 14 dní děje mi přišlo jako holý nesmysl. S manželem jsme ho v den odjezdu vyprovázeli na autobus a mě hrozně štvalo, že to muž neprožívá tolik jako já. Když se autobus rozjel, já jsem mávala jako o život a bulela jako želva a on jen zvedl ruku na pozdrav a odkráčel. Prý že to kluk zvládne.“
Eva se bála hlavně toho, že by si Patrik nenašel na táboře kamaráda a cítil se tam osamělý. To se ale naštěstí nestalo. Patrik si našel kamaráda hned první den.
„Nechtěla jsem být úplně za matku stíhačku, a tak jsem volala až druhý den. Děti směly telefon používat jen v době odpoledního klidu, takže jsem byla od rána jak na trní. Neskutečně se mi ulevilo, když to zvedl a zněl vesele. Prý si hned první den našel kamaráda. Toho jsem se popravdě bála nejvíc, aby tam nezůstal sám stranou od kolektivu. Měla jsem z toho ale dobrý pocit.“
Nadšení však Evě nevydrželo dlouho. Měla pocit, že najít si na táboře kamaráda je ta nejtěžší a nejzásadnější věc, ale nepočítala s tím, že by Patrikův kamarád mohl po třech dnech odjet kvůli nemoci domů.
„V úterý volal Páťa s tím, že Tomášek dostal horečku a musel odjet domů. Prý tam bez něj nechce být. Prosil, abych pro něj dojela a já jsem prostě jen automaticky nasedla do auta a vyrazila pro něj. Když dítě prosí, že chce k mámě, přeci mu neřeknu, že to nejde. O hodinu později už jsem si ho vezla domů.“
Doma se Eva ale nesetkala s pochopením. Pro jejího muže nebyla nemoc nejlepšího kamaráda dostatečný důvod k tomu, aby pro syna na tábor jela.
„Manžel mi řekl, že to snad nebyl jediný stejně starý kluk, se kterým by se Páťa dokázal skamarádit. Prý mu stačilo dát jen čas. Den dva a zase by si s někým začal rozumět. Tím, že jsem pro něj dojela jsem mu tuhle šanci prý vzala, a navíc jsem ho naučila, že když se vyskytne jakákoli malá komplikace, je nejlepší utéct. Já to sice takhle nevidím, ale samozřejmě mi to šrotuje v hlavě a chtěla bych na to slyšet odborný názor,“ zakončuje Eva nejistě.
K článku se vyjádřila Mgr. Šárka Miková, psycholožka, lektorka a autorka několika knih
Z jednoho dopisu nelze říct, co bylo „správně". Neznáme dítě ani rodiče – a právě jejich konkrétní osobnost hraje v podobných situacích zásadní roli. Dospělí často přisuzují dítěti své vlastní pocity, ale ono může situaci vnímat zcela jinak. Maminka možná vycházela ze zkušenosti, že je pro syna těžké navazovat kontakty. Zároveň je však z jejího popisu patrné, že sama prožívala silné obavy – mnohé z nich se ale nenaplnily: syn si hned první den našel kamaráda a působil spokojeně. Silné emoce rodiče jsou pochopitelné. Důležité je ale rozlišit, kdy je dítě skutečně v ohrožení, a kdy potřebuje především podporu. Rychlá reakce vedená úzkostí může dítěti vzít možnost zvládnout těžší chvíle a získat tím na odolnosti. Odjezd kamaráda byl pro dítě těžký. Je pochopitelné, že chtělo domů. Ale právě v tom, jak na to dospělí zareagují, se může rozhodovat o dalším posílení či oslabení dětské odolnosti.
Namísto okamžité „záchrany" se osvědčuje:
- Potvrdit emoce dítěte („Chápu, že je ti smutno"),
- Nabídnout cestu, jak situaci zvládnout (např. s kým si může popovídat),
- Spolupracovat s vedoucím, ideálně s tím, ke kterému má dítě důvěru.
Někdy je samozřejmě lepší dítě přivézt. Ale nejdřív je dobré zkusit podporu a ukázat dítěti, že i nepříjemnosti se dají zvládnout – a posilují odvahu i důvěru ve vlastní schopnosti. Pozornost si zaslouží i samotná maminka. Z jejího příběhu vyplývá, že to pro ni bylo silně emočně náročné. V takové chvíli je důležité se ptát: „Reaguju víc na své pocity, nebo na potřeby dítěte?" Někdy totiž nejvíc pomáhá naše důvěra, že to dítě zvládne.
|
|
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Rozmazlenec zjisti, ze stačí hvizdnout a matka se pretrhne. Proto my dovolujeme mobil až 15+. Dříve se jezdilo na 3 týdny a mobily nebyly. Doufám, že mu pořadatel nevrátil ani korunu.
Nějak tam chybí informace jestli je děcku pět nebo patnáct.:D Manžel má samozřejmě pravdu, kluk se tam mohl bavit i s někým jiným a i kdyby ne, tak by tam měl aspoň nějaký program. Mě by teda nasraly i ty vyhozené peníze. Navíc se mohl ten druhý kluk třeba i ještě vrátit, protože některý děti mají jeden den teplotu a druhý jsou už cajk. Taky nechápu, proč hned na dva tejdny, když na to fakan (ani jeho mátinka:D) není zvyklý...to nešlo třeba nejdřív na týden? Mají ti vymyšlení lidé vůbec mozek? Samé otázky....
Synky jsem začala posílat na tábor, až když jim bylo víc než 10 let, jenže tomu předcházely skautské výpravy, napřed na jeden den, pak i s přespáním v lese, postupně se to prodlužovalo, na víkendy i celý týden, takže potom už jim tři týdny na táboře nepřišly jako něco zvláštního. A hlavně tam byli kamarádi stejní jako na těch výpravách, stejný vedoucí, známé prostředí, protože jezdili každý rok na stejné místo, kde si postavili stany - sami je stavěli, taky polní kuchyň a kopali díry pro latrínu. Mobily nebyly. Nejbližší telefon v hájence 2 km od tábora. Důležité bylo, že jsem věděla, kam je posílám a s kým, oni tam všechny ostatní lidi znali, a že tam především synci sami chtěli, protože to bylo vyvrcholení celoročního dobrodrůža ve skautském oddílu. Nikdy mě nenapadlo, že bych kluky měla poslat s cizími dospělými, které vůbec neznám a s cizími dětmi, které neznají oni, a někam, kde nikdy nebyli. To mi přijde jako blbý nápad.
Souhlasím s manželem Evy. Mohla dva dny vydržet, kluk by měl mnohem větší sebevědomí a zřejmě není tak neschopný začlenit se mezi děti jak si matka myslí. Malá jela poprvé na tábor taky na 14 dní s kamarádkou, řekla jsem mladé babičce a mamince Aničky, ať bulí až odejdou. Loni plakala Anička, protože jí maminka nedovolila vzít si plyšáka, prý je už velká. Snad byla na školení u staré babičky. V autobusu už neplakala, protože Ema toho plyšáka u nich nenápadně sbalila do batohu. Říkám tatínkovi, toto jsi vychoval, čórkařku plyšáků, hned to svedl na mě.
Jinak je úplně jedno, jestli je dítě jedináček, brečí i děti, které mají sourozence a nebo odmítají jezdit, zatímco sourozenec se těší.
Moje děti jezdí na tábory odmala. Začali jsme těmi, kdy se dítě ráno v osm předá a v 16 h vyzvedne. Poměrně rychle byly doma požadavky, že chtějí na tábory, kde se spí. Ideálně ve stanu :). Každé dítě je samozřejmě individuální, ale za mne, dát dítě na první tábor hned na 14 dní je možné jen tam, kde vím, že je dítě střelec, který hned v autobuse zapomene, že má nějaké rodiče. A druhá blbost je ho jet hystericky odvézt, když mu odjel první kamarád. Eva dělá svému synovi medvědí službu. Děti musí být vystaveny i nekomfortním situacím, aby se naučily je zvládat. Tady jsem si jistá, že problém je matka, ne dítě. Personál na táboře musel zírat, jakmile tam smykem zaparkovala, vystřelila z auta a běžela zachránit syna, kterému se, překvapivě, neděla žádná újma. Další tábor prosím na týden a žádný mobil. Ne kvůli tomu dítěti, ale kvůli tomu, aby mu to zase celé nezkazila matka s panickou atakou. A redakce, doplňte věk dítěte.
Naprostá blbost jet ihned pro syna! Je to přecitlivělá matka (už ty slzy při odjezdu, když jede dítě s jinými dětmi). Měla mu dát čas, ať zkusí najít jiného kámoše, navíc na táboře se dělají aktivity, kdy nejsou děti samy, to jen v noci, pokud jsou ve stanu ve dvou a kámoš mu odjel. Upřímně - já jedináček jsem nemilovala tábory, protože se mi stýskalo, ale naši byli nekompromisní. Prostě mne neměl kdo v Praze hlídat, byla bych pořád sama, takže tábor byl jediné řešení. Mobily naštěstí nebyly (stejně bych se trápila víc já), jen psaní dopisů, A to těšení na ně! Pravidelně psali rodiče pohledi,dopisy už s odjezdem dítěte :-D. No a vždy mne utěšovali, že už se blíží konec... Já přitom měla kamarády hned, jsem celkem kontaktní, i když jsem neměla ráda ten dril, pravidla...:-), ale podřídila jsem se. A víte co? Naučila jsem se na táborech plno věcí - mimo jiné jsem pak tátu učila stavět stan :-D, rozeznávat houby. A docela na ně vzpomínám. Jo a to se jezdilo na 3 týdny! Návštěvy možné jen o víkendu...
Jo, nemělo to dostatečný důvod. Ovšem taky byla pitomost dát malé dítě, které ještě nikdy nikde nebylo, rovnou na dva týdny někam, kde nikoho nezná a nemá tam žádné kamarády. Navíc má úzkostlivou matku. To se v ideálním případě to dítě postupně zvyká, den, víkend, příměstské tábory, školka a škola v přírodě, prostě aby to nebyla taková pecka a kluk si pomalu zvyknul, že maminka není za prvním bukem. Tipuju, že to byl otcův nápad. Že měl tatínek plné zuby toho, že je chlapeček maminčin mazánek a chtěl to řešit. Tímhle se ale nadělalo víc škody než užitku.
Nejsem odborník, ale zajímal by mě věk dítěte. Já bych si taky pro dítě na tábor dojela, ale z poněkud vážnějšího důvodu než, že mu odjel kamarád. Myslím, že tábory jsou od toho aby se dítě především naučilo začlenit mezi kolektiv + samozřejmě i jiné. Navíc myslím, že rodiče mají možnost kontaku na táborové vedoucí, tak by snad neuškodilo nějakého vedoucího požádat o pomoc s dítětem, že má problém najít si kamarády. Vždyť na táborech se určitě koná plno aktivit pro všechny děti a ne pro jednotlivce..... Taky by mě zajímalo, jak ji prosil aby pro něj přijela. Jestli to byl prosík s pláčem anebo byl v klidu a jen se zmínil, že tam už nechce být.
Zajímal by mě věk dítěte a věk matky. Určitě jde o jedináčka. Mamánek. Jeho maminka ještě neodstřihla pupeční šňůru. Jéžišmarjá, je to kluk! Na táboře je mu smutno. A co, jezdí na kole, umí vylézt na strom, lyžuje? Anebo nic z toho nemůže dělat, protože, co kdyby se mu udělalo bebíčko?
Hysterka, která bude držet kluka pěkně nakrátko na pupeční šňůře. Otec je asi normální, ale co sám zmůže.
Já sice nemám odborný názor, ale tak laicky ti řeknu, že jsi hysterka, a je mi zcela jasné, že máš doma jedináčka, kterému ještě ve 13 budeš chtít utírat zadek. A dát telefon dítěti na tábor je naprostá kravina, kdyby se něco dělo, zavolají ti vedoucí. Sorry, ale tvoje fotka by mohla být na Wikipedii pod heslem Helicopter mother.