„Já chci, já chci!" vztekle vřískal, jako by ho na nože brali. „Už jsem ti stokrát říkala, že to nejde." Chlapeček však přidával na decibelech a pěstičkami bušil do matky o stošest. Domáhal se svého. Po půlhodině asertivního vysvětlování matka nevydržela. Popadla vzpouzejícího se chlapečka, odtáhla ho do koupelny a oblečeného (jen boty stačila sundat - přece jen byly drahé) jej strčila pod sprchu. Jenže studená nepomohla. Zalapal překvapeně po dechu, ale za chvíli vřeštěl ještě víc. Pustila ještě ledovější a prudší proud a zkrápěla vzteklouna od hlavy k patě. Tentokrát se očekávaný výsledek dostavil. Hoch se přestal mrskat, ztichl a přes drkotající zuby slíbil, že už bude hodný. My jsme si konečně s úlevou vyndali „ucpávky" z uší a podívali se na sebe. Trochu drsné, co? Asi ano, ale účinné.
Je správné dávat vzteklé dítě pod ledovou sprchu? Nepomohl by spíš pořádný výprask? Co by se tím vyřešilo? Naše diskuse se najednou rozjela, k jednotnému názoru jsme nedošli, ale téma večera bylo jasné.

Na podobnou příhodu si vzpomněla jedna z nás. Jo, vlastně jsem to jednou (na radu zkušenějších kamarádek-matek) také zkusila. Spěchala jsem z práce, obtěžkána nákupy, hlavu plnou starostí. Vyzvedla jsem ze školky své milované holčičky. Byly v pohodě, štěbetaly, až do té doby, než jsme procházely kolem obchodu, kde se jedné z nich ve výloze zalíbilo nějaké oblečení. Zapíchla se nohama do chodníku, div že jsem jí ruku neutrhla, a začala si křikem vynucovat, že ho chce. „Musíš mi to koupit! Musíš a musíš!" Snažila jsem ji uklidnit, že má doma šatiček dost a tyhle nepotřebuje. Jenže intenzita jekotu se zvyšovala. Odmítala odejít, dokud jí nekoupím, co se jí líbí. Mé nervy nejsou natahovací. Odvlekla jsem ji domů. Druhá dcerunka nás vyděšeně následovala. Řev nepřestal a děvče předvádělo gymnastické cviky, jen aby se mohlo vrátit do obchodu. Tak jsem ji vztekle postavila do vany a pustila sprchu. Dodnes nezapomenu na její výraz. Z překvapení přešel do zděšení a nakonec do zoufalství. „Bože, co jsem to provedla?!" blesklo mi hlavou a popadla mne směsice lítosti a šoku. Klepající se holčičku jsem rychle svlékla, zabalila do osušky a odnesla do postýlky. Bála jsem se, že mi to nikdy neodpustí. Vzala jsem obě dcerky do náručí a se slzami v očích je ujišťovala, že je mám ráda a že pro mne jsou ty jediné v široširém světě.
Sama jsem si ale tuhle drsnou výchovnou metodu vyčítala. Už nikdy bych nic podobného neudělala. Vždyť to jsou sluníčka, hodná, poslušná, a já provedu tohle. Třeba se to dalo vyřešit jinak? Ale jak, to mne v tu chvíli prostě nenapadlo. Bála jsem se, aby ke mně neztratily důvěru.

Od té doby uplynulo hodně let, až příhoda se vzteklým chlapečkem mi ji připomněla. A představte si, že ona si ty skotské střiky pořád pamatuje.  Ale stále nevím, zda jsou tou pravou výchovnou metodou pro hysterické děti.

Co si o tom myslíte vy, milé ženy-in?
Souhlasíte se skotskými střiky u vřískajících dětí?                              
Dá se tak „vyléčit“ jejich hysterie?
Nebo znáte jiné metody na zklidnění?
Podělte se o své zkušenosti!

Reklama