Kdo by si občas nepostěžoval na šéfa? Bez nadsázky se dá říct: Dobrý šéf či šéfka nad zlato! Ideální pochopitelně je, když se vám alespoň z větší části daří oddělit práci od soukromí. Jenže... Co když vyfasujete šéfovou, pro kterou je obojí totéž?
Je tomu asi osm let zpátky, kdy jsem pracovala ve vydavatelství, do kterého nastoupila nová vedoucí marketingového oddělení. Byla mladá, hezká a plná kreativních nápadů. Vycházely jsme spolu dobře, protože jsme si na rozdíl od ostatních kolegů byly věkově nejblíže, a dokonce jsme zjistily, že pocházíme z měst, která od sebe dělilo jen pár kilometrů. Po roce ale Lenka dostala lepší pracovní nabídku a vrátila se zpátky na rodnou Moravu.
Navíc by nehnuly ani prstem!
Občas jsme si ale vyměnily e-mail, a když měla cestu do Prahy, zašly jsme na kafe. Při jednom takovém si mi postěžovala:
„Tak si představ, co mi ty ženský udělaly! Normálně všechny do jedné daly výpověď!“ zlobila se na své nové, a tehdy už vlastně i bývalé podřízené.
„Jak to?“ divila jsem se. Lenka totiž ve svém novém postu marketingové ředitelky nebyla ani dva měsíce.
„No, protože jsou líné jak veš! Byly zvyklé si to tam odkroutit těch svých osm hodin, mezitím několikrát prostály půl hodiny v kuchyňce na drbáníčku u kafíčka, pak se pod stolem přezuly z papuček do botiček a nazdar hodiny, tradá domů!“ vysvětlovala mi rozhořčeně. „Když po nich chceš cokoliv navíc, začnou házet kyselé ksichty a brblají, že prý tohle není v jejich popisu práce!“
„Hm,“ krčila jsem rameny. Co na to taky říct, že? Maximálně jsem mohla popřát, aby se jí brzy podařilo vyprázdněnou kancelář zaplnit novým týmem.
Tehdy byla Lenka ještě svobodná, bezdětná a velmi zapálená pro práci. Dnes má miminko, je doma na mateřské a má úplně jiné starosti. Ale to není podstatné. Vzpomněla jsem si na ni nedávno, když jsem podobný příběh slyšela od někoho jiného a z jiné, tedy z té opačné strany.
Nechápe, že máme rodinu!
Paní Jitka (43), rodinná známá, pracuje už mnoho let u stejného zaměstnavatele. Jako „mazačka“ už i ona v práci zažila pár otřesů, ať už mezi kolegy, nebo na vedoucích místech, sama si ale nikdy na nic nestěžovala. Donedávna totiž měla nadřízeného, který se těšil oblibě u celého pracovního týmu. Vše se změnilo, když odešel do důchodu a na jeho místo nastoupila nová šéfová. Třicetiletá, bezdětná a velmi ambiciózní slečna se podle Jitky už po pár týdnech stala noční můrou všech svých podřízených. Rozhodla se totiž úplně změnit pracovní režim, a to pochopitelně tak, aby co nejlépe vyhovoval jejímu životnímu stylu. Zatímco Jitka a její kolegové byly zvyklí začínat pracovat už v sedm, jejich nová šéfová začátek pracovní doby posunula na desátou.
„A nejvíc napilno má pochopitelně před koncem pracovní doby. Je sice pravda, že ona sama v práci zůstává někdy až do večera a píle se jí nedá upřít,“ uznává Jitka, ale vzápětí dodává, že je to určitě tím, že šéfová prostě na práci nic jiného než samotnou práci nemá. Navíc se prý chová arogantně a nálady se u ní střídají jako aprílové počasí, což ještě víc nahrává těm, kteří ji mají za „frustrovanou starou pannu“.
Jitka je podruhé vdaná a kromě devatenáctiletého syna Lukáše má ještě desetiletého školáka Jirku, kterému se chce pochopitelně ve volném čase věnovat. Kolegyň s dětmi je však v práci víc, není proto divu, že si novou šéfku příliš nezamilovaly, a některé dokonce přemýšlí o výpovědi. Jitka se ale rozhodla, že s šéfovou zkusí promluvit.
„Snažila jsem se jí situaci vysvětlit. Od té doby je to trochu lepší. Už nás tolik nepéruje a „neožívá“ tolik před koncem pracovní doby, ale pořád je mezi námi napětí. Asi to chce ještě čas,“ říká Jitka.
Chyba může být na obou stranách
Co s tím? I když jsou si obě situace až neuvěřitelně podobné, jednotné řešení určitě neexistuje. Vysvětlit bezdětnému, svobodnému a do práce zapálenému člověku, jaká to je nádhera vyrazit si o víkendu na rodinný výlet, nebo co je to občas za nervy pomáhat dětem s úkoly do školy, není jen tak. Člověk bez závazků, zvyklý soustředit se jen na vlastní práci, pro zaměstnance-rodiče může mít vždycky méně pochopení. Rozhovoru na toto téma z očí do očí se přesto nebraňte. Můžete se pochopitelně ohánět zákoníkem práce o přesčasech, nebo takzvaně „rebelovat“, ale v tom případě si buďte jistí, že až dojde na snižování stavů, budete mezi prvními na řadě.
Důležité podle psychologů je zbavit se předsudků vůči druhému a snažit se vcítit do jeho situace. Pokud jste si jisti, že své pracovní povinnosti odvádíte dobře a svědomitě, nebojte se šéfce vysvětlit, že práci máte rádi a baví vás, ale máte určité závazky i vůči rodině a potřebujete se proto domluvit na nějakém kompromisu. Takový rozhovor je dobrý už jen proto, že vaše bezdětná šéfová si vaši druhou pracovní směnu doma (s dětmi a domácími pracemi) nemusí vůbec uvědomovat. Popřípadě může předstírat, že si to neuvědomuje. Pokud se však situace ani po vzájemné rozmluvě a stanovení si pravidel nezlepší, nezbude vám než zvážit, zda není lepší poohlédnout se po práci jinde, dokud si ještě sami sebe vážíte. Pracovní šikana, ať už ze strany nadřízeného, nebo kolegy, vám může způsobit nejen stres, ale i trvalé psychické a zdravotní problémy, které určitě není radno podceňovat.
Nový komentář
Komentáře
Karo Líná — #4 Tak s tím naprosto souhlasím.
Podle toho článku by jeden usoudil, že kariéristi jsou výhradně lidi mladí, svobodní a bezdětní a že jen ti, co mají rodinu, odmítají dělat přesčasy. To je ale naprostej nesmysl
Je to čistě kus od kusu, znám kariéristky, co mají dětí i několik, a přesto je pro ně prioritou práce a jsou schopny v ní trávit většinu svýho času a buzerovat všechny okolo. K dětem si platí chůvu nebo je doma manžel.
Naopak jsou svobodní bezdětní, co se na přesčasy vyfláknou, protože práce pro ně prioritou není, mají ji jenom za účelem obživy, a ve volným čase se dovedou zabavit mnohem líp než pobytem v práci
Doufám, že se autor článku nedomnívá, že lidi bez rodin nemají ve volným čase co dělat, tak jsou radši v práci, protože to skoro tak vypadá
Možná takový jsou, ale rozhodně jich je minimum. Na světě je tolik krásnějších věcí než zaměstnání. Vlastně ...... skoro všechno je krásnější.
Dobrý manažer umí využít vlastnosti svých podřízených k co nejlepšímu výsledku celku, ale nepředělává je k obrazu svému. Samozřejmě za předpokladu, že ti lidé svoji práci umí a že jsou ochotni pracovat. Tedy - flexibilnější musí být manažer, jinak si na manažera jen hraje a měl by jít dělat něco jiného, třeba trenéra psů. Mám-li podřízeného sovu, tak nebudu svolávat poradu na osm ráno, protože z něho nic rozumného nevypadne. Má-li někdo malé děti, které musí odpoledne vyzvednout ze školky, tak mu nebudu zadávat nárazovku ve tři odpoledne, ale zadám ji někomu, kdo toto omezení nemá. Je jen málo firem, kde je nutno udělat úkol dvě hodiny po zadání, ale v takových se s tím musí počítat a musejí se do týmu vybrat i lidé, kteří jsou časově flexibilnější. Není nic horšího než tým úplně stejných lidí, je to velmi nepodnětný stav pro jakoukoliv práci, která vyžaduje tvůrčí přístup. Ti lidé se nemají čím obohatit, nepřinášejí si nic nového.
Asi mám "kliku" - se všemi nadřízenými jsem dosud vycházela a vycházím v pohodě - a to už pracuji přes 33 let. A to jsem měla nadřízené jak ženy tak muže, a v různých věkových kategorií - o hodně starší ode mně - předdůchodový věk při prvním mém nástupu do zaměstnání, tak i o dost mladšího věku ( v současné práci).Když jsem měla dceru v jeslích později v MŠ či v družině - dělala jsem na zkrácený úvazek - ale práci jsem musela udělat stejně jako bych dělala na plný, akorát za menší mzdu. Chce to toleranci na obou stranách a samozřejmě odvádět svou práci co nejlépe.
je pravda, že starší lidé mají většinou problémy, když po nich šéf chce práci navíc, naučit se nějakou jinou činnost,... mě např. vadí taky, když musím v práci zůstat déle, protože musím vyzvednout dceru z družiny. nikdo jiný to neudělá. ale vždycky záleží hlavně na lidech. a je jedno, jestli je to šéf nebo kolegyně. protiva nebo drbna - je to očistec, ať je v jakékoli pozici
