„Dobrý den, my bychom rádi lístek na toho Tichého.“ Paní pokladní mi věnovala dlouhý pohled. Tak dlouhý, až jsem začala přemýšlet, jestli nejsem vedena v evidenci hledaných osob, jestli nemám na hlavě slepičku nebo jestli ta paní není mrtvá.
„No to je na celou galerii, a to je za osmdesát korun,“ povídá pak ta paní. Co se mi snaží říct? Aha. Už vím. Jako minulý měsíc. Ona chce, abych si prohlédla celou galerii. Jenže já mám v náruči pididítě a nebudu ho přece tahat na čtyři patra zátiší s ovocem... Vstupenku na sezónní výstavu si ale musíte zakoupit i pro zbývající čtyři patra, protože je tu naděje, že se pak kouknete i na zbytek národního pokladu. Tichého mám ráda, peníze nejsou všechno, položíme s manželem na pult osmdesát korun. Paní si nás opět změří pohledem přetínajícím podkolenní šlachy. „Ale mohli byste i nahoru…“
Rozhlédnu se halou. Už nás monitoruje i dalších pět kustodek. „Tahat děti do galerií!“ špitne ta v sametové kombinéze s broží u chemlonového fiží. Pan Myš v mém náručí ukáže na kustodku a ucedí: Baf baf!
„Mohli bychom nechat kočárek v šatně?“ usměju se ze všech sil na dámu v pokladně.
„Jarko,“ zní halou, „můžou nechat kočár v šatně?“ Kustodka s velkými obličejovými brýlemi a kapesníčkem padesát na padesát narvaným v rukávu žakárového svetru nás sjede tak otráveně, že mi koutek škubne jak při tetování.
„Ale dítě ať si vemou!“
No tak jsme si teda vzali to dítě a vydali jsme se ke schodům. Pan Myš houpal nohama na ramenou táty a drtil láskyplně jeho ušní boltce, když nám cestu zastoupila další... paní.
„Výtah... je nalevo!!!“ Mohli jsme vyběhnout pět schodů do prvního patra… ale cesta ke schodům už nebyla volná. „Ještě dvě!“ ucedil můj muž… Jeli jsme výtahem.
V prvním patře čekala stará známá. (Viděli jste igráčka Zdravotní sestra?) Minule nás nepustila na Radiměřského, dokud jsme si neprohlédli zbytek výstavy. Jejími slovy: „Tady je zamčeno, tam je i rozsvíceno!“
Pokochali jsme se tedy klauny, artisty a pár pohledy na pařížské bulváry a šup ven. A baba za námi. „Takže jen ten Tichý, jo? Mohli byste i vejš!“ houpá se v bačkorách. Přemýšlím, jestli má v chodidlech dírky a pod parukou dutou hlavu. „Slečna se nudí, že?“ směje se paní křivě.
No tak jsme vyklátili kočár po všech schodech a otočným vchodem jsme ho vyrvali ven. A šli jsme se vydýchat do kavárny, kde mají medovník, kávu s rumem a houpacího koně pro děti. „Víš, že Indiáni mají stany pro menstruující ženy?“ povídá můj muž. „Snad sis nemyslela, že když si pořídíš dítě, ještě s tebou bude někdo zacházet jako s člověkem?“ podpichuje dál a cpe kočár do úzkého vchodu s dveřmi otvíranými ven přes tři schody. „Máš sedět doma, vařit mrkev a mluvit o plínách!“
„No jasně. Svobodná v klubu, nebo mrkev a plíny. Nic mezi tím.“ Tak to se ještě báby podiví! Dupnu si před výlohou s kuchyňskými noži.
Nový komentář
Komentáře
AHANAH: A proč by jako nemohla vzít dítě na výstavu? Evidentně nic neprovádělo, nikoho neotravovalo (kromě toho "jaksi z principu"
AHANAH: Tak tomu říkám mindrák na celý život! A ať sousedovi spadne chalupa!
Nyotaimori:
X-tá: Myslím, žes vystihla to nejdůležitější. Nevadí mi děti, taky jsem měla menží děti a občas s nimi šla někam, kde to nebylo obvyklé, ale chodily se mnou, když se schtěly na něco zeptat ptali se potichu mě. Vadí mi, když někde jsem a rozjívená děcka běhají, honí se, křičí po sobě, průvodkyně občas požádá rodiče, aby je uklidnili a ti se ještě urazí. Říct rodičům, že jejich dítě ruší svoje okolí zamená označit se za asociální živel nesnášející děti. Všechny děti se snaží na zámku jezdit v papučích, ale ne všechny to dělají za provazem a ječí při tom.
7kraska: zdravím sousední ulici
já bydlím v Sochorce a snášet na Vltavskou kočár je dodnes moje noční můra, i když už máme golfáče 
Manx: Já se spíš divím, že ta na Nionetě se dožila tak požehnaného věku, že ji dosud nikdo nezabil.
Bydlim na Letne u ulice Milady Horakove, kde je plno obchodu, a v nekterych jsem uz rok a pul nebyla, protoze se do nich s kocarem ani s golfacema nedostanu. A po porodu mne nejvic dostalo, ze na metru Vltavska neni vytah ani plosina pro kocary. Ted uz tam vytahy jsou, ale tehdy jsem byla bezradna. Nejsem typ, co by poklepal cizimu chlapovi na rameno a rekl "pane, prosim, pomohl byste mi s kocarkem po schodech?". Obecne - vzdycky jsem byla samostatna a aktivni atd. a nejednou potrebuju pomoc, kdyz si chci jit koupit rohlik. To mi na materstvi prijde nejhorsi.
*Kotě*: To jsi špatná matka, když si to neumíš prosadit.
A děti do sauny nepatří. Děti vůbec nepatří do veřejných prostor, A kdo si to neumí ohlídat, má použít ohrádku a roubík 
X-tá: to bych chtěla vidět matku, která dokáže, aby její roční, respektive tříleté dítě hodinu nemluvilo.
Dášena: tak to teda smekam, ze dycky presne vis, jak se tvoje deti budou chovat, protoze ja to teda nevim...dcera je v pohode, v pohode a pak ji "rupne v bedne" a rozhodne se, ze tuhle skvelou kliku nemini za zadnou cenu pustit, ale prohlidka musi jit dal a je problem
catcat:
Nyotaimori: takovy jako jsi ty jsou fakt ubohy s ubohymi kecy
Vivian: Přesně!Já jsem si teda představila Maggie Simpsnovou.
Vivian: A on by ho možná i sledoval.
Kámoščin kojenec dokázal skoro plné tři hodiny zaujatě sledovat mě. 
catcat: představila jsem si kojence, jak poklidně sedí ve Vladislavském sále a se zaujetím sleduje ceremoniál
catcat-Přesně tak, nesnáším řvoucí děti kdekoliv. A maminky se ještě tváří, že to je v pořádku, nejsou schopné je ani okřiknout. Když se někdo kysele podívá, tak je nelida. Nesnáším volnou výchovu a představy některých rodičů, že jejich dítě každý miluje.
catcat: přesně tak
Dášena - to je správný přístup - mít děti sebou soudně tam, kde vím, že nebudou obtěžovat ostatní, neb je zvládnu. To potom může jít třeba kojenec na předávání medajlí k prezidentovi a když nebude rušit, klidně ať sitam sedí
My s dětmi chodíme na prohlídky zámků od jejich půl roku. Nikdy nekřičely a neotravovaly. Naopak syn (8) jednou upozornil paní, že nesmí mluvit, když vykládá paní průvodkyně. Hned byl drzý a paní mi venku řekla, že s takhle malými dětmi mám sedět doma. Podotýkám, že to bylo vloni v létě a synovi je 8 a dceři 3. Rok už chodím do práce a když jsem byla s dětmi doma, nesnášela jsem sešlosti maminek na hřišti a řeči typu: kde jste rodila, odkdy se přestaly počůrávat, jak dlouho jste kojila atd. Dost se dětem věnujeme, od mala byly hodně šikovné, ale je to naše věc a kdybych věděla, že někde budou zlobit, tak je tam neberu.
pohodarka: no konečně nás někdo přivede na pravou cestu, když jsi sem zavítala