Přečtěte si úvahu nad dětstvím dnešních dětí a zamyslete se nad tím, který přístup je lepší. Nechat je jejich zálibám, nebo jim život organizovat?

kid

Když jsem byl malý, přišel jsem ze školy domů, když moje maminka ještě byla v práci. Hodil jsem tašku na verandě do kouta, převlékl se do tepláků, udělal jsem, co jsem měl za úkol. Nakrmit králíky, slepice, v zimě zatopit a nanosit uhlí, a pak jsem zmizel ven.

Někam na hříště, do lesa, k vodě. A doma jsem se ukázal k večeři. Pionýrská organizace byla na naší základní škole čistě formální organizací, která vyvíjela činnost pouze schůzováním jednou za čas, a na jiné kroužky jsem nechodil. Neměl jsem potřebu a maminka mne k ničemu nenutila.

Nyní, v dospělosti, jí to mám trochu za zlé, neumím hrát na žádný hudební nástroj, nedělal jsem žádný sport, ale místo toho mám úžasné vzpomínky na naši vesnickou partu, na čas strávený u vody, na poflakování se okolím, na lumpárny, na pocit svobody, který jsem v té době zažíval.

Nyní jsem otcem, nežijeme na vesnici a neumím si představit, že bych své děti nechal přijít ze školy domů a vypustil je na ulici. Zvlášť nejmladší má zorganizovaný čas velmi důkladně. Hokejové tréninky, dramatický kroužek ve škole, keramika, hodiny hry na dudy, zkoušky v hudebním souboru, kde hraje a zpívá, zápasy.

V hlavě to mám srovnané. Vím, že kdybychom mu ten čas nezorganizovali, jeho jedinými činnostmi by bylo hraní her na počítači a sledování televize. Ven bych ho v pražském Karlíně samotného nepustil. Bál bych se, že ho nějaký nepřizpůsobivý mladý občan okrade, nebo ho zmlátí. Bál bych se, že ho něco přejede, nebo mu nějaký úchyl ublíží. Je mu deset.

Všechny aktivity, které dělá, dělá rád. Tedy tvrdí to. K hokeji jsem ho přivedl, a vůbec neřeší, že by ho neměl hrát. Hru na české dudy si vybral k našemu překvapení sám a jeho věta: „Co jste to za rodiče, když mě nechcete nechat hrát na dudy!“ mi bude znít v hlavě do smrti a pokaždé mi vykouzlí úsměv na rtech.

Když tak nad tím ale přemýšlím, mám dojem, že jeho dětství je úplně jiné než mé. Zažívá zcela jiné zkušenosti a říkám si, zda o něco nepřichází. O něco důležitého, o ten pocit volnosti a svobody, který dodnes velmi miluju. Zažívám ho na cestách, v mrazivých pustinách, ve vysokých horách a ve vzpomínkách na dětství.

Vím jedno, já bych jeho dětství bral, ale vím, že by mi tam něco chybělo. Otázkou je, co by si vybral on, kdyby věděl to, co já.

A hlavně: Co je pro naše děti lepší?

Já si myslím, že vím, a proto své děti vychovávám tak, jak je vychovávám, ale někde hluboko vzadu sedí otázka. Je to tak správné a dobré?

I to je součástí dnešního tématu dne. Své názory pište na e-mail

redakce@zena-in.cz