Dobrovolně začala medička pomáhat už 16. března, tedy ještě před oficiálním nařízením pracovní povinnosti studentům pátých a šestých ročníků medicíny, které podle ní ani nebylo potřeba. „Z mého pohledu šlo o prázdné populistické gesto, protože v té době už velká část mediků někde působila nebo byli minimálně na nějakém dobrovolnickém seznamu a čekali na další pokyny,“ poznamenává Lenka Karahutová.

Foto: archiv Lenky Karahutové

Zatím si podle ní mohou dobrovolníci místo svého působiště sami vybrat a některé nemocnice mají dokonce plno, takže další studenty nechtějí. Dá se však očekávat, že pokud se situace zhorší, budou využití i čekající studenti medicíny a ti budou na pracoviště následně přiřazení náhodným způsobem. Jakým přesně se zatím neví.

Lenka dobrovolničí v Krajské nemocnici Liberec. Nejprve pomáhala v tirážovém stanu, kde se ještě před vstupem do nemocnice pacienti třídí na rizikové, potenciálně rizikové a nerizikové podle příznaků, cestovatelské anamnézy a nedávných kontaktů.

„V momentě, kdy dorazili i studenti z nižších ročníků, nás starší přeřadili na oddělení přímo v nemocnici, protože v tirážovém stanu je méně složitý provoz. Já jsem momentálně na trauma emergenci (úrazová ambulance, pozn. redakce) a náplní mé práce je se hlavně seznámit s chodem oddělení, abych byla připravená, kdyby se celá situace ještě zhoršila a medici by museli doplnit chybějící personál. Každý den vypadá trochu jinak, ale většinou je to sesterská a ošetřovatelská práce. Zapojují nás ale i lékaři a pod jejich dohledem vyšetřujeme pacienty, šijeme jim rány nebo asistujeme na sálech,“ popisuje mladá žena.

Do nemocnice dochází na sedmi až osmihodinové směny, čtyři až pět dní v týdnu bez nočních. Stává se ovšem, že zůstane v nemocnici déle, protože chce personálu pomoci a také se toho co nejvíce naučit. Držet krok s lékařem je totiž pro medika velmi těžké.

„Bohužel obecně platí, že během studia medicíny převládá teoretická výuka a praktické dovednosti nám proto dost chybí. Medicína je vlastně řemeslo, takže nějaký čas trvá, než to člověk takzvaně dostane do ruky. Je nereálné si myslet, že bychom se mohli přiblížit úrovni lékaře s dlouholetou praxí. Na druhou stranu celá tato krizová situace je pro nás skvělou příležitostí, jak se v praxi zlepšit,“ uvádí medička.

Ta zároveň oceňuje, že liberečtí lékaři se snaží studenty co nejvíce zapojit a co nejvíce jim ukázat. I přes narůstající nejistotu, kterou s sebou přinášejí nová a nová opatření, se všichni snaží zůstat v pozitivní náladě a udržet si úsměv na tváři. Přispívají k tomu i někteří pacienti. „Utkvěl mi v paměti jeden muž, který neměl roušku, a tak přišel ve staré armádní plynové masce. Tento pán nám jednoznačně zpestřil den,“ vzpomíná Lenka Karahutová.

V liberecké nemocnici podle ní není díky omezení provozu a včasné reakci nemocnice úbytek profesionálních zdravotníků zatím tak patrný. Každý se tam ale připravuje na různé děsivější varianty, kdyby došlo k nejhoršímu.

Osobní situaci Lence ztěžuje nejen odložení státnic na neurčito, ale také to, že pochází ze Slovenska a většinu rodiny má za hranicemi. Je ráda alespoň za to, že těsně před začátkem karantény stihla rodinu navštívit. Počítá s tím, že se nyní na Slovensko delší dobu nedostane. Přesto neztrácí optimismus.

„Je až neuvěřitelné, jak nás tato situace spojila. Je vidět, že se všichni snaží pomoci, jak mohou. Je úplně jedno, jestli pomáháte v nemocnici, šijete roušky, pohlídáte děti sousedce nebo jen donekonečna připomínáte seniorům, aby raději zůstali doma. To vše má obrovský smysl. Pevně věřím, že za deset let budeme s hrdostí vzpomínat, jak jsme současnou situaci zvládli,“ uzavírá.

Reklama