Světový unikát Kamencové jezero: příště řízek a ucpávky s sebou!

Když je vedro, ze všeho nejraději se jezdíme koupat a relaxovat u vody. Poslední letní měsíc se ale většina vodních nádrží kazí a hrozí nebezpečné sinice.

Nalákáni televizní chválou jsme prostudovali výhody chomutovského jezera, které si prý v léčivých účincích nezadá s Mrtvým mořem a rozhodli se vyzkoušet jedinou nejen sinic, ale sebemenších známek života prostou sladkovodní plochu na celém širém světě. Co na tom, že není za humny, jako naše oblíbená pískovna ve Lhotě, ve které jsem prakticky vyrostla - zážitků si člověk přece váží tím víc, čím méně jsou dosažitelné.

U vchodu do areálu jsem se dala do řeči s moc příjemnou místní paní. Ta se spolu s kamarádkou smála a divila se, že k nim jedeme až z Prahy.

Fotek je na internetu pomálu, tak mi trošku spadla brada, když jsem zaznamenala hned za jezerem pyšně se tyčící obrovské paneláky a megamnožství dětiček skotačících na jistě velice vyvedených vodních i jiných atrakcích.

Nevadí, zkusíme holt inzerovanou nudi beach, co dělat... jenže tam zas nebyla pláž pro změnu vůbec žádná a přístup do vody pouze v botách. Tak jsem tam jen mobilem vyfotila typické hnědavé kameny, dle kterých jezero získalo svůj název (a kupodivu nedostala „po d.....e“ - Anai, jsi sice novinářka, ale mezi naháči se přece nefotí, fuj!):

A jelikož hlučící dětičky rozhodně neslibovaly relax pro dva přepracované workholiky, a stejně jsme už měli hlad, vydali jsme se na druhou stranu jezera, kde se nacházela menší pláž a tušili jsme tam nějaké restaurace. Hlavně však odtud nebyly vidět chomutovské věžáky.

Sotva jsme se přiblížili, zaslechli jsme výrazné „duc duc“... Aha, nejen restaurace, ale také letní kino s živou hudební produkcí. Když techno vystřídaly stravitelnější romské melodie (abychom snad nezapomněli, do jaké části české republiky jsme zavítali), rozhodli jsme se neutéct, ale zalehnout na travičku, stranou největšího dětského vodního dovádění. Voda byla trošku studená a pískem zkalená, ale zvláštně páchla, úplně jako termální prameny, a tak člověk uvěřil, že je skutečně léčivá. Ráno prý je průzračná, pravila ta milá paní.

Jelikož na dece dlouho nevydržím, partner mě požádal, zda bych nezašla do nedaleké restaurace s dřevěnou teráskou nad vodou zamluvit stůl „tak za půl hodinky“, že si dáme nějaké dobré „papu“. Když jsem přišla na místo, musela jsem se smát: Nešlo o restauraci, ale o okénko s nápisem „Výdejna jídel“, nabízeli jen hotovky a la školní jídelna a ještě zřejmě předem obyvateli kempu objednané. Na okénko stála fronta dobře na hodinu. Vedle ještě jedno občerstvení, ale opět obsypáno. Zeptala jsem se slečny v obchůdku s opalovacími krémy, zda v areálu nevedou „něco pořádnějšího“. Poslala nás do hotelu Golf.

Narazili jsme na masivní mříže - turniket na naše karty nereagoval.

Slečna v kukani nejdříve nevypadala, že nás do restaurace vůbec pustí, ale nakonec nám na ruku navlékla růžové papírové náramky a ptala se, jak dlouho se venku zdržíme. Jsem absolutně nekonfliktní osoba, ale když mně některé věci vadí, tak dávám průchod svému temperamentu, a navíc prý zvyšuju hlas, což si neuvědomuju, protože navíc moc dobře neslyším. Zřejmě nás o to lépe uslyšel personál v baru venkovní pizzerie a pocítil nedůvěru. Přítel mi později naznačil, že mě zřejmě považovali za problémovou občanku, se kterou se v těchto krajích bezproblémoví občané běžně setkávají.... Ano, i to je možné!

Venkovní posezení s barem přímo lákalo:

Usedli jsme, číšník přinesl jídeláky, ale nezeptal se, co si dáme k pití. Za 5 minut přišla ke stolu servírka a sdělila nám, že si nemůžeme objednat, neboť hotel je plný hostů a kuchyně nestíhá. Nevěřícně jsem na ni zírala:

„A to jako vůbec NIC? Jako ani něco malého?“
„Ne.“
„Nebo studeného...? Prostě NIC? Ani třeba za hodinu...?“
„Ne.“
„To nemyslíte vážně...!“

Nechtěla jsem se vzdát, zvláště poté, co jsem zjistila, že její kolega úplně normálně rozdává jídelní lístky, roznáší lákavě vyhlížející talíře a pití okolním hostům. Šla jsem k němu a ptám se, jak to, že „oni ano“ a „my ne“.

„Ale oni si objednali pizzu!“
„Ale my bychom si přece taky klidně dali pizzu!“
„A proč jste to neřekli?“
„Nikdo nám jí nenabídl!“

Začala jsem se samozřejmě tvářit ironicko-šokovaně a můj hlas nebyl určitě nejklidnější... Číšník se ušklíbl, přestal si mě všímat a dál roznášel dobrůtky zřejmě privilegovaným hostům, mezi něž jsme evidentně nepatřili.

Přítel, který mezitím nenápadně prošmejdil vnitřek hotelové restaurace (objevil asi 4 hosty), pravil, že odcházíme, a já pořádně rozčilená poskakovala okolo něj a vykřikovala, že jsem slyšela, že na venkově Pražáky nemají rádi, že se jedná určitě o diskriminaci a že to tak nenechám a napíšu to do ženy-in!

Najednou proti nám vyrazil z hotelu vedoucí a začal se KONEČNĚ vlídně tázat, cože se stalo, a svým KONEČNĚ profesionálním přístupem nás vrátil zpátky ke stolečku a prohodil pár slov u baru s číšníky. Ten přišel, nabídl a ihned dokonce i přinesl žádané nápoje (kopla jsem do sebe na uklidnění kupodivu kvalitní vínko) a pak jsme si nejméně hodinku počkali na svou pizzu, hladově sledujíce, jak číšníci roznášejí jídlo všem okolo.

Radši jsem mlčela. Po částečném vítězství se mi boj vzdávat nechtělo a vystát frontu dole v občerstvení ještě méně.

Když jsme o dvě hodiny později koupací areál opouštěli, byli jsme u vchodu svědky doslova krvavého incidentu, kdy jakýsi mladík(ci) napadli jakéhosi muže ... řev, afekt, hádka... Kdo ví, jak to bylo... každopádně jsme s úlevou sedali do auta a říkali si, „jiný kraj, jiný mrav“.

A druhý den jsme se vděčně vydali na koupaliště ve Lhotě, kde sice není taky „pořádná hospoda“, ale kde známe každý stánek a kde nám Rusové urožní šašlik, na který si tradičně vystojíme „jenom“ dvacet minut.

Myslím, že jsme z dalších objevných cest po nových koupalištích nadosmrti vyléčeni!