Chodíte do Národního divadla? A viděli jste už někdy naživo proslulou Hynaisovu oponu? Když byl totiž po požáru v roce 1881 tento mladý talentovaný umělec vyzván, aby vytvořil novou oponu, je touto skvělou nabídkou doslova nadšen!
Vojtěch Hynais v té době pracuje jako dekoratér v Paříži a spolupracuje s proslulou porcelánkou v Sèvres. K novému úkolu přistupuje víc než zodpovědně, ostatně výsledek stojí zato. Dost dlouho hledá vhodné modelky, když mu jeho francouzský přítel Puvis Chavannes přivede okouzlující dívku, jejíž matka mu pere prádlo.
Anděl slávy – Génius národa žehnající lidu, to je Suzanne Valadon
Je jí teprve šestnáct let, jmenuje se Marie Valadon. Ta Hynaise natolik uchvátí, že se stane tváří anděla, který se na oponě vznáší. Stála mu modelem i k dalším obrazům (uvádí se například obraz Pravda). V prosinci 1883 se osmnáctileté modelce narodil syn Maurice. Jméno otce ale v křestním listu nebylo vyplněno. Milenců měla Marie nepočítaně a ne bezvýznamných. Prý snad ani nevěděla, který z nich je Mauriceovým otcem. Že by Vojtěch Hynais? V úvahu ale přicházejí i jiní, namátkou Auguste Renoir, Edgard Degas či Henri de Toulouse-Lautrec…
Henri de Toulouse-Lautrec: Portrét Suzanne Valadon
Marie se narodila v roce 1865 jako nemanželské dítě chudé pařížské pradleny. Do školy chodila jen do svých jedenácti let, potom už pracovala. Její slibnou kariéru cirkusové artistky přeruší v patnácti letech pád z hrazdy. Pak se ocitá na Montmartru a rychle zapadá mezi bohémskou společnost výše zmíněných pánů. Stává se vyhledávanou modelkou, ale pro mnohé i něco víc. Henri de Toulouse- Lautrec ji inspiruje ke změně jména na Suzanne, objevuje její výtvarné nadání a začne jí dávat hodiny.
Suzanne se postupně stává uznávanou malířkou. Maluje zátiší, ale hlavně portréty a akty, pro něž si stojí sama sobě modelem. V roce 1894 byla dokonce jako první žena přijata do francouzské Národní společnosti výtvarného umění. Jejího synka, který je odmalička problémovým dítětem, zatím vychovává babička. Ambiciózní Suzanne na něj nemá čas.
V osmi letech ho uznává za vlastního španělský malíř a literát Miguel Utrillo. Maurice tedy dostává nové příjmení, i když vůbec není jisté, že právě on je jeho otcem. Zakrátko se Suzanne provdá za burzovního makléře, který je ochotný tolerovat její bohémský život. Se synem je to ale stále těžší. Roste z něho alkoholik a výtržník. Na žádné škole nevydrží. Bezradná Suzanne ho nechá zavřít do blázince s vírou, že ho tam zklidní. Doufá marně. Ale přece jen jí tam něco poradí. Nechtěl by Maurice zkusit malovat?
Ten se sice brání, ale nakonec i on najde v malování zalíbení. Zpočátku mění obrazy za alkohol, kterého se vlastně nikdy nevzdá. Brzy se zjistí, že bez jakéhokoli školení je Maurice ještě talentovanější než jeho matka. Získává v Paříži celkem dobré renomé. Jeho obrazy jsou stále více ceněny, i když vznikají obvykle v alkoholovém opojení. Občas mu Suzanne sice zařídí odvykací kúru, ale je si vědoma, že má na jeho zdravotních i psychických problémech svůj podíl. Maurice je naprosto nesamostatný, a tak se o něj matka i spolu se svým novým přítelem a pozdějším manželem André Utterem, také malířem, stále stará. Nejen o něj, ale i o jeho majetek. A také žehlí jeho průšvihy.
Je už z toho totálně vyčerpaná, dostane však skvělý nápad. Musí Maurice oženit, vždyť tu nebude věčně. Má šťastnou ruku. Mauriceovou manželkou se stává v roce 1935 Lucie Valore, také příležitostná malířka a vdova po sběrateli umění, žena nesmírně praktická, schopná a zároveň uměnímilovná. Manželství je šťastné. A Suzanne? Ta obklopena svými bohémskými přáteli André Derainem, Pablem Picassem a Georges Braquem může v klidu o tři roky později zemřít…
No není nádherná?
Na závěr ještě několik vět k naší nejslavnější oponě:
Měla totiž docela pohnutý osud. Když v roce 1881 hořelo Národní divadlo, byl Vojtěch Hynais zrovna na pár dní v Praze. Viděl to zoufalství národa, jeho úsilí i obětavost vybrat co nejrychleji peníze na divadlo nové. Své pocity pak zakomponoval do svého díla. Sbor pro zřízení ND původně jednal s Františkem Ženíškem, autorem požárem zničené opony. Jenže se nedohodli. Proto byl osloven Vojtěch Hynais. Návrh tedy zpracovával v době svého pařížského pobytu. Dnes je k vidění v tamějším Muzeu dekorativního umění. Na samotnou oponu Hynais spotřeboval dvacet šest kilo barev a vytvořil ji se dvěma pomocníky za devadesát dní v jakési dřevěné boudě na Karlově náměstí v Praze. Komise ND měla k oponě velké výhrady a nutila ho, aby ji přepracoval. Nelíbily se jí barvy, oblečení či hubené postavy. Protože se ale povážlivě přiblížil termín otevření nového divadla, byla i bez schválení opona zavěšena. A pak? Veřejnost jí byla tak nadšena, že neschválená opona visí v ND dodnes.
|
Na našem webu si také můžete přečíst: |
|---|
Nový komentář
Komentáře
Moc pěkné čtení. O malířích té doby jsem dost načetla. a aejvíc asi o Lotrekovi. Díky za hezký článek.
Pěkné,Jani ty umíš!
Tak to bylo moc pěkné čtení, děkuji.
Tak portrét od T-L mi evokoval Ivu Bittovou
Moc pěkný článek.
Tak tohle jsou pro mě tentokrát známá jména, protože jsem od dětství moc ráda četla knížky o Lautrecovi. Moc děkuju za krásné čtení a připomínku doby, kdy jsem Perruchota zhtla za dva dny.