Dobrý den, když pročítám všechny zveřejněné tajemné příběhy, vzpomněla jsem si také na jeden, který se mi stal.

Jednou v noci jsem se probudila s obligátním nutkáním jít na záchod. Moc se mi nechtělo z teplé postele, ale nedalo se nic dělat. Pomalu jsem se potmě šourala naším domem, který býval zemědělskou usedlostí, až na verandu, kde máme záchod. Když už takhle v noci "musím", tak jdu skoro poslepu, nesvítím, pomalu ani oči neotvírám. Když jsem za sebou zavírala dveře od záchodu, tak mě najednou napadlo, jaké je vlastně venku světlo. Trochu jsem se probrala, mrkla na hodiny - bylo půl druhé v noci. Poodhrnula jsem záclonu a venku bylo tak divně jasno, že jsem viděla i drobný písek uprostřed dvora. Hned jsem se podívala, jestli nesvítí měsíc. Ten totiž někdy tak jasně osvětluje, ale nezahlédla jsem ani hvězdičku, natož měsíc. Chvíli jsem zaraženě civěla ven, napadlo mě – mimozemšťani, ale pak jsem se tomu zasmála, pomyslela si něco o zblbnutí a vydala se zpět. V duchu jsem si vzpomněla, jak jsme se dříve se sestrou strašily a dokázaly se dokonale vybláznit. Nicméně zpět jsem se už tak nešourala.

Zalezla jsem pod peřinu, upravila si polštář, a když jsem se otočila zpět, zůstala jsem jako opařená. U mé postele stála bílá žena. Byla úplně celá bílá, jakoby v plášti s kapucí, ale obličej jí nebyl vidět. Byla skoro jako rozmazaná nebo možná v oparu. Začala na mě mluvit. Posléze si ke mně sedla na postel. A pořád mluvila, pak i já mluvila. Jsem si jistá, že jsme spolu diskutovaly. Cítila jsem, že mi říká důležité a zajímavé věci, udivující, šokující, překvapivé i příjemné. Porovnávala jsem to podle toho, jaké jsem měla pocity. Najednou jsem se začala pomalu probírat. Jako když se ráno probouzíte. Pomalu jsem se probrala do přítomnosti, stála jsem vedle postele, nikde nikdo, ticho, tma. Na budíku byly tři hodiny. A také tam byl můj chrápající manžel. Okamžitě jsem se na něj vrhla s palbou otázek. Chtěla jsem vědět všechno. Co jsem říkala, o čem jsme mluvily. Já jsem si totiž, ke své hrůze, nic nepamatovala. Říkala jsem si, že to není možné, že si nic nepamatuji a že by on nic neslyšel. Vždyť jsme podle budíku spolu nejméně hodinu mluvily. Bylo to skličující. Koukal na mě, jako jestli nemá zavolat Dr. Chocholouška.

Nakonec jsem to vzdala, ale dlouho jsem to nemohla vytěsnit z hlavy. Kdoví, co mi říkala, jakou cenu to mohlo mít pro mě nebo pro kohokoli jiného, a vůbec co byla ta žena zač a jestli se třeba někdy ještě vrátí. Teď už se tomu zasměji, jsou to už tři roky, ale ty otázky mám v hlavě pořád.

Reklama