„Dítě jsem si moc přála a přiznám se, že ohledně mateřství jsem měla dost zidealizovanou představu. Představovala jsem si spokojeně spící miminko v kočárku, které pláče, jen když má hlad a až vyroste bude to pro mě parťákem. Trochu jsem snila o holčičce, ale narodil se mi chlapeček, se kterým byly už do začátku problémy. Každým dnem mi víc a víc připomíná svého otce,“ zoufá si Jitka.
Foto: Shutterstock
Už jako malé miminko Pepíček hodně plakal a uklidnil se jen v náručí. Když trochu povyrostl a více vnímal, začal se vztekat kdykoli, když nebylo po jeho. Jitka se syna snaží vychovávat, ale sama přiznává, že na to prostě nestačí a dost často ztrácí nervy.
„Skoro nemůžeme chodit na hřiště, protože se k ostatním dětem chová hrozně. Pořád jim něco bere, mlátí je, v obchodech mi dělá scény, když mu nechci něco koupit. Pořád lítá jako splašený a každá procházka je o strach, že mi vlítne pod auto. Každou chvíli ho něco naštve a on má záchvaty vzteku. Je to prostě malý cholerik po tatínkovi. Bohužel jsem zjistila, že na to nemám dostatečně pevné nervy,“ tvrdí Jitka.
Podle ní není problém v tom, že by dítě nebylo vychovávané a nemělo pevnou ruku, ale zkrátka na něj žádné Jitčiny výchovné metody neplatí.
„V podstatě od rána, kdy vstaneme, tak jenom křičím a rozkazuju, co smí a nesmí, on si ze mě ale stejně nic nedělá a neposlouchá nebo udělá takovou hysterickou scénu, že se někdy musím zavřít do koupelny a pobrečet si. Možná by pomohlo pár na zadek, ale jsem proti fyzickým trestům, takže to nemám v plánu. Sama sobě jsem jako matka protivná, ale s ním se to prostě po dobrém nedá,“ líčí.
Zdroj: respondentka Jitka
Čtěte také:
Nový komentář
Komentáře
Rákoska bude fungovat vždy a všude, párkrát to hvízdne a potom stačí jenom pohrozit...
Mně je líto chlapečka. Nervní matka co na něj jen řve. A on se chová tak, jak to doma vidí. Ať máma zklidní sebe a pak se zklidní i syn. On tu atmosféru doma nasává a není sranda v tom vyrůstat a denodenně se klepat při probuzení, co zas bude, jak zas bude máma vyšilovat.
Po dvou bezproblémových dcerách se nám narodil syn, taky náročný, i vzteklý, ale prostě je to kluk no. A neměla jsem důvod na něj řvát, jen proto, že prožíval emoce víc a důrazněji. Abych mu ukázala, ze emoce jsou špatné a musí je skrývat? A pak si v dospělosti ženy stěžují, že jejich muži neumí emoce dávat najevo. Bodejť by jo, když je to v nich násilně utlumováno.
Jak se zpívá i v písni Ledové království: Já byla v zámku vězněná, skrývej city, buď skříňka zamčená. To táta chtěl, ty dny pryč jsou...
Je třeba dětem pomoci s emocemi pracovat a ne je zakazovat. Já ,,miluju" jak se nějaký puberták chytne špatné party, jde do drog a rodiče se hrozně diví, ale z velké většiny je to právě zakódováno v útlém dětství, kdy dítě nebylo chápáno a respektováno a pak se chytí party, kde cítí, že ho ostatní berou.
Dítě svým chováním odráží emoce a reakce, které zažívá a vidí kolem sebe. Snad jsem neslyšela o dítěti, které by bylo vychovávané s laskavým respektem a stanovenými hranicemi a říkalo by se, že je "extrovertní cholerik". To jsou jen alibistické kecy rodičů. Temperament a určité vzorce můžou být dané geneticky, zbytek je bohužel (bohudík?) ovlivnitelný výchovou. Dennodenně vidím, že když začnu s dětmi ztrácet nervy, daleko se nedostaneme. Uvědomila jsem si, že tohle je mnohem víc o mně, o mém zvládání emocí. Občas zařvu, občas i plesknu přes zadek, ale vzápětí vysvětlím, co se stalo. Učíme se pojmenovávat emoce. I sotva tříletý prostě funguje, když mu dostatečně vysvětlím, co a jak. Prostě nejde vyhýbat se místům a situacím s tím, že tam dítě zlobí a radši tedy nepůjdeme na hřiště. Pokusy, expozice, poučení. Jak může maminka v jedné větě říct, že je dítě vychovávané, ale její výchovné metody na něj neplatí? To se přece logicky vylučuje, ne??
Jak se teď mediálně probírá ta kauza polských rodičů, co nechali doma dva puberťáky a odešli do hor - možná mají doma právě dva takovéhle "Pepíčky". A čas se navršil, pohár trpělivosti přetekl, míra byla převršena a rodiče raději odešli zmrznout v závěji, než tohle.
Chyba je, že pláče maminka a ne ten parchant, po pořádném výprasku
Jak to vidím já, na zadek by potřebovala maminka. Víc bych už nerozebírala, vše už tu bylo napsáno.
A co tatínek, nefunguje? Aby si taky na synáčka zařval a viděl jaké to je? To co si udělal nechce ani na víkend? Možná by Jitka mohla zkusit zavřít do koupelny Pepíčka, ať přijde až se vyvzteká. Prarodiče o vnuka taky nestojí? Docela chudák kluk, měla by s ním jít k doktorovi, pokud na něj nechce chrstat vodu.
No jo, tak když jediné, co maminka používá, je křik a fyzické tresty nesnáší, tak to má těžké. Dcera měla taky vztekací období. Od doktorky jsem měla radu v takovou chvíli nabrat do dlaně trochu vody a chrstnout jí to do obličeje. Bylo to účinné.
Hm, a proč si teda s cholerikem pořizovala děcko, když je tak strašný?
její vina, její problém.
Takové geny se šířit nemají...
Všechno špatně. Udělat si dítě s nevhodným partnerem, načež dítě bez otce, matka nezvládá, a ještě dítěti přistane nálepka cholerik. Extrovertní cholerik. Tak nevím, je to nějaký druh oficiální diagnózy nebo je maminka spokojená, že si výchovná selhání omlouvá fancy názvem a genovým přenosem? Věta, že od rána křičí a zakazuje a přikazuje...Na mne někdo celý den řvát, tak na něj taky kašlu a natruc dělám opak toho, co chce. Jo, a dítěti chybí otec, nebo aspoň, když už, aspoň nějaký mužský vzor. Existuje aspoň děda nebo tak někdo? Nechci sem dávat přímo odkaz, ať to není reklama, ale mladé mamince bych velmi doporučila Nevýchovu. Celý kurz jde i na splátky a je to geniální, a na jejího syna asi jako dělané. Musí na sobě totiž pracovat i matka. V jeho třech letech to půjde ještě parádně spravit, ale Jitka na tom bude muset velmi důsledně makat. A neječet, nezačít bít, nelitovat se a nezoufat.. Pro svého syna je jeho jediným světem, tohle musí dát do pořádku.
Běžný prcek. Místo řvaní mu ukažte jak se chovat správně, jak si má hrát a jak dělat věci správně, říci mu, že vidíte, že se zlobí a nabídnout mu řešení. Takhle vidí, že když na něj máma neustále řve, že to je normální. Důslednost bez řvaní taky jde. Ony ty děti mají prostě různá období kdy zkouší hranice, kdy se začnou vymezovat atd. Milujte ho a nabídněte místo ječáku náruč a když se sklidní, pak vysvětlujte co se proč nedělá a učte ho, co se naopak dělá.