Stylistka Zuzana Straková: Úpornost Češek „být in“ je tristní

Zuzana Straková je stylistka, kostýmní výtvarnice a nejlepší kamarádka české herečky a moderátorky Mahuleny Bočanové. A jak zasahuje do vzhledu této sexy brunety a jak jsou na tom Češky se stylingem? Čtěte dál v rozhovoru, který známá stylistka poskytla našemu magazínu Žena-in.cz.

Jak jste se dostala ke své profesi? 
Můj nevlastní dědeček, Jakub Kaše, který žil několik let s mojí babičkou, byl malíř, a jako dítě jsem trávila čas v jeho bytě a zároveň ateliéru. Tam jsem poprvé propadla kouzlu kresby, v té jsem pak pokračovala dál a v dospělosti jsem zjistila, jak estetika a vnímání tvarů a barev souvisejí s tím, jak člověk může vypadat a působit. Za několik dalších let, zcela náhodně, přišla nabídka poprvé vymyslet kostým a někoho do něj obléknout, byly to sice tehdy jen loutky v životní velikosti, ale tam je vlastně úplný začátek mojí budoucí profese. Po loutkách přišli lidé a po nich pořady a projekty do televize, později následovaly zábavné show, divadla, muzikály, focení, osobní styling... Dnes už snad prakticky neexistuje člověk, který by mi někdy neprošel rukama.

Co vyžaduje práce stylistky, kostýmní výtvarnice? Je hodně o trpělivosti, diplomacii? 
Práce stylisty a kostýmního výtvarníka mají zásadní rozdíl v tom, že stylista většinou skládá oblečení z konfekce pro požadovanou příležitost, tudíž nevytváří originál, výtvarník musí naopak kostým vymyslet, být schopen ho v kresleném návrhu předat do dílen, vybrat a sehnat materiál a dokončit vše včetně zdobení tak, aby finální podoba odpovídala roli či požadavku scénáře či režie. Tudíž klient stylisty může do výběru oblečení zasahovat, ovšem do práce výtvarníka ve velmi malé míře. Samosebou obě profese v sobě nesou schopnost vnímat člověka, kterého oblékáte, nejen esteticky a fyziognomicky, ale často i psychicky, ne každý musí cítit věci totožně, pak nastává moment diskuse a kompromisů, které by měly vyústit ve spokojenost klienta, protože pakliže se člověk v oblečení či kostýmů necítí dobře, pak naše práce postrádá smysl. Často tedy o trpělivost a diplomacii jde, ale je to proces vzájemný.

Kostýmní výtvarnice Zuzana Straková. Na snímku s hercem Romanem Vojtkem.

Spolupracovala jste na řadě známých televizních pořadů. Na kterém vás práce bavila nejvíc? 
To je složitá otázka, protože každý projekt má svoje specifika a pokaždé dostáváte novou výzvu. Revoluční asi pro mě byla první řada Superstar, protože jsme stáli před naprosto novým projektem, který měl plno úskalí, byla to velmi náročná práce, a to jak časově, tak psychicky, pracovali jsme v podmínkách, které zdaleka nebyly ideální, mladí adepti nebyli příliš schopní a připravení na změny, o které především šlo. A často jsme naráželi na velmi tvrdé kritiky okolí a medií, kdo nezná zákulisí takovéhle mašinérie, těžko pochopí, jak tvrdé měsíce to pro všechny byly, ale výsledky vás většinou zase nabijí další energií a člověk na to horší většinou zapomíná. Navíc, první ročník s sebou nesl opravdové nadšení a podporu našeho týmu. a to velmi pomohlo.

Podobně prvotní pro mě byla první řada Stardance, na které jsem spolupracovala, protože tady jsme od stylingu a trendu odbočili k profesionálnímu tanečnímu kostýmu, což byl obor, který je nutné s dostatečným předstihem nastudovat a dostat pod kůži. Byl to asi můj nejoblíbenější projekt, také nejemocionálnější, protože tanec vás zkrátka vtáhne do jiné dimenze a kostým, pakliže se trefíte, může dodat další rozměr, a to je velký adrenalin a emoce. Navíc jsem pracovala s mojí nejlepší kamarádkou, která v této první řadě tančila, a tančila nádherně, takže to byla asi jedna z nejkrásnějších prací. Stejně nadšená jsem ale byla když jsem poprvé dostala šanci oblékat muzikál, to je také samostatná disciplína, která vyžaduje vlastní přístup, měla jsem vlastně obrovské štěstí, že jsem se ve své profesi dotkla tolika různých projektů, když projekty pak skončí, chvíli ve Vás zůstává prázdno, protože pokud je člověk dělá poctivě, dáváte ze sebe hodně, ale je to přirozené....asi jako ve vztahu, pokud milujete ... 

Jste nejlepší kamarádka herečky Mahuleny Bočanové. Vzpomenete si ještě na první setkání? 
No sice už je to dávno, ale samosebou, že vzpomínám. Byla mým idolem, když jsem se na ni ještě jako puberťák dívala v seriálu, připadala mi tak krásná... a pak, po pár letech, se najednou objevila v restauraci, kde jsem si přivydělávala za barem. A kromě toho, že byla krásná, byla neuvěřitelně milá a empatická a měla smysl pro humor. Oblíbila jsem si ji nejprve jako hosta, pak jsme si začaly spolu povídat a zjistily jsme, že můj tehdejší milý byl její kadeřník, pak jsme se potkaly na diskotéce a země se otřásla... myslím, že od té doby už jsme si zůstaly, a jestli mi paměť slouží, trvá to dodnes. (směje se)

Zasahujete do jejího vzhledu? Jak moc? 
To bych asi takhle neřekla, Mahu má díky svému exotickému vzhledu v sobě jistou originalitu, která převyšuje jakýkoliv styling. Navíc, my spolu kamarádíme už opravdu dlouho, v té době nikdo slovo stylista ani neznal, ale v době, kdy jsem se začala svojí současnou profesí živit a kdy jsme se začaly potkávat profesně, jsem její oblečení či kostým někam posunovala. Eventuálně měnila, ale to jde o profesní komunikaci. Pokud se ptáte na osobní kontakt, máme to asi jako většina kámošek, jdeme spolu na nákupy a diskutujeme, co ano a co ne, ona si pak stejně udělá, co chce. Občas spolu fotíme, já jí něco přinesu a ona si to nechá, nebo jí pomáhám pokud potřebuje velkou róbu nebo oblečení na akci, co moderuje. Ale to bych zasahováním do vzhledu vlastně nenazývala, mně se její vzhled líbí! Teď jí aktuálně připravuji kostým do divadelní hry.

Jak jsou na tom Češky se stylingem? 
Já jsem si průzkum nedělala, ale ze zkušenosti je to asi 50 na 50. Trávím poměrně hodně času v obchodech, proto potkávám různé zákaznice, od mladých a odvážných po zralé a náročné až po ty, co trpí, když už není zbytí a musí si něco pořídit. Já dávám hodně na to, jak působí celek. Několik let jsem psala sloupky v módní policii, abych kritizovala či vychvalovala styl různých lidí. Trpěla jsem tím, že někdy může skladba oblečení opravdu působit absurdně, ale vidíte šťastného člověka, co je se sebou spokojený, vedle vidíte dokonalou slupku, super image a trend - a v ní je prázdno. No a to já bohužel vnímám, obdivuju dívky či dámy, co si našly svůj styl daleko víc než dokonale vystylované značkami opuncované osoby, které ze svojí osobnosti nepoužily nic, pokud ji tedy vůbec mají... a ono se to na tom oblékání strašně odráží... úpornost Češek být in je daleko tristnější než to, že někdo blbě nakombinuje svršky...

Když jdete po ulici, pozorujete ženy, jak vypadají? Trpíte profesní deformací? 
Ne prvoplánově, ale někdy se stane, že mi ulpí zrak na odvážném oblečení. Stejně tak mě ale upoutá výše zmiňovaná tupost davu pověsit si na sebe značkovou kabelu nebo lifestylovým časopisem vyhlášený kousek. Ale máme svobodu, někdo s ní zacházet umí, jiný ji vlastně nechce a rád se podřídí diktátu, ale tady dnes diktuje kde kdo, protože může (směje se). Profesní deformaci jsem opravdu nepodlehla, nemám manýry někoho kritizovat nebo hodnotit, myslím ve svém volném čase. Spíš vnímám pozitivní situace, nedávno jsem na ulici potkala dva staré lidi, vedli se za ruce a byli takoví celí krásní, uhlazení, laskaví... až pak jsem si všimla oblečení, byli vkusní, elegantní tak akorát, ale nenápadní... a to je princip oblečení, nemá přebíjet vaši osobnost, má být v souladu s tím, co si v sobě nosíte sami, ale musíte to umět vnímat.

Řídíte se módními trendy? 
Jak to kulantně pojmout... ze své profese samosebou trendy vnímám a sleduji, ne nijak otrocky, ale spíš instinktivně, protože je to zkrátka součást mojí práce. Ale pokud se bavíme osobně, nepočítám se mezi šílence, co každou sezonu promění šatník podle toho, co zrovna frčí. Mám svůj způsob oblékání, ve kterém mi je fajn, někdy  ho okolí komentuje jako styl, ale to není proces, že něco tvořím, to je to, jak to cítím a v čem je mi fajn. Navíc denně prolítám hodiny a hodiny, další projezdím autem a převážím kostýmy odněkud někam. Dělám kostýmní zkoušky, absolvuji generálky, porady, tudíž musím mít pohodlné oblečení, podpatky jsem téměř vyřadila ze svého šatníku, protože po deseti, dvanácti hodinách bych asi zemřela. To samé platí o všem ostatním, tudíž trendy mě oslovují spíš v podobě barev nebo teď aktuálně podzimních kouscích, některých... ale vlastně spíš než trend mě vždy nadchne, když najdu nějaký originální kousek, který je nadčasový, ty sbírám a ráda je pak i posílám dál. 

Co je podle vás největší „módní peklo“? 
O módních peklech kolují legendy, ponožky v sandálech, že... já se musím zamyslet... mně asi spíš vadí dámy ve zralém věku, co si hrají na diblíky a oblékají se stylem „mládí neprchej“ včetně nevhodných a těsných mini, dekoltů či odhalených zad s vykukující zapranou podprsenkou, sešlapané botky a fejková kabelka, to mi asi přijde horší než fusekle v sandálech. Ale to je případ od případu, někdy se zkrátka věci podaří, jindy ne, ale všechno je v módě tak neuchopitelné, co člověk, to názor a vjem, to co je pro někoho módní poprava, může pro jiného znamenat vrchol vkusu...

Do světel ramp jste oblékala mladé zpěváky. Jak se třeba vytváří styling začínající popové hvězdě? 
Vlastně záleží na týmu, který okolo popové star je. Buď má management, který ví, co chce, jaký druh hudby bude produkovat, jaká je cílová skupina zpěváka a kolik hodlá investovat peněz, abyste to špatně nechápali. Styling začínající hvězdy nemusí být o horentních sumách, ale rozmohl se tady takový nešvar, že si všichni myslí, že se obchodní značky přetrhnou, aby mohli někoho oblékat, to je velký omyl. Z obchodního hlediska bude vždy pro značku více znamenat utracený obnos peněz než zdarma vydané oblečení pro někoho, kdo ještě ani nemusí mít pořádný věhlas. Takže se často setkávám se zaklínadlem všech stylistů, ať vypadá super, ale nemáme na to... no jak to říct slušně... i ten nejjednodušší styl něco stojí. Často nápad znamená více než cena oblečení, ale i sama hvězda musí být schopná se přiklonit k nějakému stylu, hvězd bez stylu a tváře jsem za svojí kariéru potkala mraky.Navíc, lidé si takové hvězdičky nezapamatují. Myslím, že tady je osobitost a názor buď interpreta, nebo managementu, téměř klíčová. My už jen můžeme nabízet varianty, ale základ musí vzejít z druhé strany, neoblékáme modelky, ale osobnosti.

Kdo se nebojí dělat ve své image změny víc, muži nebo ženy? 
Myslím, že ženy jsou asi odvážnější, kdysi jsme s Mahu měly svůj pořad o změnách, bylo neuvěřitelné, kolik žen se hlásilo a jak se nebály naprosto radikálních proměn. Já jsem je obdivovala, protože sama sobě musím přiznat, že kdyby se na mě vrhnul team sebestředných umělců, asi bych se dala na útěk. Ony ale nehnuly ani brvou, nechaly se stříhat, měnily barvu vlasů, nechaly si měnit styl oblečení, nalíčit se zcela odlišně než byly zvyklé... A s výsledkem byly vždy naprosto spokojené, některé dokonce nadšené... muže jsme měli v pořadu jen jednoho, takže už ten poměr sám asi napovídá, že jsou muži víceméně ke změnám laxnější. Pravda je, že častější impulz chtít něco zcela na sobě změnit, slýchám od žen, a mají k tomu různé důvody. Muži, pokud chtějí pomoct s šatníkem, většinou vědí, co chtějí, a to hledáme. Nic kolem je vlastně vůbec nezajímá a nenechají se tím rozptylovat, ale ženy jsou daleko variabilnější v tom, že když něco nestandardního najdu, oni to chtějí zkusit, i když jejich styl je zcela jinde, často jsme pak obě překvapené, jak se může radikální změna vyplatit. A když ne, aspoň se pobavíme...

Připravujete se na nějaký projekt? 
Mám za sebou právě premiéru Horečky sobotní noci v Kalichu, před pár dny jsem dodělala poslední kostýmy pro company tour Karla Gotta, dodělávám divadelní představení spolku Háta, chystám Slavíka, po pauze pokračuje seriál Všechny moje lásky, který zatím není ve vysílání, a čeká mě Silvestr na České televizi. V lednu by se měly připravovat další řady zábavných show Máme rádi Česko a Muži proti ženám, dál zatím nedohlédnu, ale práce je zatím stále dost, takže se chystám dostatečně. (směje se).

Foto: Česká televize