Máte také sportovně založené děťátko, které se hrne po hlavě do všech adrenalinových sportů? Pokud ano, závidím vám, když nemusíte běhat na chirurgii jako já.

 

Můj synek, dnes již statný 176 cm vysoký puberťák, od malinka visel na plotech, padal z kola a házel „tygry na lyžích“. Naše oblíbená cesta byla na rentgeny nohou, rukou, eventuálně hlavy.

 

Bohužel to ještě neskončilo.

 

Jako malý  jednou vypadl z kočárku. Postavil se na nožičky, aniž bych to čekala, a spadl rovnou do rušné křižovatky. Než jsem ho dávala do kočárku, tak o poloze stojmé neměl ponětí. Hádejte, kam vedla naše cesta? Do Krčské nemocnice na chirurgii. Lékaři si mě prohlíželi dost zkoumavým pohledem. Byla jsem za totálně neschopnou matku.

 

Od té doby jsem svou ratolest uvazovala do kočárku kšírami a páskem kolem pasu. Nemohl se hnout, ale případné pády do silnice už nehrozily.

 

Nebyl mu ještě ani rok a samozřejmě začal chodit. Hlavou narážel do všeho, co po svých průzkumových cestách našel. Občas letěl po hlavě z gauče a když zkoušel létat ze skříně, snažila jsem se mu vysvětlit, že nemá padák.

 

Ve dvou letech už měl v Krčské nemocnici docela hezký záznam:

 

- vyletěl z kolotoče

- spadl ze skluzavky

- snědl písek

 

Skutečně jsem ho hlídala, dokonce jsem mu chtěla koupit i helmu na hlavu.

 

Začal chodit do školky a výuka bruslení se zase neobešla bez nehody. Tři týdny měl kotník v zinkoklihu, protože přes něho spadla učitelka. Od čtyř let začal lyžovat. Nešlo o točení obloučků, ale o vrhání se z prudkého kopce. V  nemocnici jsme byli už jen s pohmožděným kolenem, protože hlavu zachránila helma.

 

Když jsem šla rodit své druhé dítě, tak mě můj prvorozený syn s otcem navštěvoval. Pravou končetinu měl v sádře, protože spadl na dvorku z plotu. Nesměl na chodidlo došlapovat, takže sádra byla bez podpatku. Po návratu z porodnice s pětidenním miminkem jsem měla pocit, že si to „šlehnu“. Jeden synek řval, druhý se nudil.

 

Na chirurgii mi poradili, abych mu vybrala nějaký sport, kde se nebude moci zranit. Začal od pěti let plavat. Nejprve denně hodinu v kuse ode zdi ke zdi. Nevím jak vás, ale mě by to rozhodně neuspokojovalo. Dnes plave 3x týdně ráno hodinu a každý den odpoledne hodinu a půl.

 

Trošičku se uklidnil a občas mu dochází energie.

 

 

Ve svých třinácti letech začal jezdit na skateboardu. Zpovzdálí jsem pozorovala magory, co na prkně dělají, a duševně se připravovala na cestu do Krčské nemocnice, protože U-rampa ve mně opravdu nevzbuzovala důvěru.

 

Synek nezklamal a jednoho večera jsem ho našla doma ubrečeného. Nezavolal, nechtěl mi dělat problémy. Diagnóza na chirurgii: zlomená klíční kost a otřes mozku. A to jsem mu výslovně zakázala jezdit bez helmy. Tehdy jsem jako matka opravdu doufala, že si to v hlavě srovná a začne na sebe dávat pozor.

 

Za dva měsíce byl v pořádku a konečně mohl zase chodit na tréninky a závody v plavání. Leč jen 14 dní. Skateboarding jsem mu zatrhla, a tak nelenil a vyjel na kole. Přeletěl řídítka a narazil si palec u pravé ruky. Ve škole se tehdy psala jedna písemka za druhou. On nemohl nic opsat z taháků, a ze všeho byl zkoušený ústně. Tehdy jsem vážně začala věřit, že se změní a nebude se do všeho hrnout po hlavě. 

 

Zatím se snaží.

 

Zimu tráví na snowboardu. Má helmu a vyztužené rukavice. Tak snad se nezabije!

 

A víte, co mám já?

 

Krásně naučenou cestu na trase Praha - Vyšehrad/Thomayerova nemocnice v Krči.

 

Epilog: Dnes ráno jsem ho vezla na ranní trénink na šestou. Odpoledne má plavání od třech do pěti. Tak snad se nezraní. Je to přece moje děťátko, i když je mu patnáct, ramena má jako zápasník a měří více centimetrů než já.

 

 

TÉMATA:
ZDRAVÍ