Paní Helena byla svému muži nevěrná. Je to už mnoho let a bylo to čistě účelové, oba si přáli dítě a Helena ne a ne otěhotnět. Dnes si svůj dávný postup, kdy se domluvila se známým na výpomoci, vyčítá a bojí se důsledků...

Příběh paní Heleny (jména v příběhu jsou změněná) je skutečně morálně složitý. Heleně v nějakých 27 letech začaly tikat biologické hodiny, a tak se vdala za svého přítele Radima. Jejich vztah byl ale vždycky, co se týče milostného života a intimního zdraví, nasměrovaný tak, že si každý řeší své problémy po svém, jinými slovy, Radim tak nějak automaticky předpokládal, že Helena používá antikoncepci a chodí na gynekologické prohlídky. Nikdy se o tyhle věci moc nezajímal.

syn

„Dohodli jsme se, že chceme miminko a bude lepší se vzít. Vysadila jsem antikoncepci a poradila se gynekoložkou. Když jsem po půl roce intenzivního snažení se o dítě neotěhotněla, nechala jsem se vyšetřit, zda jsem plodná. Dozvěděla jsem se, že ano.“

Helena se rozhodla vyšetření i jeho výsledek před manželem utajit.

„Radim to, že se nám zatím nepovedlo, jak vždycky říkal, „zadělat“, zatím moc dramaticky neprožíval, říkal, že je to asi normální, že se nezadaří hned. Dítě jsem chtěla asi vždycky o trochu víc já, ale pro Radima bylo také důležité. Zároveň mi ale bylo jasné, že Radim nikdy to, že by mohl být problém na jeho straně, nepřijme.“

Těžké rozhodování, se kterým se musela vnitřně sama poprat, nakonec dopadlo tak, že se Helena uchýlila ke krátké nevěře.

„Nahrála tomu vlastně situace. Radim musel pracovně na 14 dní odcestovat a já nemohla jet s ním. Dohodla jsem se na tu dobu s jedním kamarádem, nebo spíš známým z mé tehdejší práce, o kterém šla po firmě legenda, jaký je to sukničkář a volnomyšlenkář, jestli by mi s tímhle problémem nepomohl. Souhlasil. Byla jsem ráda i z důvodu, že je Radimovi trochu podobný. V průběhu těch 14 dnů jsme spolu spali celkem čtyřikrát, nebylo v tom z mé strany nic citového, jen jsem nechtěla nic ponechat náhodě.“

Podařilo se, Helena otěhotněla, což jí následující měsíc potvrdila gynekoložka.

„Byla jsem štěstím bez sebe a uvnitř tajně doufala, že to nakonec může být i Radimovo dítě. Radim, když se to dozvěděl, také zářil štěstím. Víc nebylo potřeba řešit, a tak jsem v sobě vzpomínku na kolegovu výpomoc zazdila.“

Jenže časem v Heleně začaly hlodat výčitky. Sázka na podobnost kolegy s Radimem vyšla, jenže Helena má dnes v hlavě jasno, synův nos je pro ni důkazem kolegova otcovství.

„Ríšovi je šestnáct a já se hrozně bojím, aby z něj nebyl stejný sukničkář, jako je můj kolega. Už se tak začíná projevovat. Navíc se bojím toho, že se celá věc nějak provalí, protože Ríša za mnou občas přijde do práce, a když ho některé kolegyně vidí, žertují, že vypadá jako náš provozní. Naštěstí mám na stole fotku muže i syna, tak vždycky zmlknou, když vidí, že je i podobný Radimovi, jenže... Poslední dobou u nás v práci není dobrá atmosféra a člověk nikdy neví, kdy mu kdo podkopne nohy. A manžel je přesně ten typ, který by v takovém případě hnal rodinu na genetické testy. Co by se stalo, kdyby zjistil, že Ríša není jeho, to ani nechci domýšlet...“

Kam dál?