Svatba. Pro někoho nejkrásnější den v životě. Pro někoho trápení. Záleží na tom, čí svatba to je. Jaké to je, když se vám vdává nejlepší kamarádka a vy jste stále svobodná? A přesto, že vám to slíbila, nejste její svědkyně.

 

Jana byla moje nejlepší kamarádka od patnácti let. Seděly jsem v jedné lavici celé roky na gymnáziu. Spolu jsme prožívaly první lásky a zklamání, diskotéky, zábavy, večírky. Bydlely jsme v jiných městech 12 kilometrů od sebe, ale o víkendech jsme u sebe přespávaly, dělaly jsme si vzájemné alibi nejdříve před rodiči a později i před partnery. Vždycky mi pomohla, když jsem ji potřebovala, ani po střední škole jsem neztratily kontakt a stále se setkáváme. Slíbily jsme si, že jednou si půjdeme na svatbu za svědky. Když nám bylo16 let, předpověděla jsem jí, že si jednou vezme za muže Zdeňka, našeho spolužáka. Nevěřila a uzavřely jsme spolu tehdy dost šílenou sázku. O dva roky později, na maturitním plese, spolu začali chodit. V sobotu jsem jim byla na svatbě.

 
Ale nebyla to jen radost. Když mi Jana oznamovala, že se bude vdávat, měla jsem radost a na sliby jsem si ani nevzpomněla. O několik měsíců později, když jsme seděly u sklenky vína, jsem se jen tak náhodou zeptala, kdo jde za svědka ženichovi Zdeňkovi. Odpověděla, že jeho nejlepší kamarád, náš spolužák z gymplu. Tehdy mě napadlo zeptat se, kdo jde za svědka jí. Očekávala jsem automatickou odpověď, že bratr. Ale odpověď mi vyrazila dech. Její kamarádka z vysoké školy, které byla taky za svědka na její svatbě. Od té doby jako by mezi námi vyrostla nerozbitná zeď. Nedokázala jsem svoje pocity ovládnout, zvláště potom, co mi řekla: „Já vím, že jsme si to slíbily, ale…“ Rychle jsem se vymluvila na bolest hlavy a odešla. To „ale“ mi od té doby vrtalo v hlavě. Má mě snad ráda míň? Nezáleží jí na mně, po tom všem, co jsme spolu prožily? Pozvala by mě vůbec na svatbu, kdybych o ní pořád nemluvila? Copak pro ni už tolik neznamenám?

Přišla rozlučka se svobodou a na ní všetečné otázky bývalých spolužáků: „Proč nejdeš Janě za svědka? My jsme mysleli, že to budeš ty.“ Já taky.

Potom jsme se asi měsíc neviděly, ona měla moc starostí se svatbou a já byla moc zklamaná a nešťastná, že jsem „až druhá“.

 

Ráno v den svatby jsem byla u Jany doma už v devět hodiny. Uklidňovala jsem ji a přebírala úkoly co kam zanést, co zařídit, zorganizovat. Svědkyně se ozvala, že bude mít zpoždění. Jana se mě zeptala: „Máš tady občanku? Kdyžtak ji zastoupíš?“ Svitla mi naděje. Svědkyně ale přijela včas. Začínala jsem ji nesnášet.


Na svatbě to bylo ještě horší. Pořád si mě s ní pletli. Nejdříve si mě spletla Janina babička: „Tak vy jste měla svatbu v prosinci? Vám byla Janička za svědka, že? No to je hezké, že jste spolu stále kamarádky.“  Při házení svatební kytice, kdy se všechny svobodné dámy měly postavit do řady, mě odchytil její strýc: „Kampak, vy jste přece taky vdaná!“  Nejen neustálé opakování toho, že jsem i přes pokročilejší věk stále svobodná, ale i toho, že já nejsem Jany svědkyně, mě zraňovalo.

Litovala jsem, že jsem neposlechla rady kamarádů a na tu svatbu jela. Ale Jana i Zdeněk vypadali tak šťastně. Svědkyně byla v šestém měsíci těhotenství a vyklubala se z ní docela fajn holka. Nemohla ale pít a tancovat, a tak jsem s nevěstou propařila celý den já. Ona šla brzo spát a já se bavila, i když mi srdce krvácelo. Pak jsem se šla projít se svědkem ženicha, naším společným kamarádem. Také se divil, že za svědka nejdu já. Pak mi říkal řadu rozumných důvodů, proč jde ta druhá. Jana byla přece za svědka jí, a tak jí to musela oplatit. Asi má pravdu. Rozum to chápe, srdce se vzpouzí. Ale když jsem viděla, jak Jana září radostí a štěstím, řekla jsem si, že opravdový přítel se oprostí od maličkostí. Pro mě je důležité, že našla někoho, kdo ji miluje a kdo se o ni postará a že jim to vydrží. Pořád je mi sice líto, že jsem byla až „druhá“, ale prožily jsem spolu tolik, že jí to nedokážu mít za zlé. Pořád je to moje nejlepší kamarádka, jenom s malým minusem. 

 

Reklama