Foto: Shutterstock
„Stála jsem v kuchyni, připravovala večeři a jedním uchem poslouchala, jak manžel trénuje s Albertem matematiku. Když už končili, zeptal se ho najednou náš syn, co má dělat, když ho spolužáci zlobí. Prý mu nějaký kluk ze třídy často bere věci a schovává je někam do výšky, aby na ně nedosáhl. Taky se mu posmívá, že má velkou hlavu a to se k němu pak přidají i někteří další spolužáci. Už na něj prý vymysleli i nějakou ošklivou říkanku. Jak jsem to zaslechla, měla jsem sto chutí se hned jít zeptat, kteří darebáci to jsou. Jenže mi bylo hloupé rušit tu chlapskou minutu důvěry, a tak jsem se udržela,“ popisuje Anna, která přestala krájet zeleninu a nastražila uši, aby jí nic neuteklo. Jenže co slyšela, jí na klidu nepřidalo. Její muž synovi doporučil řešit problém po chlapsku.
„Doslova mu řekl, ať se s takovým smradem nepáře a normálně mu dá facana. A ještě ho pokáral, že je pěkná bábovka, když si to nechá líbit. Tím debata skončila,“ popisuje maminka, která to tak ale nechat nechtěla. Přišla za synem, aby vyzvěděla víc. Jenže ten se mezitím uzavřel a o problému dál nechtěl mluvit. „Večer jsem vynadala manželovi, co to jako mělo znamenat. A on mi s naprostým klidem řekl, ať nevyšiluji. Prý je Albert kluk a respekt ve třídě si musí vydobýt on sám. Nemůže se schovávat za máminy sukně. Já ten pocit nemám! Bojím se, že by mohlo jít o šikanu. Zvažuji, že zajdu do školy za třídní učitelkou a proberu to s ní. Ať si manžel říká cokoli. Osobně si myslím, že ten rozhovor se synem, který se mu svěřil, tedy pěkně podělal,“ zlobí se Anna.
Co je šikana pohledem psycholožky Zuzany Karáskové Ulbertové z Linky bezpečí?
„Šikana je záměrné psychické nebo fyzické ubližování – chcete-li týrání. Využívání převahy jednotlivce nebo skupiny nad druhým člověkem či skupinou. Objevuje se nerovnováha (aktuální psychická převaha, silová, početní, mocenská atp.) – protože cílem je vyvolání strachu. Děje se opakovaně, většinou se stupňuje a děje se pro agresi samotnou. Nemusí jít tedy například o zisk peněz. Při šikaně se „baví“ vždy jen jedna strana. Oběť má z toho nepříjemné pocity. Například stud, ponížení, strach atp. Šikana má 5 stupňů, podle propracovanosti, závažnosti a ukotvenosti agresivního chování ve skupině. Vrcholem je, když všichni ve skupině přijmou fakt, že ubližovat si je normální. Oběť se už nebrání a agresivní je většina skupiny. Přihlížející agrese oběti nepomohou a nic neřeší. Šikana naopak není jednorázová hádka nebo konflikt. Pokud děti zažívají legraci na obou stranách hry, byť může být provázena dohadováním nebo pošťuchováním, jedná se o škádlení. Legrace nesmí být jednostranná a druhému dítěti nepříjemná, vadit mu nebo ho zraňovat. Pokud se tak stane, je na místě omluva a vyjádření lítosti.“
Jak psycholožka doporučuje rodičům hovořit s dětmi, které se s šikanou svěří?
- Berte vše vážně a doptejte se na detaily.
- Oceňte, že se dítě svěřuje – muselo překonat svůj ohromný strach a stud, či pocity viny. Často také muselo čelit vyhrožování agresorů.
- Nezlobte se, že vám to dítě neřeklo, když se to dovíte odjinud (spolužák/učitel), a vyjádřete pochopení pro obavy a stud.
- Věřte dítěti a nebagatelizujte.
- Vyslechněte si vše a ujistěte ho o pomoci a podpoře, i o tom, že škola to musí řešit.
- Ujistěte dítě o tom, že šikana není jeho vina. Nikdo nemá právo nám ubližovat.
Jak postupovat, pokud k šikaně dochází ve škole?
Domluvte si schůzku ve škole, ideálně za přítomnosti obou rodičů, aby nebyla převaha pedagogů. Přítomný by měl být třídní učitel a výchovný poradce/metodik prevence. Rodiče by měli dostat prostor popsat, co o chování ve třídě vědí, popsat incidenty a požadovat od školy prošetření šikany. Dále požadovat zápis z jednání, kde bude formulovaný termín dalšího setkání. Odnést si kopii zápisu domů, aby se při dalším jednání měli o co opřít. Nedoporučujeme řešit situaci tzv. „mezi dveřmi“.
Pedagogové vyslechnou všechny žáky dotyčné třídy. Pochopitelně vedou rozhovor odděleně s obětí, agresorem i ostatními svědky.
Škola má povinnost ochránit své žáky a má na to nástroje zvýšeného dozoru – do třídy umístit asistenta, zajistit stálou přítomnost někoho dospělého ve třídě i na chodbách, a to i o přestávkách.
Pokud byla šikana dlouhodobá, je nutné systematicky pracovat s celou třídou, aby se znormalizovala pravidla chování v kolektivu. Ideálně zrealizovat několik setkání formou her, scének a diskuzí za pomoci externího odborníka.
Pedagogové musí uložit agresorům tresty, jako jsou poznámka, důtka nebo zhoršená známka z chování, aby byla jasná zpráva od školy „šikana u nás neprojde jen tak“.
| Zuzana Karásková Ulbertová je vystudovaná psycholožka (FSS MU Brno), která pracuje na Lince bezpečí jako krizová interventka již od roku 2002. Zároveň pracuje jako konzultantka Rodičovské linky. Několik let strávila jako psycholožka v pedagogicko-psychologické poradně. Přes 10 let provozuje svou poradenskou praxi s dospělými i dětskými klienty. Vedle telefonické i přímé práce s klienty se věnuje i e-mailovému poradenství. |
Zdroj informací: respondentka Anna, Linka bezpečí - Zuzana Karásková Ulbertová – konzultantka Rodičovské linky
Nový komentář
Komentáře
Ztrapnil? Proč a před kým? Otec synkovi řekl, že si musí své problémy řešit sám. Matka - ochranitelka s ním nebude na každém jeho kroku. Jednou jsem se zachovala jako osobní strážce. S klukem, tehdy měl 5 roků, jsme šli na procházku. On na kole a já pěšky. Najednou k tomu mému synkovi přiskočil starší hoch - starší cca o 3 až 4 roky, a shodil ho z toho kola. Synek spadl a trochu se podřel. Šla jsem k tomu staršímu hochovi a zeptala se ho: Proč jsi ho shodil z kola? "Jen tak, ze srandy!" Tak jsem mu ubalila jednu přes hubu a řekla: To je taky ze srandy!
O dva roky později se můj synek za toto styděl. Prý by si už tehdy všechno vyřídil sám. Jinak jsem se s nějakým ubližováním dětí dětmi nesetkala. No, ještě někdy později, se mě můj vnuk zeptal: Babičko a jsem já teplej? Jeho spolužák, se kterým do té doby byli kamarádi, ho označil za "teplýho". Jinak, ten hoch - posměváček, synek z "dobré rodiny", oba rodiče lékaři, ovšem, na kluka neměli čas, toho vychovával starší svobodný bratr matky. A protože můj vnuk nekopal mičudu na hřišti, byl divnej - podle toho strýce. Jen bych chtěla dodat, že ten můj vnuk dnes jezdí na kole, lyžuje, lozí po skalách. Ten "fotbalista", ten už dávno fotbal nehraje, každou chvíli se "věnuje" něčemu jinému, rodiče mu všechno koupí a poskytnou, no a s děvčaty má též problém.
Jen ať synka nechá dávat facany a pak bych tatínka zas nechala, ať si lítá řešit, že kluk někomu facana dal a ještě řekl, že mu to tatínek takhle poradil, možná mu pak dojde, že dneska se volají policajti i kvůli facce před hospodou, kterou dotyčný sám vyprovokoval a dostal od ženské, která ho tak vlastně ještě ke všemu zachránila od přesdržky od chlapa.:D...no ale zas mě toho nápadníka aspoň zbavil, to je fakt.:D...prostě jsme si pomohli tak nějak vzájemně.:D
Annin manžel je ještě stará škola. Emin kluk mi řekl, že se mu nějaký spolužák poškleboval kvůli Emě, tak mu dal pár dobře mířených mimo školu, prý ve škole nesmí a má pokoj. Ale rodičům se nepochlubil, prý by měla mamka o něj strach. Taky jsem mu řekla, ať se raději nepere, ale řekl mi, co měl dělat, když ten druhý provokoval.
Bohužel jsem se s tímhle problémem musela zabývat prakticky celou školní docházku mých potomků. Škola ani pedagogové neudělali nic, protože "rasízmus", jednoduše si na cikány nikdo nechtěl troufnout. Aby sám nebyl v průšvihu. Všichni známe cikánskou férovku - tobě je dvacet a nás je taky dvacet, tak tě zboucháme do kulatého čtverečku a vezmeme si tvoje věci, které se nám líbí, a ten zbytek zničíme. Tohle fungovalo už od první třídy. Ke škole vedl podchod, aby děti nemusely jít přes silnici. A v podchodu číhala banda cikáňat, brala jiným dětem batohy a školní tašky, vysypali to na zem, sebrali svačiny, peníze, různé věci, zbytek pošlapali a poničili. Děti brečely a bylo jim to čočku platné, nikdo nic nehodlal řešit. O situaci byla informovaná škola, městský úřad, městská policie, sociálka, prostě kde kdo, kdo by mohl eventuálně zakročit, a nestalo se vůbec nic. Takže jsme to museli řešit sami, jako rodiče, a svoje děti si sami bránit. Neříkám, že je to nejlepší a ideální řešení, ale nečinně se na to koukat nešlo. Sorry jako, ale jestli to někdo bere jako rasismus a netoleranci k menšinám, ať si to zkusí sám. V severních Čechách je hodně měst, kde si to může vyzkoušet.
Myslím, že je důležité o šikaně s dětmi mluvit. My se synem o tom už několikrát mluvily, hlavně když to bylo ve zprávách, tak ho vždy zavoláme a vysvětlujeme co má v tomto případě dělat. Takže teď ví, že když je svědkem šikany, tak v první řadě má zavolat o pomoc někoho dospělého poblíž a nebo nám na mobil. Když je to poblíž školy nebo ve škole, tak že má jít pro učitele. On moc dobře ví, že se k šikaně nemá připojovat a když někdo ublíží jemu, tak to má hned říct nám nebo učitelům. Také jsme mu vysvětlily proč někdo někoho šikanuje a že když někdo začne šikanovat našeho syna, tak se nemá bát ani stydět to říct. Vysvětlili jsme mu proč je šikana špatná. Naštěstí jsme v malé vesničce, kde je menší pravděpodobnost šikany, hlavně proto že na našich vesnických školách o tom s dětmi mluví a dělají prevenci proti šikaně. Ale taky se stalo na synovi bývalé škole, že byl svědkem toho jak ubližují malému klukovi dva větší kluci na zastávce u školy, tak syn ještě se dvěma spolužačkami utíkali zpátky do školy a řekli to učitelky. A jednou když byl ve 2. třídě tak mu cestou domů spolužák kopal do aktovky a hodil čepici pod jedoucí auto, syn se svěřil já hned psala učitely i ředitely a od té doby klid.