Vyzkoušela jsem si obojí, ale ani po těch letech nedokážu říct, co je lepší. Manželství je závazek a už není tak snadné po hádce prásknout dveřmi. Tím spíš, když za nimi žijí vaše děti. Chováte se prostě jinak než za svobodna, problémy musíte řešit, i když to neklape. Volnost je sladká, ale...
Někde jsem se dočetla, že odkládání sňatku je trendem moderní doby. Nesouhlasím a sama jsem toho důkazem (máte-li zájem, čtěte ZDE). Ale na druhou stranu musím uznat, že za mého mládí, řekněme před dvaceti lety, nebylo příliš mnoho perspektiv, jak s životem naložit. Sedět na zadku v jednom zaměstnání, zařídit si rodinné hnízdečko za novomanželskou půjčku a porodit dvě, tři dětičky. Svou roli sehrála i tehdejší morálka. Život na psí knížku byl považován za zvláštní, zatímco dnes je normální.
Dnes se mladým lidem nabízí mnohem více možností, jak studovat, cestovat, budovat kariéru, ale do manželství se nehrnou i z jiných důvodů. Založení rodiny je dnes podstatně nákladnější a znám i případy, že pár má raději dítě za svobodna, protože matka samoživitelka pobírá vyšší sociální dávky. I hypotéku dostane nesezdaný pár bez problémů, tak proč by se hrnul do chomoutu, když mu z toho nekynou žádné výhody.
„Svatba ani doklad o společném příjmení nám lásku stejně nezajistí,“ tvrdí zarytí odpůrci cesty k „oltáři“. Mají pravdu, to jsem tvrdila také, ale čím jsem starší, tím víc začínám pomýšlet na zadní kolečka.V mém věku už to není jenom o lásce, ale o jistotách (i když připouštím, že opravdovou jistotu má člověk jenom jednu).
Dnes už nejsem taková hrdinka a vidím to na spoustě rozvedených žen mého a staršího věku. Žádná z nich o tom sice nemluví nahlas, ale určitě se bojí otázky: Co když těžce onemocním, přijdu o práci, kdo se o mě postará? Kdo se postará o moje děti? Přítel, se kterým momentálně žiju na hromádce?
Myslíte, že je to zbytečné malování čerta na zeď? Když jsem byla mladší, tak jsem si něco takového také nepřipouštěla, ale dnes už na to dívám zase z jiného úhlu. A věřte mi, představa opuštěnosti ve stáří není zrovna příjemná.
Ale i přes všechna pro i proti bych si netroufla nikomu radit. Podle mého názoru je fajn, že dnešní mladí lidé uvažují rozumně, když chtějí mít nejdříve zajištěnou existenci a potom teprve rodinu.
A jak to vidíte vy, milé ženy-in?
Vdát se, nebo žít na hromádce?
Proč se lidé nehrnou do svatby?
Je to móda, nebo sociální důvody?
Je dobré vyzkoušet si manželství nanečisto?
Zkusila jste si to také?
Nebo naopak považujete svatbu za důležitou?
Jaké má dnes manželství výhody?
Mají to dnešní mladí těžší, nebo naopak?
Napište nám své názory, podělte se o zkušenosti a my jedné z vás pošleme dárek!
Nový komentář
Komentáře
jitusha: Nevím, jestli si tohle ještě přečteš - pro jistotu jsem ti poslala vzkaz. Mám úplně stejný problém. Jsem obklopena přítelovým příbuzenstvem, moc sympatičtí mi nejsou - jsou nepřejícní a závistiví, stále mají ten pocit, že musí ostatní něčím "trumfnout". Máme 9-měsíční dceru, jsme spolu 4 roky. Svatbě bych se ani nebránila, z velké svatby mám ale hrůzu. Bohužel přítelova rodina razí takové to heslo "sestřenice pozvala mě, musíme pozvat i my jí"... Nechci na svou svatbu vzpomínat se slzami v očích jen proto, že jsem se nechala do něčeho vtlačit tchýní a tchánem - proto jsem rozhodnuta si prosadit alespoň kompromis.Přítel začíná pomalu přistupovat na variantu rodiče-sourozenci-svědci. Odpoledne grilování s přáteli, na to bych se i těšila :-).Už jsem jednou vdaná byla, nějak to tenkrát nedopadlo - ale líbilo se mi, že jsme měli na svatbě civil a jen dva svědky.
Canadian: mluvíš mi z duše...šaškárna je to na entou, mám to 1x za sebou a stačilo...už nikdy víc bych to neopakovala...všichni čumí, je jedmo jesti 50 nebo 2, a hlavně ty ouření řeči
Canadian:
takhle to před čtyřiceti lety udělal můj táta(s první ženou). Cestou sebrali dva turisty, kteří jim to odsvědčili, a za pár minut bylo hotovo
Vivian: Naprosto Souhlasim
Canadian: I pred temi triceti lety. Sice by na tve rodice koukali jako na vystredni a podivna individua, ale kdyby trvali na svem
Problem je, ze i dnes, vetsinou aspon jeden z paru o tu "saskarnu" stoji.
Karolina*: pred skoro 30 lety? To se mi dost nezda (slo o meho otce
ja nemusim mit kazdou zivotni legraci)
Canadian: Nikdo ti do duse promlouvat nemusi. Staci si rict. Muzes to mit bez projevu, bez hudby, suchych pet minut.
Karolina*: to uz je jedno pred kolika lidma stojis jak cur*k a poslouchas, jak ti nejakej ferda promlouva do duse, ne?
Karolina*: Máš pravdu,jak by mě koukali
muž na na vojně,já se synem.Matka se málem zbláznila,že se musím vdávat.A šla jsem proti proudu,chtěla, abych šla na potrat.Nikdy!Dnes beru vztahy svých kluků jinak a když mi můj syn řekne po 2 letech vztahu,měla jsi pravdu.Oni na to jednou přijdou.Přestala jsem komentovat
Canadian: Saskarna prece neni nutna. Staci dojit na urad se dvema svedky a vykonat.
Meander 153: Pripomnelas mi meho otce, taky smlouval, jestli by to neslo jen nekdoe podepsat
nebyl proti manzelstvi, jen se branil te saskarne. Doslova: budu tam cert vi jak dlouho stat jako neco, co tak dlouho nikdy nestoji 
Bellana: nesneseš dotyk cizího chlapa?Pak máš ráda toho svého.Pořád si myslím,že tělo má svojí paměť,hodně trpělivosti
Moje druhé manželství netrvá ještě ani 3 měsíce, praktické "výhody" nečekám, a pocit je to hezký - po 15 letech vztahu...Jenže rodina s dětmi, to je zcela jiná situace, to bych byla radši vdaná.Je to pro všechny asi jistota...
neta22: Nevdat se, zit na hromadce a mit deti slo v roce 1983 krasne. Akorat to znamenalo jit proti proudu a ne s proudem jako dnes, kdy je to in.
hm, chceme se brát, až přijde dítě. To je bez debaty. Současný stav nám ale oboustranně vyhovuje, spíš se bojím, že s "papírem" to už nebude ono. A vůbec se netěším na svatební přípravu, tyhle ceremonie fakt nemusím
1. Ja jedine vdat se. Ostatni dle libosti.
2. Ze strachu.
3. Moda
4. Podle statistik rozvodovosti zkouseni na necisto valny smysl nema.
5. Nepovazovala jsem to za potrebne.
6. Asi takove jako vcera nebo pred dvaceti lety.
7. Ne, ale nekteri delaji, co muzou, aby to tezsi meli.
Za všechno může předmanželský sex- kdyby baby nedaly (až po svatbě), mohla by být sociální politika třeba protimanželská a většina by byla vdaná
Ano, názory se mění, pozoruju to sama na sobě a někdy se tomu divím. Se svým současným partnerem jsem necelé dva roky, z toho jeden a čtvrt spolu bydlíme. Je to můj třetí vztah. A moje názory se od jeho začátku pěkně posunuly. V prvním vztahu jsem o svatbě vůbec nepřemýšlela, v druhém asi stylem "když mě požádá o ruku, neřeknu rovnou ne, aspoň o tom budu přemýšlet". Rozhodně bych trvala na vlastním příjmení. Teď vím, že toho současného bych si jednou chtěla vzít a jsem ráda, že moje jméno a jeho příjmení k sobě pasují... Zkrátka mám mnohem víc jasno v tom, co je ve vztahu opravdu důležité.
Ad přechozený vztah - tak se podle mě říká tomu, když spolu dospělí pracující lidi (= ne studenti) roky "pouze" chodí, nebydlí spolu. Pak se můžou snadno dostat do situace, kdy mají pocit, že jejich vztah nikam nevede, protože je pořád stejný, nevyvíjí se a je strašně těžké něco změnit. Jsou-li už oba navyklí na svůj životní styl a rytmus, těžko se hledají kompromisy a chce to velkou dávku snahy z obou stran, aby vztah vydržel a vyvíjel se. Pak to může snadno skončit tím, že ta snaha na jedné nebo obou stranách chybí a vztah je takový nemastný neslaný, až se začne zdát, že už to nemá cenu a tak se raději rozejdou.
Manx: Ono je to u nás trochu jinak - já se vlastně nechci rozvádět, to je jen takový stav mysli. Někdo křičí a hádá se, já se uzavřu do sebe a mám zaječí úmysly. Neuteču z mnoha důvodů, nejpodstatnější jsou dva - nechuť k administrativním úkonům a pak, bohužel svého muže miluju, nesnesu dotyk žádného cizího chlapa, byť by byl mladý a krásný. Dnes jsem stará mrzoutice, to je to.
Jsem vdaná přes třicet let. Nebudu tvrdit, že celou tu dobu procházíme růžovou zahradou, ptáčkové cvrlikají a my se k sobě vineme. Fakt totiž je, že kdybych nevěděla, že budu muset podstoupit štrapáci s rozvodem, tak jsem od manžela odešla mnohokrát. Třeba zrovna dnes. Ale takto jsem si to vždycky nakonec rozmyslela, dětem zůstal otec, no, a já si v podstatě tak jako tak žiju svůj život a už se nenechám nutit do věcí, které dělat nechci. Nezní to zrovna romanticky, ale je to tak, že i teď, kdy se zlobím, manžela vlastně opustit nechci, jen bych ráda, aby udělal něco zcela konkrétního, do čeho se mu už několik let nechce.
Takže nevím - manželství ano nebo ne? Co je lepší?