Svěřte dítě do výchovy kočkám!

Než jsem se dala na čistokrevné kočky, vyrůstala jsem na kočkách prachobyčejných. Jako dítě jsem se zaslepeně domnívala, že každé kotě, které jsem k velké radosti svým laskavým rodičům přitáhla domů, vychovám k obrazu svému.

Časem jsem od této myšlenky nejen upustila, ale smířila se s faktem, že kočky velice nenápadně, leč efektivně a důsledně vychovaly mě. Jsem jim vděčná.

Každá byla osobností a každá mi mnoho dala. Mohu s odpovědností říci, že jsem pochopila, že knihy, kde autoři hovoří o kočičí povaze jako o něčem, na co je nějaká norma, se mýlí. Není kočka jako kočka.

Chcete-li zocelené a zkušené dítě, svěřte jeho výchovu kočkám!

Macek

Našla jsem ho za samoobsluhou v hromadě krabic. Zamilovali jsme se na první pohled.

Okamžitě jsem poznala, že se jedná o kočičího hrdinu, který prošel s vítězným praporem mnoha bitvami.  

Jeho hlava vypadala, jako by ji někdo strčil do svěráku a pak do ní mlátil kladivem.

Uši zase působily dojmem, že mu je někdo důkladně opracoval nůžkami na plech. Byl to miláček.

Spal se mnou v posteli od prvního dne. Dostala jsem svrab.

Můj tatínek ho ohodnotil jako Bostonského strhávače býků a maminka strávila mnoho času u veterináře, když se ho snažila k jeho nelibosti učinit zdravotně nezávadným.

Zažili jsme spolu hodně legrace. Díky němu jsem pochopila, že kočičí dámy s dlouhými jmény mají nejraději právě takové hrdiny. Byla jsem na něho hrdá, že si zrovna takovou vybral.

Byla sousedky z domu. Jmenovala se Anael z Královské zahrady a měla rozpláclý obličej (ta kočka), jako by také někde bojovala. Nejspíš s lisem.  

Na rozdíl od sousedky měla z koťátek od Macka radost a starala se o ně, jako by byly z bavlnky. Nevím, proč paní Stehlíková plakala.

Pusinka

Tak tu jsem si dovezla z Beskyd. Strašně ráda si hrála, že je moje dítě. Nechala si klidně navléci šatičky pro panenku, přičemž "seděla a s debilním výrazem v obličeji sledovala okolí".

Dokonce, když jsem ji vyndala z kočárku a postavila na zem, upadla jako špalek na bok a dělala, že spí. Byla to i akrobatka.

"Jediným mocným skokem" z kočárku se dokázala ještě ve vzduchu bravurně "vyvléknout z čepičky, zástěrky" i ponožek najednou.

Díky ní vím, že člověk si nehraje s kočkou, ale ona s ním.

Pusinka často podlézala pod plotem. Chtěla jsem jít také tamtudy.

Po té, co jsem ani po hodině nedostala hlavu z prostoru mezi spodkem plotu a chodníkem, zavolal tatínek souseda.

Pusinka jejich snahu vydolovat moje tělo a neoddělit mi hlavu od trupu bedlivě sledovala. Vím, že mi fandila, ale nebylo to nic platné. Museli plot obřezat. Nebyl to náš plot.

Díky tomu vím, že kočka je mnohem placatější, než vypadá.

Šušara

Jen jednou jsem byla na pionýrském táboře. Nebýt paní, která na okraji vesnice vlastnila soukromý útulek, ani by se mi tam nelíbilo.

Naštěstí mě brzy poslali domů.

Po té, co jsem se dvakrát ztratila a dvakrát mě našli na dvoře zmíněné paní, mezi olezlými matracemi, starými hadry a desítkami koček, jsem dostala od vedoucí domácí vězení.

Psychicky mi to nesvědčilo. Měla jsem horečku, blechy a stále jsem plakala.

Zavolali mojí babičce, protože rodiče nebyli doma. Musela pro mě přijet. Stihla jsem si od té paní vzít Šušaru. Neodjela bych bez ní.

Šušara neměla ráda babičku. Dokazovala to tím, že tři dny zarputile kakala do její postele, a pak se ztratila. Tedy Šušara. Babička ztratila jen potřebu mě pár měsíců vidět.

Šušara mě naučila, že kočky nerady mění místo bydliště, a to i když jste jim sympatičtí.

Měla jsem jako dítě ještě hodně koček, které mě naučily hodně věcí.

• Například jsem pochopila, po té, co jsem si skokem ze střechy kůlny zlomila zápěstí, že když spadnete na všechny čtyři po vzoru své kočky, poletíte mnohem rychleji.
• Že kočku netřeba zachraňovat skokem do požární nádrže, zvláště, když neumíte plavat, protože ona to, ač nerada, dokáže.
• Že kočka se s vámi nebude koupat ve vaně bez toho, abyste neutrpěly tržné rány na rukách, stehnech, obličeji, břiše a hrudníku.
• Že kočku nelze vozit na kole vepředu v košíčku. A to ani když ji tam v zájmu její bezpečnosti připevníte vodítkem bez toho, aby se ona v minutě nezmítala podél kola a vy jste z něho nárazem do zaparkovaného auta neměli osmu a na hlavě bouli zvící velkosti kachního vejce.

Nehádejte se se svojí kočkou

Teď už jsem veliká a kočky ctím jako bytosti moudré, znalé fyzikálních zákonů stejně dobře jako psychologie.

I kdybyste se sebevíc snažili, nepřesvědčíte kočku o své pravdě. Naopak ona nevyvine zdaleka takové úsilí a přesvědčí vás, že pravdu má ona.

Můžete své kočce klidně vynadat. Můžete jí něco zakázat. Ovšem počítejte s tím, že jakmile se otočíte, půjde a dokončí, co začala.

Kočka má vždycky silnější důvod pro to, co musí udělat, než vy pro to, že to dělat nesmí.

Mnohem menší cestou odporu půjdete, když přijmete fakt, že vy jste si nepořídili kočku, ale že kočka si pořídila vás.

Ať už je kočka Britská, Siamská, Angorská, nebo je ze skladu v samoobsluze, vždy nám bude v tom lepším případě rovnocenným partnerem, může nás mnohému naučit a její názor je potřeba brát vážně.

Člověk nevypadá důstojně, když se fialový vzteky válí jako žemle v rozlité svíčkové. Naproti tomu kočka sedící v té chvíli na skříni a majestátně si olizující packy ano.

Myslíte, že kočky se nesmějí?

A už jste se někdy zkusili prudce otočit, když to vaše kočka nečeká?