Foto: Shutterstock
„O miminko jsem se s manželem snažila několik let. Neměli jsme dlouho po svatbě, když jsme si řekli, že bychom se na dítě už cítili. Přestali jsme řešit ochranu a říkali si, že to přijde až to přijde, ale z týdnů se staly měsíce a z těch pak roky. Za celou dobu nic. Podstoupili jsme vyšetření, a nakonec se zjistilo, že mé tělo ničí Janovi spermie a k oplodnění prostě nedojde. Chvíli jsme si pohrávali s možností umělého oplodnění, ale brzy jsme se shodli, že to není cesta, kterou bychom chtěli jít. Zvítězila adopce a po čase jsme už byli rodiči. Sice ne biologickými, ale spokojenými,“ vzpomíná Hedvika.
Všechno to mělo jen jediný háček: Hedvika s Janem chtěli mít na vše prostor, neodpovídat na dotazy a zkrátka si vše udělat po svém, takže o adopci předem nikomu neřekli.
„Oběma se nám to zdálo jako dobrý nápad. Nechtěli jsme odpovídat na intimní dotazy, do kterých nikomu nic není, a stejně tak jsme nestáli o to, aby nám do toho někdo zasahoval. Prostě jsme se s Martínkem sžili a pak pozvali obě naše rodiny, abychom jim ho představili.“
Hedvika s Janem očekávali, že se nad jejich krokem příbuzní pozastaví, ale nepochybovali, že ve výsledku budou rádi za jejich štěstí. Na tom jediném záleží, ne?
„Janova babička nám hodně rychle vysvětlila, že tomu tak není ani omylem. Na malého se jen podívala a už utíkala z dětského pokoje. Odešla dřív, než všichni ostatní a další den Janovi volala, že není normální si domů pořídit cizí dítě. Pohádali se, ale věřili jsme, že se to časem poddá,“ líčí Heďa.
Jenže čas plynul a babička byla čím dál protivnější. S každou návštěvou dávala Hedvice a Janovi přednášky o tom, že bez biologického dítěte nebudou nikdy opravdovými rodiči. Když už z ní byli manželé unavení a řekli jí, že děti mít nemohou, babička se začala snažit Jana přemluvit k založení rodiny „jinde“. To Hedviku pochopitelně popudilo a vztahy ochladly ještě víc.
„Nejvíc mě mrzí, jak se k Martínkovi chová,“ říká Hedvika. „Úplně jsme přetrhali kontakty, protože jakmile začal chodit, a dokonce i povídat, začala na něj být fakt už zlá. Když k ní přišel, odstrkovala ho a opravovala ho, když jí řekl babi. Ona je paní a měl by jí vykat – ještě jsme dostali vynadáno, že se neumí slušně chovat. Zbytek rodiny se ji snažil umírnit, ale bez výsledku. Momentálně to u nás funguje tak, že se nikdy nemůžeme sejít najednou. Narozeniny, Vánoce… vše se musí dělat nadvakrát, protože babička nemůže vidět nás a my ji. Dlouho jsem přemýšlela, jak bychom to mohli spravit, ale začínám si říkat, že pro to nic nedělat bude nejlepší. Když se to nespravilo za několik let, nemá cenu na to pořád čekat. Bez ní nám a hlavně Martínkovi bude nejlépe,“ uzavírá své vyprávění Hedvika.
Odborné vyjádření terapeutky PhDr. Alena Novotná:
Příběh Hedviky a Jana ukazuje, že adopce dítěte není pouze intimním rozhodnutím partnerského páru, ale často i významnou zátěžovou situací pro širší rodinný systém. Přestože si manželé prošli náročným obdobím spojeným s nenaplněnou touhou po biologickém dítěti a našli vlastní cestu k rodičovství, jejich okolí nemuselo být na tuto změnu psychicky ani hodnotově připraveno.
Reakce Janovy babičky pravděpodobně vychází z generačně podmíněného přesvědčení, že „skutečné“ rodičovství je pouze biologické. Starší generace často vnímaly krevní pouto jako základ rodiny a adopce mohla být spojována s obavami, nedůvěrou či stigmatem. To však nic nemění na faktu, že dítě potřebuje především bezpečný, láskyplný a stabilní vztah, nikoli genetickou shodu.
Velmi důležité je, že Hedvika s Janem chrání Martínka před odmítáním a emocionálním zraňováním. Dlouhodobé vystavení dítěte chladnému či nepřátelskému chování blízkého člena rodiny může negativně ovlivnit jeho sebehodnotu i pocit přijetí. Rozhodnutí omezit kontakt proto nemusí být projevem tvrdosti, ale naopak zdravého rodičovského nastavení hranic.
Z psychologického hlediska je podstatné, že rodičovství nevzniká porodem, ale každodenním vytvářením vztahu, péče a bezpečí. A právě to Hedvika s Janem Martínkovi evidentně poskytují.
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Celý ten příběh je divný, proces adopce netrvá týden. Velice pochybuji, že by se nikdo z rodiny o tom nedozvěděl v průběhu posuzování žadatelů o adopci. To je záležitost na X měsíců a dost podrobně se prošetřuje zázemí, podmínky v rodině, psychologické vyšetření, přípravné kurzy pro budoucí rodiče, spousta shromažďování podkladů, sociální šetření v domácnosti... a když jsou žadatelé uznáni za schopné osvojit dítě, tak ty děti nejsou k dispozici jak houska na krámě. Celá akce trvá kolikrát roky. Nevěřím, že by se to celou tu dobu dařilo utajit. Když už to dítě dostanou, není to definitivní, mají ho půl roku v tzv. péči před osvojením a pak teprve rozhodne soud, jestli se dobře starají a dítě jim zůstane. Za toho půl roku by si nikdo nevšiml, že najednou mají dítě? Leda by snad bydleli 300 km daleko od zbytku rodiny, a nevídali se s nimi, ale proč by si potom stěžovali, že se vídat nemůžou, byli by na to zvyklí, že kontakty jsou sporadické.
Prostě je to takové horkou jehlou ušité.
Jsem tchyně i babička. Pokud by jedno z mých dvou dětí mít potomky nemohlo a druhé by mělo, nebo si našlo někoho s děckem, nedělala bych mezi nimi rozdíly. Ten malý tvor za to přece nemůže. I když znám případy z okolí, které s nevlastními dětmi nedopadly šťastně, nemlela bych pantem ohledně péče o to ,, jiné " dítě, ale udělala bych maximum pro to, aby se v naší široké rodině cítilo vítané.
A to existuje jenom jedna babička? Většinou bývají dvě. Pokud je babička takhle umíněně zabedněná, oni chtějí mít doma klid a pohodu, navíc uchránít SVÉHO potomka před toxickým nebezpečím ze strany babičky, mám jedinou radu. Nepouštět ji dovnitř.
Mě by vnouče adoptované mými vlastními dětmi nevadilo. Není rodič ten kdo dítě zplodil. Je jím ten kdo ho vychoval. A nebiologická babička je kolikrát lepší než ta biologická.
Na babku bych se neohlížela. Asi je už senilní. Rozumím, že ji má Jan rád, je to jeho babička, ale je to protivná stará škebla, která se chová jak dement. Věřím, že zbytek rodiny je normální.
Dobrovolne jste si do zivota privedli bezbranne mlade, tak ted musite stat pri nem treba proti vsem babiznam sveta. Baba je dospela, ma mit rozum, ma kolem sebe kamaradky (mozna podobne protivne), dalsi rodinu. To mimino ma jen vas. Slovy Saint-Exuperyho - stavate se navzdy zodpovedni za to, co jste k sobe pripoutali. Mne by se napriklad baba znechutila natolik, ze bych ji ani o tech Vanocich videt nechtela.
No nevím, mám v sobě půl litru červenýho a jsem si jistý, že bych napsal lepší článek. Za mě vycucaný z prstu...
No, lidi jsou různí. Já mám s adopcí velmi neblahou zkušenost, ale z jiné stránky. S bývalým manželem jsme si adoptovali dva sourozence, rodiny z obou stran je přijaly s nadšením a zdálo se, že můžeme být nejšťastnější pod sluncem. Bohužel štěstí trvalo jen do doby jejich nástupu do školy a úplně se vytratilo jejich nástupem do puberty. Dnes jsou oba dospělí, téměř se nestýkáme, co mezi námi proběhlo, nebudu ani popisovat, nechce se mi na to ani vzpomínat, byly i chvíle, kdy mi oba usilovali o život. Velice hořká životní zkušenost mě poučila pouze v jednom - kdyby se mi vrátily roky, tak dnes už bych žádné děti nechtěla, raději bych zůstala bezdětná, ale mohla jsem být dnes v daleko lepším psychickém stavu. Samozřejmě rodině z článku přeji, ať je tato realita mine, ale i ze svého okolí znám více lidí, kteří si adoptovali dítě nebo více dětí, bohužel to stejně jako v mém případě "nedopadlo".
Tak se na babku vykašlete. Vy si řídíte svůj život. A když nemá ráda malé děti, jak by se chovala k tomu, kterému byste byli biologickými rodiči? Malý z ní bude mít jenom trauma.
Za sebe říkám, že tahle babizna, ať už by to byla moje matka nebo tchýně, by zmizela z našeho rodinného života mnohem rychleji než tady ta zmije v článku. Poprvé bych si myslela, že jsem to špatně pochopila, podruhé bych ji vyprovodila dveřmi a zavřela je za ní a potřetí by už nebylo. A že to neřekli dřív, že mají prcka? Není ničíml povinnost, sdílet s ostatními ovulaci, těhotenství, porod nebo adopci. Věřím, že na sociálních sítích to vypadá často jinak, ale existuje nás ještě hodně takových, co mají svoje rodinné intimní momenty velmi, velmi soukromé :D.