Ideální věkový rozdíl mezi sourozenci je dva a půl až tři roky. Něco na tom bude. Pokud je rozdíl menší, je to pěkný zátah pro maminku, pokud je větší, je to zase pěkný zátah pro sourozence. Pro oba.
Příběh paní Jarmily
Moji rodiče si mě pořídili velmi brzy. Táta byl ještě na vojně, maminka ani nedostudovala, takže je pochopitelné, že s druhým dítětem si už dali na čas. A to doslova. I na moje neustálé naléhání, že nechci být sama, mi „plánovaně“ pořídili až za 12 let sestřičku. Prý museli počkat, až tatínek dosáhne náležitého postavení, aby nás všechny uživil.
![ssssssss]()
Z vytoužené sestřičky se stal od narození „plánovaný“, rozmazlený spratek, kterého jsem musela neustále hlídat a všude tahat s sebou. Nejednou mi ztroskotalo vytoužené rande, poněvadž který kluk se bude chtít líbat s holkou, uplácet u toho její sestru bonbony a ještě poslouchat neustálé: „Já to řéééknu!“ A téměř pokaždé to taky řekla a já to pak doma pěkně schytala. Nevím, co páni rodičové čekali. Že s ní budu ve svých šestnácti letech dělat na pískovišti bábovičky?
Nenávidím Tě!
Nepamatuji si, že by rodiče alespoň jednou brali ohled na mé zájmy, na zájmy dospívající dcery. Všechno se podřizovalo jen té mladší. I můj výchovný režim. Dokonce jsem s ní musela chodit ve stejnou hodinu spát, aby se v pokojíčku nebála. „Až usne, můžeš přijít za námi na televizi,“ ...samozřejmě jsem nikdy nepřišla. A jít večer někam ven? „Bohunka nemůže být sama a my si potřebujeme večer po práci odpočinout.“ Bože, jak já ji nenáviděla.
Smíření
Dnes s odstupem času vím, že moje setra za to nemohla. Mohl za to velký věkový rozdíl a špatný přístup našich rodičů. Ke mně i k ní. Obě jsme si to začaly uvědomovat, až když už jsme spolu nebyly, když já se vdala, odešla z domu, a pár let nato se vdala a odešla i ona. Nikdy jsme spolu nezažily to krásné sourozenecké dětství, společné hraní si s panenkami, společné špitání holčičích tajností.
A tak si to užíváme alespoň teď, kdy věkový rozdíl nehraje takovou roli. Místo s panenkami si hrajeme se svými dětmi a holčičí tajemství se také najde. Svou sestru jsem začala mít ráda až v dospělosti.
Dodatek
Mám dvě dcery, jejich věkový rozdíl je 2 a půl roku, přesně jak se to píše v oněch „chytrých knihách“.
Nový komentář
Komentáře
tak to někdy bývá
dobře to dopadlo, to je důležité
maje — #17 Tohle nemůžeš zvenčí posoudit
kometa — #16 ale teď v dospělosti je lepší, držíme hodně při sobě.
maje — #17 Pokud mě paměť neklame, tak otec Anai opustil jako malou a nikdy o ni moc nestál. Tak není div, že teď nestojí ona o něho. Boží mlýny ...
lonkue — #10 jenže paní bylo jedno, jak má starou ségru, ale vadilo jí, že jí musí tahat všude s sebou a starat se o ni. Není div, že jí to lezlo na nervy.
Anai — #3 nezlob se na mě, ale vyhýbat se někomu, kdo má problémy a potřebuje pomoct a zdůvodňovat to alibisticky tím, že potřebuji kolem sebe lidi pozitivní, mi přijde dost smutný. a nepostarat se o rodiče, kteří se starali celé tvé dětství, a obhajovat to tím, že se sice stará sestra, ALE ... (vlastně na co si může stěžovat, když tam bydlí), mi přijde ještě smutnější.
určitě nejsem dcera roku, ale i o svojí babičku jsem se starala. a dojížděla k ní každý den, aby měla veškerou mou péči.
u nás to bylo střídavě oblačno, věkový rozdíl 2 roky
Já se svou sestrou začala vycházet až když jsme se odstěhovaly od rodičů (každá jinam) naše povahy příliš neseděly, sestra radši klid a já vždycky byla dost hlučná. Jsme od sebe asi 4,5roku.
Jiný příběh je to u mého přítele a jeho sestry. Je to legrace on je o 7let mladší a teď jí dělá velkého bráchu. Holka si trochu zvrzala život a nebýt bráchy, tak je na tom hodně špatně. Občas si říkám, jestli si někdo někdy nespletl datumy na jejich rodných listech
Já si myslím, že na věkovém rozdílu moc nezáleží, důležitý je jak se k dětem chovají rodiče a jestli děti mají vlastní soukromí...ale je pravda, že s bráchou vycházím taky líp až v dospělosti :)
maje — #1 já taky si porozuměla s o 3 roky mladší ségrou, až jí bylo 19 let... teď mám dvojčata - kluk a holka 14 let - a moc na sobě visí, ikdyž se často hádají
jastura — #9 Ani ne, ono mi to tehdy ani nepřišlo, měla jsem svůj pokojík a nic moc mi nechybělo. Až když jsem vyrostla, došlo mi, o co jsem přišla, ale našim to nezazlívám, věřili, že dělají správně. Jen mi tam někdy bývalo smutno, babička chodívala spát "se slepicemi", naši nahoře se ségrou koukali na televizi a já byla dole tak nějak mimo. Naučila jsem se, že být sama sice zvládnu, ale taky, že být sama už nikdy nechci.
Ja ma setru mladsi o necele dva roky, pak bratra o 4 a pak jeste sestru o 7 let mladsi nez ja...
Vsechny jsem je svorne nesnasela, protoze jsem se o ne musela starat, vsude je tahat. Ja byla ta nejstarsi, takze jsem musela mit rozum a zodpovednost a pomahat.Paradoxne cim jsme byli starsi, tim to bylo horsi.
Takze jsem si po skole nasla praci a do roka jsem byla z domu.
Po letech, kdyz uz jsme vsichni dospeli, jsme se setrami a matkou nasli k sobe cestu a da se rict, ze spolu dobre vychazime, navstevujeme se a pomahame si.
Pani z clanku by si mela vzit mokry hadr na hlavu. Samozrejme, za vsechno svinstvo v jejim zivote muzou rodice, kteri se odmitali mnozit podle tabulek...
. A neni to tak trochu v pani, ze je tak zahorkla. Ja se obavam, ze tohle je povahou. Spoustu lidi ma o mnoho let mladsi sourozence a nehrouti se z toho. Mimochodem, ja mam sestru mladsi o 3 roky (tedy podle tabulek) a nikdy jsme spolu v detstvi nevychazely. Nikdy jsme si nespitaly tajemstvi, atp. Proste jsme se nenavidely 
. A ted je to moje nejlepsi kamaradka. Tak to proste byva bez ohledu na rozdil ve veku.
mineralka7 — #8 tak to je síla...
Mám sestru mladší jen o tři a půl roku, přesto jsme spolu začaly vycházet až po třicítce. Asi rok po jejím narození mě rodiče přesunuli v dvougeneračním domku do části k babičce, abych jí nezlobila... Takže já vyrůstala v přízemí s prarodiči, sestra v první patře s rodiči.
Mám vě mladší sestry o 7 a 14 let,ta mladší je jak moje další dítě,ikdyž je už dávno dospělá.K té prostřední jsem našla cestu až po smrti rodičů a s úžasem zjišťuji jak moc mi chyběla a jak jsme obě stejné.Problém mezi sourozenci vidím ve stejných povahách-je třeba ústupků a ono to půjde.
Jo, tohle je zaručený způsob jak zajistit, aby se děti nenáviděly. Taky jsme to tak měli. Já i ségra jsme se zařekly, že tohle svým dětem nikdy neuděláme. Jak se jí narodilo druhé dítě, začala jsem jí to připomínat, ale ona to nepotřebuje, dobře si to pamatuje.
Když nad tím tak přemýšlím, tohle je možná ten důvod, proč ještě nemám dítě a proč si s děckama děsně nerada hraju a raději se jim vyhýbám.
Mám segru o 9 let mladší, nikdy jsme k sobě neměly vlastně žádný vztah, spíš jsme se ignorovaly..myslela jsem, že se to zlepší, až budem obě dospělé, zatím se to stále nestalo, i když dospělé jsme obě už dlouho (já určitě
). Nevím ani zda k sobě někdy cestu najdem, nemáme si ani co říct.
Sestry mám dvě, jedna je mladší o rok, druhá o 7 let. S tou nejmladší si rozumíme v pohodě, s prostřední jsem si nerozumněla nikdy a pochybuju, že se to ještě někdy změní. Není to o věkovém rozdílu, je to povaze a u nás taky hodně o rozdílném přístupu rodičů, bohužel...